Chata v horách - 3 kapitola - Přítel nebo nepřítel? 1 část
Informace:
Další kapitola, doufám, že se bude líbit :)
Ráno jsem se, jako každý den probudila o půl šesté ráno. Kotník mě sice ještě bolel, ale nebylo to tak strašné jako včera. Pomalu jsem si stoupla. Pak jsem se pomalu rozešla. Aspoň, že chodit dokážu. Podívala jsem se z okna. Venku bylo sice šero, ale šlo poznat, že nesněží. Teple jsem se oblékla, vlasy si stáhla do culíku a potichu jako myška jsem se vydala ven. Snažila jsem se za sebou zavřít dveře co nejtišeji a myslím, že se mi to celkem i povedlo. Díky sněhu bylo krásně vidět na cestu, ani nebyla moc zima. Vydala jsem se stejnou cestou, po které jsme přijely. Nechtěla jsem se stratit. Každé ráno chodívám běhat, ale dneska kvůly tomu kotníku nemůžu. Šla jsem pomalu a opatrně jsem našlapovala, aby mě kotník moc nebolel. Po půl hodině chůze, jsem se rozhodla jít zpátky.
,,A vida, koho pak tu máme." ozval se zamnou povědomí hlas. Otočila jsem se a uviděla jsem, jak ke mě míří Shiro.
,,A já si myslel, že jsem jediný blbec, který by v takové zimě a ještě tak brzo chodil ven." ušklíbl se na mě. Já jsem naštvaně pokrčila obočí. Označil mě za blbce!
,,Měl bys být přeci rád ne? Že nejsi jediný blbec." ušklíbla jsem se na něj. Shiro se na mě překvapeně koukal, asi si myslel, že si to nechám líbit.
,,Na holku máš docela ostrý jazýček, nemyslíš?!" naštvaně se na mě podíval.
,,Nemusíš mi to říkat, vím to i sama." podrážděně jsem se na něj podívala. Včera mě vůbec nenapadlo, že bude tak namyšlený.
,,Když mě omluvíš, byla jsem na cestě zpátky na chatu." rychlostí blesku jsem se otočila, chtěla jsem být od něho co nejdřív pryč, ale udělala jsem velikou chybu. Špatně jsem si stoupla a v kotníku mě zachvátila obrovská bolest. Sykla jsem bolestí a přešlápla jsem si. Shiro si určitě musel všimnout, že mám něco z nohou. Doufala jsem, že si toho třeba nevšiml. Nechtěla jsem aby to poznal, ale poznal to!
,,Ty máš vlastně něco z nohou, viď? Včera jsi dost kulhala."
,,Není to nic hrozného!" zabručela jsem. Snažila jsem se udělat krok, ale spadla jsem na zem. ,,Kruci!" zaklela jsem. Slyšela jsem, jak se Shiro uchechtl.To mě naštvalo ještě víc.
,,Ukaž, pomůžu ti." přišel ke mě. ,,Vypadá to, že ve skutečnosti nejsi tak tvrdá jak vypadáš." usmál se.
,,Nepotřebuji tvoji pomoc!" okřikla jsem ho. Shiro si ke mně při dřepl.
,,Nedokážeš ani vstát, já bych řekl, že potřebuješ." ušklíbl se.
Byla jsem naštvaná o to víc, protože měl pravdu. Chtě nechtě jsem se nechala postavit na nohy. Dal si moji ruku o kolo ramen a pomalým krokem jsme se vydaly na chatu. Ani jeden z nás cestou nic neřekl. Když už jsme byly u chaty, z lesa vyběhl Akira.
,,Yuki, jsi v pořádku?" přišel k nám. Natáhl ke mě ruku, že mi pomůže. Já jsem neváhala ani vteřinu a chytla jsem se Akiry místo Shira.
,,Jo jsem." usmála jsem se na něj.
,,A co jsi vůbec dělala venku? Víš přece, že tem kotník nemáš ještě namáhat." podíval se na mě Akira přísně.
,,Šla jsem se jenom projít a blbě jsem si stoupla, ale už jsem v pořádku, neboj se." usmála jsem se na něj. Akira si povzdech.
,,Díky, že jsi jí pomohl, nejspíš ti nepoděkovala, tak to ber i za ní." usmál se na Shira. Shiro jenom pokýval hlavou a vydal se na chatu. Já jsem se na Akiru naštvaně podívala.
,,No co?" podíval se na mě uraženě. ,,Znám tě moc dobře, abych poznal, že bys mu nepoděkovala."
,,Opravdu mě znáš dobře." po vzdechla jsem si. Akira se jenom pousmál a vzal mě do náruče. Odnesl mě až ke mě do pokoje. Poděkovala jsem mu a vešla jsem do pokoje.
Asi po deseti minutách, co jsem byla v pokoji, do pokoje vtrhla Yuko.
,,Kde jsi byla?" křikla na mě. Leknutím jsem nadskočila. V životě by mě nenapadlo, že takhle zareaguje.
,,V-venku." vykoktala jsem.
,,Víš jak jsem se o tebe bála?" řekla už o něco klidněji.
,,Promiň, nechtěla jsem, aby jsi si dělala o mě starosti." omluvně jsem se na ní usmála. Postupně jsem jí všechno pověděla. Hlavně jsem se rozpovídala o Shirovy, jak na mě namyšleně působí. Upozornila jsem Yuko, aby si na něj dávala pozor, ale věděla jsem, že je to zbytečné.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
