Chata v horách - 3 kapitola - Přítel nebo nepřítel? 2 část
Informace:
Druhá část třetí kapitoly. Snat se bude líbit.
Po snídani všichni jely na lyže. Já jsem zůstala na chatě, kvůly tomu kotníku. Taťka i mamka mi samozřejmě za to ráno vynadaly a zakázaly mi s nimi dneska kamkoliv jet. Mě osobně to nevadilo, stejně se mi sněma nikam nechtělo. Měla jsem aspoň čas se konečně učit.
Seděla jsem v obýváku u krbu a pročítala si angličtinu. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si nevšimla, že někdo přišel.
,,Kdo by si pomyslel, že se ostrý jazýček umí i učit." ozval se na demnou ironicky Shiro. Otráveně jsem se na něj podívala.
,,Jak vydíš. A teď mě nech na pokoji, potřebuji se to naučit."Dál jsem si ho nevšímala, až do doby než mi angličtinu vytrhl z rukou.
,,Hej!" okřikla jsem ho. Ten si mě, ale vůbec nevšímal.
,,Tak angličtina jo?" podíval se na mě.
,,Máš s tím snad nějaký problém?" naštvaně jsem se na něj podívala.
,,Nemyslel jsem si, že si sem někdo přinese učení."
,,Jak vidíš tak jsi se spletl! Můžeš mi ji vrátit?" Natáhla jsem k ní ruku, ale Shiro ji dál víc nahoru. Zamračila jsem se na něj. Chtěla jsem si stoupnout, abych na ní dosáhla, ale zase mě zabolel kotník. Shiro mě zachytil abych nespadla.
,,Copak si nevzpomínáš, že si máš dávat na ten kotník pozor, od ranního kárání od tvého přítele?" podal mi tu knihu. Já jsem mu jí vytrhla z rukou a sedla si na gauč.
,,To nebylo kárání." zamračila jsem se na něj. ,,A není to můj přítel." dodala jsem.
,,Nevypadá to tak." ušklíbl se.
,,Známe se od dětství, proto jsme si dost blízcí. A vůbec, co je ti do toho?" zamračila jsem se.
,,Je přece normální vědět něco o svých spolubydlících, ne?" pousmál se. ,,Tebe nezajímá vědět něco o lidech kteří tu s tebou jsou? Nebo o mě?"
,,A proč by mělo? Po týdnu se stejně vrátíme zpátky domů a na nikoho si nevzpomeneme." nechápala jsem o co mu jde, ale bylo mi to jedno. Shiro z ničeho nic někam odešel. Za chvíly se vrátil se dvěma hrníčkama s čajem. Položil jeden přede mně a ten druhý vedle něho. Pak si sedl vedle mě. Podezíravě jsem se na něj koukala. Věděla jsem, že to, že mi donesl čaj nebude jen tak.
,,Když mi o sobě něco řekneš, tak ti prozradím něco i o sobě." vzal si svůj hrníček a napil se.
,,A proč bych měla? Pokud vím, nechtěla jsem abys mi donesl čaj." vzala jsem si do rukou angličtinu. Byla jsem ho rozhodnutá ignorovat.
,,Ten čaj jsem ti donesl, protože jsem chtěl." slyšela jsem jak se usmál. Zvedla jsem k němu pohled.
,,Nejsem až takový ubožák, abych za donesení čaje něco chtěl." ušklíbl se. ,,Jsem takový ubožák, abych něco chtěl za to, jak jsem ti ráno pomohl." přitom nazdvihl jedno obočí. Tomu jsem se zasmála. Protočila jsem panenky a znova zavřela angličtinu.
,,Fajn. Co chceš vědět?" podívala jsem se na Shira. Ten se vítězně usmál.
,,Tak pro začátek třeba..." chvilku se rozmýšlel. ,,Proč si byla tak brzo venku?" podíval se na mě.
,,Každé ráno chodím běhat a protože běhat ještě nemůžu, šla jsem se jenom projít. Co chceš vědět dál?"
,,To počká, teď jsi na řadě ty." podívala jsem se na něj nechápavě. Shiro si povzdech.
,,Říkal jsem přeci, že ti o sobě taky něco řeknu ne? Tak se ptej, si na řadě." chvilku jsem si ho nevěřícně prohlížela.
,,Dobře tedy." kývla jsem a narovnala se. ,,Proč si byl venku ty?"
,,Chodím do Aikida, musím si udržovat kondici."
,,Ty chodíš do Aikida?" vyhrkla jsem překvapeně. Shiro se ušklíbl.
,,To byla druhá otázka." Zarazila jsem se. Nevím, proč jsem to tak vyhrkla.
,,Ale odpovím ti. Ty mi pak, ale taky odpovíš na dvě." přikývla jsem.
,,Do Aikida chodím od třinácti. Za těch sedm let jsem se vypracoval vysoko, proto nesmím polevit v trénincích."
,,Za sedm let? To znamená, že je mu dvacet." pomyslela jsem si. Podívala jsem se na Shira, vypadal hodně zamyšleně. Celkem jsem se bála, na co se mě zeptá.
,,Jak se znáš s tím klukem, Akira se jmenuje, že?" přikývla jsem.
,,Jeho mamka se zná s mojí už od střední. Proto se známe už od mala." vzala jsem si svůj hrníček a napila se.
,,Jak sis vyvrtla ten kotník?" téhle otázce jsem se pousmála. ,,Co je na tom tak vtipného?" podíval se na mě nechápavě.
,,To, že jsi se zeptal zrovna na tohle. Z půlky si za to můžu sama a z půlky táta. Když jsme přijely, začaly jsme se honit ve sněhu. Vlastně ani nevím jak se mi to stalo. Nejspíš, když mě táta hodil do sněhu." Shiro se tomu taky usmál. Odkašlala jsem si.
,,Teď jsem na řadě já." Shiro se na mě podíval a kývnul. Než jsem se stačila na něco zeptat, vchodové dveře se otevřely a do obýváku vtrhla Yuko a v závěsu hned táta.
,,Yuki!" křikly oba na ráz. Nechápavě jsem se na ně dívala. Táta se na mě hned vrhl a objal mě.
,,Jsi v pořádku, díky bohu." řekl táta. Byla jsem v šoku. Nechápala jsem co se to děje. Yuko mi potom vysvětlila, že se mi pokoušely dovolat, ale nebrala jsem jim to. Bály se, jestly se mi něco nestalo. Oběma jsem se jim omluvila, že jsem měla jenom tiché vyzvánění a neslyšela jsem telefon. Za chvilku přišla i mamka. Ta se mi omluvila za tátu, prý mu říkala, že jsem určitě v pořádku, ale nedal si říct. Táta se hájil tím, že jsem pořád jeho malá holčička a, že by jsi nikdy neodpustil, kdyby se mi něco stalo. Já jsem se tomu jenom usmála. Byla jsem ráda, že si dělá o mě takové starosti i když to občas přehání.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
