Druhá strana ep.24
Informace:
A je to tady zase :] touto kapitolou končím příběh Shiori a Nishihary. Doufám že se mezi Vámi našli i tací, kterým se tato povídka líbila a přečetli ji celou. Těmto lidem chci poděkovat a naposledy v této řadě popřát, příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Na zemi jsme měly připravené polštáře. Na stolku dva pohárky s čajem ale na ty jsme byly upozorněny, abychom se jich ani nedotkly, až přijdou. Prý by jakýkoliv zvuk mohl prozradit, že tam jsme a pokazit překvapení. Takže bude prý úplně nejlepší, když se nebudeme ani hýbat. Naštěstí nám zbyl ještě nějaký čas a za poslouchání dalších detailů jeho plánu jsme dopily skoro polovinu obsahu šálků, než přiběhl Alexej s tím, že už jsou tady...
Poslušně jsme odložily pohárky a přikývly na Takaův pohled, že jsme připravené. On se usadil do čela a hleděl směrem ke dveřím, zatímco Alexej stál za ním se zkříženými rukama a katanou u boku. Z tohohle úhlu nevypadal tak hrozivě, jako včera… já ale věděla své. Ten tam dole, ať už to byl kdokoli, měl před sebou nepříjemný pohled. „Vítám vás tady“ pozdravil Takao ale v jeho hlasu bylo slyšet opovržení, a taky se dostal podobné odpovědi „můžeš mi vysvětlit, proč si mě předvoláváš zrovna ty, a kde je tvůj otec?“ ten hlas jsem nikdy neslyšela, ale přesto mi byl nějak povědomý. Podívala jsem se na Nishiharu a zarazila se. Vytřeštěnýma očima koukala do prázdna. Slabě se třásla a mě bylo jasné, že je něco špatně… ona ho zná, a ne zrovna v dobrém.
„Dnes jsme tady jenom my dva“ „a je nějaký důvod, proč bych měl tedy zůstat? My dva se nemáme o čem bavit“ zaslechla jsem zašustění oděvu, jak se ten neznámý zvedal. „Váš syn napadl mou sestru“ „no a co? Je to jeho snoubenka, ať si s ní dělá, co chce…“ teď jsem vytřeštila oči já… jeho syn? Jeho snoubenka? Vždyť Nishiharu napadl Danno… podívala jsem se zpátky na ni. Vypadala pořád stejně až na to, že z očí jí teď po tváři tekly potůčky slz. „To jako vážně?“ zeptala jsem se v duchu sama sebe. „takhle to fungovat nebude a dohoda se nikdy nenaplní“ ozval se opět Takao a já se podívala zpátky k němu. Byl napnutý… ruce zaťaté v pěst. Div že necenil zuby vztekem. Takhle jsem ho ještě neviděla. Opět jsem zaslechla šustění oděvu a tentokrát se pohl Alexej. Vykročil jednou nohou a ruce přesunul na katanu. Lehce ji povytáhl, aby dal muži před nimi najevo, že už je dost blízko a měl by zase ustoupit. Muž sice zastavil, ale teprve teď mi došlo, že tam asi není sám. Alexejovy oči těkaly ze strany na stranu… neopovažovala jsem se odhadnout, kolik lidí jimi sleduje, ale asi jich bylo více jak dva.
„Chceš mluvit ještě o něčem jiném?“ ozval se zase ten první hlas. „Vlastně ano… ve tvé skupině je další z útočníků, kteří Nishiharu napadli“ „A?“ „žádám její potrestání“ ukázal prstem. Tak počkat… ona je tady i Fumiko? A s ním? Co se tady do háje děje? Hlavou se mi honily tyhle a další myšlenky dokud se ke mně někdy nepřitiskl. Kdo to asi mohl být… Nishihara schovávala svou tvář na mém rameni a ve mně zase začínala vřít krev stejně jako předtím ve skladu. A bylo to stále silnější spolu s tím, jak jsem si uvědomovala význam toho, co tady zaznělo. „Ona patří k mému synovi, a jestli dělala, co jí přikázal, nemám důvod jí trestat… naopak, spíše zasluhuje odměnu“ pohrdání v jeho hlase bylo cítit i přes zástěnu. Znovu se objevil zvuk kroků, Alexej tasil meč úplně a postavil se vedle Takaa. „Řekni tomu psovi, ať se stáhne, pozval jsi mě ty…“ zarazil se, když se mu špička meče objevila u krku. Pro mě pořád stál mimo dohled, tak jsem to jenom odhadovala. Volná ruka mi okamžitě sklouzla k pistoli za pasem. Kolem druhé se mi omotala Nishihara a odmítala ji pustit. „Víš, co děláš? Budu otec manžela jeho sestry… vztahuješ ruku na někoho kdo je hodně nad tebou“ na Alexejově tváři bylo vidět, že stejně jako Takao je plný hněvu. Meč ale neodtáhl. „řekl jsem, stáhni se“ zakřičel opět, a když se ani tentokrát nepohnul, zavelel ještě jednou. „Zabijte ho“ teď jsem už na nic nečekala…
Vytrhla jsem se Nishihaře a s pistolí v ruce se zvedla. Alexej odrazil útok mečem od někoho, koho jsem neznala a okamžitě ho skopnul ze stupínku zpátky dolů… muž už asi odstoupil, protože jsem pořád nikoho neviděla, i když jsem se pomalu posouvala vpřed. Na vyvýšenou část, kde jsme se nacházeli, se řítil další útočník. Alexej se připravil k souboji, ale já byla rychlejší… jedna rána a útočníkovi vypadl meč z ruky. Alexej ho stejně jako toho před ním odkopl zpátky a já konečně vyšla tak, abych viděla na celou místnost. Ti dva ze země se už zase zvedali… spolu s nimi tam byli další dva, pak ten muž a nakonec, úplně vzadu Fumiko. Musela jsem se přemáhat, abych po ní nevystřelila, ale radši jsem zamířila na jejich šéfa. „Copak to tu máme… malá holka co si hraje se zbraněmi.“ Ani jsem nemrkla, a když šáhl rukou pod kabát, vystřelila jsem… ostatní to překvapilo, ale rychle se shromáždili před ním, aby ho chránili před další střelbu… ukázkový příklad obětavosti. Alexej se z nějakého důvodu přesunul přede mě a zastínil mi tak výhled. Ve stejnou chvíli mi Takao vytrhnul pistoli z ruky a podal jinou… byla těžší, a na dotek chladná… vytáhla jsem zásobník a všimla si lesklé nábojnice na jeho vršku. Zmateně jsem se podívala na něj a on zašeptal „příště nesmíš minout.“ „Tak fajn“ odpověděla jsem mu v duchu, vrátila zásobník na místo a natáhla závěr. Šlo to hůře než s mojí, ale důvod byl zřejmý. Stihla jsem to asi na čas, protože se najednou ozval smích.
