Everybody loves me! 6
Informace:
Konečně spolu! Ukončíme to?
Zůstala jsem tam na ulici s Andym. Co bude dál? Promítalo se mi v hlavě. „Tak já, asi už půjdu domů.“ oznámila jsem a chtěla odejít, ale Andy mě z ničeho nic chytl za ruku. „N-neodcházej, mohly bychom,“ začervenal se „někam jít spolu.“ když jsem se k němu otočila, uhnul pohledem, ale stále mou ruku držel v jemném stisku. „Jsi hodný, ale já-“ přerušil mě „Prosím.“ udělal smutné psí oči. Byl na kluka opravdu roztomilej, takže se mu nedalo říct "Ne!".
Šli jsme bok po boku potemnělou ulicí, chvilku naprosto sticha. Až do chvíle než to trapné ticho narušil můj hlas. "Kam teda půjdem?" snařila jsem se usmívat tak aby to vypadalo věrohodně. "Co, třeba do parku?" s lehce přivřenýma očima se na mě podíval a já zrudla jak rak a svůj pohled odvrátila do země. "K-klidně." vykoktala jsem, stále hledíc do země.
Až se náhle Andy zastavil, postavil naproti mě a jednou rukou mi hlavu za bradu zvedl, čímž mě donutil koukat se mu do očí. Jeho oči byli jako dvě černo černé jámy, do kterých jsem vduchu začla padat. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, div mi nevyskočilo z hrudi. Ani jsem si nevšimla toho, že se Andy nějak přibližuje. Tedy až do doby, než se jeho rty jemě dotkly těch mích.
Rychle jsem se odtrhla. "Já nemůžu... t-tohle opravdu ne." nad mímy slovy se ani nepozastavil a jen se přátelsky usmál. "Promiň."řekla jsem, ale on se stále tak sladce usmíval. "Dobrý..." taky jsem se pousmála "Už vyrazím domů." oznámila jsem a chvilku vyčkala na odpověď, která nepřišla, dočkala jsem se jen malého přikývnutí a následně jsem mohla vidět jen Andyho záda, jak se pomalu vzdaluje.
A tak jsem tam stála, jako tvrdé Y a čekala zda se otočí nebo mě tam nechá, na pospas osudu. Nechal mě tam! Uprostřed parku, ve tmě, kterou přebíjelo jen slabé světlo pouliční lampy, mne tam nechal zcela samotnou a opuštěnou. Nezbývalo mi nic jiného než se vydat na pomalou cestu domů. Upřímně jsem se docela bála, ale už jsem byla jen dvě ulice od svého domu. "Už jsem prakticky za vodou." říkala jsem si, když mně najednou ze stínů stáhle čísy ruka do uličky. Rychle jsem reagovala a vytrhla se ze spárů onoho muže.
"Rine?" koukal se na mě s tím svím přiblblím úsměvem, až mi ho začínalo být líto. "Promiň, že jsem tak utekl." sklonil hlavu omluvně k zemi. "Nic se nestalo, takže to je v pořádku." ze široka jsem se usmála, ale než jsem stačila říct něco dalšího, doslova na mě skočil a vypadalo to jakoby mě chtěl umačkat k smrti, ale to bylo ve skutečnosti jen nevinné objímání. Rin neni zrůda, ale debilem pro mě zůstává i na dále!
"Miluju tě a tak to zůstane, ať mne budeš odhánět jakkoliv." Zašeptal mi do ucha a namáčkl si mě blíže k němu. Zavřela jsem oči, mé podvědomí se k němu neskutečně mělo. Bože, jsem idiot. Chtěla jsem takhle zůstat ještě chvilku, tak jsem na jeho slova nereagovala a užívala si objímání. Pochod mích myšlenek pomalu nabíral směr Rinova láska, o což moc zájem nemám. Tedy... ah, nevím co to je!
Nechci se zamilovat... "Rine, pusť mne... prosím." pousmála jsem se. "Něco za něco." pohladil mě po vlasech. "Co jako?" řekla jsem nervózním tónem, očekávajíc, že si řekne o něco... NESPLNITELNÝHO. "Šanci..." odtáhl se, poněkud s roztomilím úsměvem "...jednu šanci, už tě nezklamu!" při tom mi zabušilo srdce.
Co mám odpovědět? Kruci... proč je to tak těžké?! "Hlupáku," zrudla jsem "šanci máš, vím že mne nezklameš...!" zasmála jsem se. "J-já tě..." jeho pohled se na mne nechápavě a zároveň se zájmem upřel. "m-m..." začala jsem neskutečně koktat "mi-m Mám ráda!" vypadlo ze mě.
Nahlas se zasmál. "Bože já tebe taky, ty moje rajče!!" čekala jsem že mne obejme, ale místo toho si mě přitáhl a políbil. Po chvilce polibek trochu protáhl a zapojil i jazyk. Nemohla jsem se odtáhnout. Nešlo to. Přesto, jsem si užívala každou sekundu. Vlasy na zátylku jsem mu prohrabovala rukou. "Já tě doslova miluju, Ráčku." zašeptal když se odtáhl. Své čelo si opřel o to mé, v jeho objetí jsem se mu upřeně dívala do očí.
Ještě chvilku jsme tak stáli s úsměvem na tváři, až do doby než mi zazvonil telefon a v něm se ozval mamky hlas. "Zlato? Vrať se už domů, je pozdě." a tak mi nezbylo nic jiného než se vydat na cestu domů. Držel mě za ruku a bok po boku jsme šli, směrem k mému domu.
"Tak zítra ve škole.." uculil se na mě "...Miláčku." zachychotal se a pomalu se dal na cestu. "Jasně, AHOJ!" zasmála jsem se. Bylo těžké pozorovat jak se vzdaluje. Nakonec jsem zavřela vrátka a šla dovnitř.
"Jsem doma!" vyhlásila jsem na celý dům, když jsem už vybýhala schody do svého pokoje. "Jdeš pozdě, jsi v pořádku?" křikla máma, nejspíše z kuchyně nebo pracovny. "Jo, všechno dobrý." zahulákala jsem, aby neměla starosti, pak jsem se v pokojíčku zavřela a skočila do postele. "Božeeee!" hlásila jsem nahlas do polštáře.
Nakonec jsem se sebrala, šla se osprchovat a natěšeně zalehla do postele s plánem 'CO NEJRYCHLEJI USNOUT' který se nepovedl a já strávila do 1:37 ráno čas ležením, poleháváním a velkou nedočkavostí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.