Fascinující smrt - Kapitola č.1 - Počátek oslnění
Informace:
Tak po tak celkem velké odezvě a kvůli takovému hodnocení, které jsem opravdu nečekal, tak tu dávám první kapitolu mé povídky, kde dál rozvíjí příběh hlavního hrdiny Katsury a jeho myšlenkové pochody a jednotlivé události. Možná vám bude připadat, že se to moc dál nějak nerozvilo, ale všechno má svůj čas...
Přeji pěkné počtení...
Tehdy po oné noci se matka začala měnit, ale kdy jsem se začal měnit já? Tehdy když mě začala být? To byly jenom začátky onoho oslnění, ale kdy jsem se změnil tak, že už nešlo jít zpátky? Kdy se bílí okvětní lístek růže zbarvil do rudé krve. Možná… když jsem poprvé pohleděl samotné smrti do tváře…
,, Ty malí hajzle. Za to můžeš ty!“
,, Ne já ne!“
,, Ale ano! Kdo jiný by za to mohl!“ křičela matka a popadla mě za krk a začala svými dlaněmi tlačit na mé hrdlo. Cítil sem jak mi pomalu dochází dech. Bylo to… zvláštní.
,, Kvůli tobě nás chtěl zabít tvůj otec! Ty za to můžeš! Kvůli tobě se to všechno stalo! Nemáme ani co jíst!“ křičela na mě matka čím dál víc a přitom mě srazila o zeď a když viděla jak mi už dochází dech a moje ruce začali slábnout, tak mě ihned pustila. Moje zesláblé nohy kvůli nedostatku kyslíku se podlomily a padl jsem na kolena, ale hned sem pocítil další bolest, když mě matka kopla do hrudi a její kopnutí mě srazilo opět ke zdi. Ta bolest byla… byla zvláštní. Byl jsem na ní už zvyklí, že mi to už připadalo normální a běžné. Mé oči pohleděli do tváře mé matky. Slzy se jí začaly drát z očí. Proč?... Nedokáže snad zabít svého syna, protože stále jsem její syn. Stále má pud matky a chce mě chránit. Nechápal jsem to, když mě pořád obviňovala. Matka posléze odvrátila svůj pohled a šla po dřevěných schodech nahoru. Pomalu jsem se sebral a s každých nádechem jsem cítil jak se mi vrací síla do těla. Ale po tom co jsem viděl tvář svojí matky, tak jsem byl hodně zvědaví a chtěl jsem vědět proč. Pomalu jsem stoupal po schodech. Uviděl jsem otevřené dveře do koupelky a slyšel jsem šplouchání vody.
,, Že by se matka chtěla umýt? V tuhle dobu?“ podivil jsem se jelikož byl čas oběda, ale stoupal jsem pomalu dál po dřevěných schodech a přitom šel slyšet vrzot dřevěných prken. Došel jsem k okraji dveřím a nakoukl jsem dovnitř. Jen co jsem nakoukl tak mě Matka popadla za vlasy a vtáhla mě do koupelny. Radši jsem zavřel oči abych neviděl co mě čeká. Chvíli se mnou matka všemožně smýkala po koupelně, ale nakonec jsem ucítil vodu jak začíná smáčet moje oblečení a mou pokožku. Nebránil jsem se. Bylo to celkem fajn. Voda byla chladivá na mé tělo. Aspoň mi ta chladivá voda ulevovala od bolesti a zklidňovala modřiny na mém těle, ale něco opět začalo tlačit na mé hrdlo a táhlo mě pod hladinu vody až na dno. Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem dýchat!... Ale co už. Budu mít přece klid. Nebránil jsem se a otevřel jsem pod hladinou své oči. Viděl jsem svoji matku. Jak mě škrtí a drží pod hladinou abych se utopil. Držela mě čím dál pevněji a hladina vody byla hladká jako sklo. Cítil jsem jak slábnu. Pomalu jsem neměl už ani sílu se nějak pohnout. Byl to můj konec, ale přesto jsem si toho všimnul. Jak kapka dopadla na hladinu vody a hladina se rozkmitala do páru kruhů, které zase zmizeli. Ne… Kapek bylo více. Ale čeho? Byli to kapky slzy mojí matky. Proč pláče, když mě teď chce utopit? Nechápu to. Nerozumím tomu. Nakonec jsem otevřel svá ústa a poslední bublinky vzduchu vyšli z mých úst a cítil jsem jak se mé plíce plní vodou. Nebyl to zrovna příjemný pocit.