„Tys jí dal hračku, aby si mohla hrát na velkou holku… “ zvedl se a oprášil si oblek, jako by tady byla nějaká špína. „Ale vsadím se, že jsi nikdy nikoho ani neuhodila.“ „Ta za tebou ti to může dosvědčit, stejně jako Danno.“ Řekla jsem a vystoupila zpoza Alexejova stínu. Teď se zmateně ohlédl, a když Fumiko hleděla na podlahu, vrátil se ke mně. „Tak to ty jsi ta která zmařila Dannyho plán?“ na tváři se mi objevil úšklebek a on pokračoval „a prý jsi na to neměla ani zbraň“ „řekli vám toho hodně“ „je dobré znát protivníka, to tě možná naučili i tady“ „naučili…“ souhlasila jsem a pokračovala „…a ještě něco navíc“ „ano? A co je to něco navíc?“ Pro mě to bylo jako by se čas zpomalil. Vnímala jsem teď každý úder svého srdce a pomalu spustila zbraň dolů. Podívala jsem se na Nishiharu schovanou za zástěnou. Ano… pro ni půjdu do pekla a zpátky… pro ni se postavím komukoli, kdo jí kdy bude chtít ublížit ať má za sebou jakoukoli armádu. Můj pohled se vrátil zpátky k němu a z milého úsměvu, který jsem věnovala té, do které jsem se zamilovala, se změnil na kus skály. „naučili mě…“ znovu jsem zvedla zbraň a zamířila na něj „… že v boji jde o přežití a nikdo se tě nebude ptát, jak jsi vyhrál“ zase se začal smát a já stiskla spoušť. Není to poprvé, co střílím ze skutečné zbraně… proto mě nepřekvapila síla, jakou mi chtěla zbraň vyskočit z ruky. Ani hluk, který se se zvukem té mé nedá srovnat, i když ho taky nebyl zanedbatelný. Muž před námi si nechápavě položil ruku na hruď a podíval se na ni. „Jak jsi to…?“ nechápal a znovu se podíval na mě. „Poslala bych po tobě vzkaz tvému synovi… ale ty ho už asi nevyřídíš“ vystřelila jsem podruhé a on přepadl s dírou v hlavě na záda. Všichni v jeho doprovodu stáli jako přimrznutí a když dovnitř vtrhli místní, vůbec se nebránili odzbrojení. Nezajímalo mě, co se s nimi bude dít dále, zato jsem se rychle vrátila tam, kde jsem byla, než to začalo. Klekla jsem si vedle Nishihary a podívala se na ni. Bála se, ale přesto se mi vrhla kolem krku. „Ty jsi to udělala pro mě…“ vzlykala mi do ucha „kdokoli ti bude chtít nějak ublížit, bude mít co dělat se mnou… slíbila jsem ti to“ „mm…“
Seděla jsem v kupé ve vlaku někam na jih země. Bylo mi jedno kam jedu, i to, že se už asi nikdy nevrátím. Po tom co jsem ho zabila, začala neoficíální válka. Takao mě poslal okamžitě pryč. Neměla jsem pomalu ani možnost si zabalit, jak mě honil. Naházela jsem věci do batohu a než jsem se nadála, seděla jsem tady. Jak říkám, nevadí mi, že od tama odjíždím… i když už asi neuvidím Takaa, ani Alexeje, ani Crow… ale i tak mám vše, co potřebuji. Na nádraží mi podal obálku s opravdu velkou sumou peněz „přežijte“ bylo to poslední, co mi řekl. Usmála jsem se nad vzpomínkou na to, jak mu ukápla slza, když se vlak rozjížděl. Popravdě, nebyl sám… za těch pár měsíců pro mě udělal víc než většina ostatních za celý život. Teď je přede mnou jeho nová část… a nejsem na něj sama. Pohladila jsem po vlasech Nishiharu která mi spala na klíně a zadívala se z okna. Tam někde, bude náš nový život… a ať je jakkoli daleko, jakkoli komplikovaný… s ní po boku dokážu cokoli.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