,, Je konec.“ Řekl jsem si v duchu a mé oči se začali pomalu zavírat a přestával jsem cítit vodu okolo svého těla. Ani tlak dlaní mé matky na mém hrdle. Jako bych cítil klid a mír.
Tehdy jsem v tento moment cítil temnotu a nekonečnou prázdnotu. Nic okolo mě nebylo. Jenom temnota. A když jsem už v nic nedoufal, tak se zjevilo světlo. Jako světlo na konci tunelu. Něco mi tehdy říkalo že tam mám jít a že se tam dočkám toho čeho chci. Pomalu jsem se vydal za světlem a cítil jak ve mě s každým krokem roste naděje a radost. Světlo rostlo a oslňovalo moje oči. Byl jsem zaslepený září a já si musel zakrýt oči svou paží. Překročil jsem onen práh konce tunelu a já mohl zase otevřít oči. Všude bylo bílo. Jakoby zase nikde nic nebylo. Jako bych byl v nekončící místnosti. Otočil jsem se za sebe a ani onen tunel za mnou nebyl. Všude bylo bílo. Koukal jsem všude kolem sebe a přitom jsem spatřil něco černého. Bylo to malé, ale pomalu se to zvětšovalo. Spíše mi připadalo, že se to ke mně blíží. Jak se to blížilo, tak mi přišlo že je to spíše oblak temného kouře. Temný kouř se zastavil přede mnou a vněm se mi zjevila temná postava, která byla celá černá jako samotný kouř.
,, Co jsi zač ? Co po mě chceš ?“ ptal jsem se vyděšeně a postava z temného kouře nabyla tvaru člověka a vypadala, že jsi mě velmi intenzivně prohlíží i když nevypadalo že by postava měla nějaké oči. Díval jsem se upřeně do tváře postavy a cítil jsem jak mě něco chladného obmotává a já jsem se nemohl ani hýbat. Jakoby mě to náhle ochromilo. Byl jsem v pasti. Byly to tenké provázky temného kouře, které mě svazovaly.
,, Jak ? Jak mě to může chytit, když je to kouř ?“ říkal jsem si v duchu a cítil jsem jak mě pohlcuje chlad. Pohleděl jsem opět do tváře temné postavy a všiml jsem si, že se začínají objevovat oči na tváři postavy. Byly celé rudé jako jasná lidská krev. Vyděsilo mě to, ale začínal jsem se dusit, protože svazky temného kouře mi obmotaly krk.
,, Já jsem pán všech umírajících. Já jsem ten co převede lidi na druhou stranu. Já jsem ten co odpoutá lidskou duši od těla na trvalo. Já jsem smrt.“ slyšel jsem ze všech stran temný hlas a vůbec to tak neznělo jakoby to řekla ona temná postava.
,, Ale ty … Ty si přeješ umřít. Vidím ti to na duši. Chceš najít svůj klid.“ ozval se ze všech stran temný hlas a můj obličej se rozzářil spokojeností, ale cítil jsem jak chlad začíná ustupovat a jak vlákna temného kouře pomalu ustupují od mého těla.
,, Ale tvůj čas ještě nenastal. Ty musíš ještě mnohé udělat a mnohé ostatním ukázat.“ ozval se ze všech stran temný hlas.
,, Ale co mám udělat ? Co mám ukázat ?“ ptal jsem se, ale smrt mi už neodpověděla a pomalu ode mě ustupovala a temný kouř se míchal s jeho tělem až jsem rozpoznal jenom hlavu s obličejem a krvavě rudýma očima. Smrt se po chvíli vznesla nahoru a temný kouř kroužil neustále okolo ní.
,, Co mám tedy udělat ?“ zeptal jsem se znovu, ale odpovědi se mi nedostalo. Jakmile smrt dosáhla určité výšky, tak se zastavila a jakoby zpoza ní se začala zjevovat záře jako od samotného slunce. Záře byla silnější a silnější až mě to začalo zaslepovat, ale přesto jsem se dál díval na samotnou smrt… Byla to nádhera. Jak jednotlivé paprsky pronikaly skrze samotnou smrt, ale některé části byly až příliš temné na to aby jimi světlo prošlo. Tvořilo to jakoby obraz. Jakoby někdo během sekundy vytvořil umělecké dílo… Byla to nádhera tak velká až jsem na to hleděl pln úžasu dokud mě světlo nezaslepilo úplně…
Ležel jsem na pravém boku na zemi. Na tvrdé zemi. Lehce jsem pohnul rukou abych zjistil na jaké. Byli to dřevěné prkna na kterých jsem ležel. Cítil jsem chlad a mokré oblečení, které jsem měl na sobě. Pomalu jsem pootevřel oči. Byl jsem v nějaké místnosti. Moje oči se poohlédli po okolí a zjistil jsem že jsem v naší koupelně. Špatně si mi dýchalo a tak jsem si musel lehnout na břicho abych začal odkašlávat zbytky vody ze svých plic.
,, Ty jsi to přežil hajzlíku ?!“ uslyšel jsem za sebou hlas své matky. Zděsil jsem se když jsem uslyšel její hlas a otočil jsem svůj pohled za sebe. Matka byla opřená o vanu a zhluboka dýchala. Sice jsem jí neviděl do obličeje, ale přesto jsem si všiml jak jí z obličeje ukápla slza. Opět jsem to nechápal. Proč ona pláče, když se mě pokusila opět zabít. Opět se mě pokusila umlčet. Tak proč ona pláče.
,, Padej pryč ! Padej pryč a už se mi neukazuj na očích !“ křičela na mě matka. Já jsem rychle vzal nohy na ramena a vyběhl jsem z koupelny směrem dolů po dřevěných schodech. Jak jsem ale tak pospíchal, tak jsem zakopl a přes pár schodů jsem přepadl a spadl obličejem na dřevěnou podlahu. Byla to velká bolest. Celá hlava mi třeštila a v mých kolenou se ozývala pulzující bolest. Chvíli jsem tam na podlaze jenom ležel, ale uslyšel jsem matčin křik a následně i rozbití zrcadla v koupelně. Vyděsil jsem se rychle jsme se postavil i přes tu mou bolest. Utíkal jsem po našem domě a nakonec jsem se schoval do skříně v obývacím pokoji, kde jsem si klek, přikrčil si nohy k sobě a následně jsem si své nohy obejmul svými pažemi a zabořil jsem mezi kolena svou hlavu. Mlčel jsem a poslouchal jsem křik své matky z koupelny a jak něco rozbijí. Měl jsem strach. Měl jsem tehdy takový strach, ale přitom jsem začal uvažovat o tom co se to vlastně stalo…
Proč mě smrt nevzala na druhou stranu a ušetřila mě. Mohl jsem mít už klid. Proč mi řekla že lidem mám ještě něco ukázat. Snad to co se mi děje a to co se děje mojí matce? Možná … Já nevím. Nevěděl jsem tehdy jak to mám chápat. Dnes to ale už vím. Všechno už vím. Ale tehdy jsem to nevěděl. Tehdy ne. Tehdy jsem se krčil v té prokleté skříni a čekal jsem až se situace aspoň nějak uklidní. Páru dní byl poté zase klid a já jsem si mohl aspoň trochu odpočinout, ale nebylo to na dlouho. Začalo nám docházet jídlo a začal jsem hladovět. Snažil jsem se sehnat jídlo kdekoliv to bylo možné. Cokoliv co by lidé pohodili na zem. Cokoliv co bylo v odpadcích a bylo to k jídlu. Žebral jsem i na krajích ulice, ale to jsem se jenom stal terčem šlechticů co se mi posmívali a hloučků dětí, kteří měli škodolibou náladu, ale ne jenom dětí. I dospělí měli někdy škodolibou náladu. Lidi se na mě dívali skrze prsty a někdy mi snad přišlo jako by mě i samotní rytíři chtěli setnout hlavu. Začínal jsem mít strach chodit vůbec ven, ale nic jiného mi nezbývalo, když jsem trpěl hlady. Ale nastal další den, který rozhýbal vlákna osudu…
,, Katsuro pojď sem. Kdepak jsi ?“ a já jsem se přitom dál krčil v rohu svého pokoje. Nevěřil jsem svým uším, když jsem uslyšel klidný hlas své matky.
,, Proč náhle tak mluví ? Ale ne. Třeba mě chce nahnat do pasti.“ říkal jsem si v duchu.
,, Katsuro pojď za maminkou.“ volala matka dál svým klidným hlasem. Nakonec jsem se nechal svést hlasem matky a vyšel jsem ze svého pokoje směrem dolů. Když jsem uviděl svou matku v obývacím pokoji, tak se na mě usmívala. Nechápal jsem to proč se na mě usmívá po takové době. Byla to věčnost co jsem neviděl její úsměv. Matka si mě vzala k sobě a začala mi mluvit přímo do ucha.
,, Zlatíčko moje. Nemáme už žádné jídlo a já nás nemohu uživit víš.“ pověděla matka a přitom jsem si všimnul lehkého úšklebku.
,, A … A co to znamená ?“ ptal jsem se ostýchavě.
,, No to, že se musí něco udělat.“ ušklíbla se matka a přitom zpoza svých zad odhalila menší nůž.
,, A co se musí udělat ?“ ptal jsem se opatrně dál.
,, Musí někdo nebo něco zemřít.“ ušklíbla se matka a onen nůž mi vložila do rukou. Mlčel jsem. Nevěděl jsem jak na tomhle mám zareagovat.
,, Jen běž do lesa běž.“ pošeptala mi matka do ucha a pomalu se ode mě odtáhla. A já poslechl. Šel jsem pomalu směrem do místního lesa. Nechápal jsem co mám dělat. Nůž jsem si schoval za pas a vyrazil jsem ulicemi města mezi hrazděnými domy. Opět se na mě dívali obličeje. Posmívali se mi a odsuzovali mě. Kráčel jsem pomalu až hlavní bráně, kde na mě koukali stráže města. Namyšlení rytíři. Myslí si že jsou lepší, než všichni ostatní už jen tím že nosí své naleštěné zbroje a meče. A jejich čest je směšná. Snažil jsem se jich nevšímat. Vím že na mě ukazovali prstem, tak jako všichni ostatní. Už jenom za to jak vypadám. Potrhaně a špinavě. Kráčel jsem dál k lesu a cestou jsem potkal potulné obchodníky, kteří se svým povozem mířili do města v naději, že tam prodají své zboží. Než jsem došel na kraj lesa, tak jsem si všiml divokého zajíce jak se pase na louce a pokukuje na mě svýma krásnýma očima.
V lese bylo celkem ticho. Jenom zpěv ptáků rušil ten klid. Vítr byl klidný a jenom sem tam se díky němu pohnuly větve stromů.
,, Co mám tedy udělat ?“ ptal jsem se sám sebe a vytáhnul jsem si zpoza pasu svůj menší nůž, který mi matka dala.
,, Co mám tady udělat ? To se tady mám zabít a ukončit svůj život jednou provždy? Já nevím. Nevím co mám dělat.“ a přitom jsem si vzpomněl na slova, která mi řekla sama smrt.
,, Nemohu přece zemřít. Mám mnohé ostatní ukázat, ale co?“ říkal jsem si a přitom jsem uslyšel sklapnutí lovecké pasti poblíž mě a následné kňukání zajíce. Poohlédl jsem se okolo sebe a zahlédl onoho zajíce, který měl sklaplou nožku v lovecké pasti. Snažil se z ní dostat, ale nešlo to. Podíval jsem se na svůj nůž a pak na chyceného zajíce.
,, Můžu donést jídlo domů a ukojit tak svůj hlad, ale je to snad ono co chci? Je tohle to co mám udělat? Dokážu vůbec takto brutálně ukončit něčí život?“ říkal jsem si v duchu a pomalu jsem se začínal blížit k chycenému zajíci. Jak mě zajíc spatřil tak začal vyvádět a o to více se snažil dostat z pasti. Kňukal a přitom se po mě díval svýma vytřeštěnýma očima. Vypadal že chce za každou cenu utéct a přežít. Ale past byla sklaplá až moc silně na to aby se zajíc dokázal osvobodit sám. Stál jsem už u něj a rukou jsem ho přirazil k zemi. Cítil jsem jak zajíc rychle dýchá a jak rychle tluče jeho srdce. Pevně jsem uchopil nůž a připravil se na úder. Zhluboka jsem se nadechl a pak klidně vydechl vzduch ze svých plic.
,, Musím přece jíst abych žil. Promiň kamaráde.“ a následně jsem rychle udeřil svým nožem, který pronikl do těla zajíce…
,, Ty musíš ještě mnohé udělat a mnohé ostatním ukázat.“ ozval se temný hlas…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
