Everybody loves me! 5
Informace:
Příběh je v otáčkáh, ale i tak si myslím že brzy skončí... :( :/ :)
Přišla jsem do školy, hned první hodinu byl přírodopis, při kterém jsem se skoro unudila, tedy až do doby než vešel do třídy Rin, s výmluvou, že byl u doktora. „Good den, I'm sorry, byl jsem u doktora!" hromotlucky pronesl napůl anglicky na což se chvilku všichni pochechtávali, vyjevené učitelce. Prošel kolem mé lavice kde se naše pohledy střetly, můj, který říkal "Jsi tak trapnej, až to bolí." s jeho "Jsem frajer, #1 liga, prostě borec!" v překladu "Já věděl, že jsem ti hrozně chyběl❤!"
Sednul si do své lavice, za má záda. Já si zatím svázala vlasy do culíku, připomínající koňský ohon. Najednou jsem na vteřinku ucítila nepříjemné pálivé teplo u zad. Otočila jsem se na toho dementa za mnou, kterej si hrál se zapalovačem a pánskou voňavkou. „Nhraj si, debile." zašeptala jsem. Malinko se pousmál a onu vůni mi stříkl na tričko. „Hezky voníš." zazubil se. „Hmm, ale ty páchneš jak odpaďák!" zatvářila jsem se co nejvážněji to šlo, ale nakonec jsem se málem začala řechtat. Otočila jsem se zpět ke své rozdělané práci s anatomií člověka.
Uslišela jsem jen jak voňavka znovu vystříkla a má záda zachvátila nečekaná, ohromující , pálivá boles. Následně byla celá má hlava polita, Rinovým pitím. „Děláš si ze mě srandu!!" vykřikla jsem a opravdu naštvaně jsem se k němu otočila.
„J-já nechtěl..." vykoktal ze sebe se smutným výrazem a psíma omluvnýma očima. Moje vlasy byli naškvarek, ne celé, ale asi 10 centimetrů mi chybělo.
„Rine, okamžitě do ředitelny!" slyšela jsem učitelku, potom vo jsem utekla ze třídy. Rozpustila jsem si vlasy, které byly slepené konečky k sobě. Vytáhla jsem si nůžky a vlasy si sestříhla. Jelikož jsem se nikdy sama nestříhala, každý pramínek byl jinak dlouhý. „Po tomhle s ním už nechci mít nic společného!" ustříhla jsem poslední škvarek a na tváři ucítila jak po tváři stekla slza. „Idiote!" rozlehl se můj křik po prázdných záchodcích, po kterém následovalo zdlouhyvé, až nudné vzlykání.
Zbytek školy jsem musela vydržet s příšerným účesem a šeptáním ostatních o tom jak mi "idol" podpálil vlasy. „Konečně konec." oddychla jsem si když jsem vyšla z hlavního vchodu školy. „Kahari?!" uslyšela jsem za svými zády, Rin stále s omluvným výrazem se pomalu plížil školní chodbou. „Dělej, nebo odejdu!" zamračila jsem se.
Když ke mě konečně došel pronesl: „Zvu tě na večeři." podiveně jsem se na něj koukla a prohrábla si vlasy, které mi na hlavě dělaly neplechu. „Jak myslíš." koukla jsem se jinam a oba jsme vyšli na cestu domů. Šli jsme tiše bok po boku, ani jeden nechtěl začít konverzaci. Po několika minutách trapného ticha, mě Rin čapl za ruku. „Pojď, vypadáš hrozně,"
„Tak to dík, dej si ruku na srdce a přemýšlej, díky komu!" odvětila jsem trochu naštvaným tónem. „Chápu, že jsi asi naštvaná, ale-" nedořekl větu a já ho bezpodmínečně přerušila „Přijdu ti, jen naštvaná? Mě to totiž upřímně a doslova sere!!" vybuchla jsem z nenadání. Jeho stisk se zvětšil, až mě ruka bolela. Na to se otočil a někam mě táhl. „Hej pusť! To bolí!" naléhala jsem, že jsem si ani moc nevšímala toho kam máme namířeno.
„Ostříhejte jí... Jakkoliv, hlavně aby to vypadalo dobře!" přímím nelítostným hlasem přikazoval, mladé, vcelku hezké kadeřnici. „Samozřejmě!" zajásala a začala stříhat, tahat a upravovat. Rin se šéfovsky posadil na židly a čekal až kadeřnice skončí s mou hlavou. „Hotovo!" usmála se a podala mi zrcátko. „No, ty vado!" koukala jsem do zrcadla jakobych viděla někoho úplně jiného. Nikdy bych neřekla, že střih vlasů toho může změnit tolik. Vstala jsem ze židle, oklepala se a postavila se přímo před, již znuděného Rina.
„Líbí?" zeptala jsem se. Konečně přestal čumět do mobilu, zvedl hlavu a koukl se na mě, nejdřív koukal dost vyjeveně a pak se příjemně usmál. „Sluší ti to," řekl nezdlouhavě „jsem na řadě!" zazubil se, zvedl se ze židle a odkráčel se posadit před kadeřnici. Když byl hotov, konečně jsme odešli. Nechápu ho. „Nechtěl jsem aby ti to bylo líto, proto jsem si nechal vlasy zkrátit taky..." usmál se.
„Děkuju..." sklonila jsem hlavu k zemi. „Tohle nedělej, ten obličej neprotahuj, pak ti to nesluší!" zastavili jsme se na ulici. Při jeho slovech mi jednou rukou nadzvedl hlavu za bradu. A já tak byla nucena se mu koukat přímo do očí. „Jsi krásná." jeho obličej se začal znovu nebezpečně přibližovat, již jsem cítila jeho dech na tváři.
„Kahari, že!?" zazněl něčí křik. Vytrhla jsem se z Rinovích spárů. Koukala jsem kolem sebe a hledala, toho kdo to křičel. Na druhé straně ulice byl onen černovlasý kluk, Andy a vesele na mě mával. „Kdo to je?" zamračil se Rin, když ho uviděl. Andy mezitím přešel ulici a s veselím výrazem si došel a š k nám. „Čauky." usmál se. „Jak je?" zeptal se. Ze slušnosti jsem byla nucena mu odpovědět „Dobře, díky za optání, co ty?" vybavovali jsme se jakoby jsme byli bůh ví jaký kamarádi. „Taky, taky!" zazubil se. Rin se tvářil trochu odstrčeně a naštvaně tak jsem ho trochu zapojila. „Tohle je Rin..." usmála jsem se na Andyho, kterej mu přátelsky podával ruku. „Já jsem Andy!" pronesl. „Rin, rád tě poznávám." nastavil si na obličeji ledový výraz, vyznačující, že mu Andy moc nepadl do oka. Tedy ve stylu 'Milostný rival!'
„To je tvůj kluk?" obrátil se na mě Andy. „Ne, jasně, že NE!" bránila jsem se, z čehož se mu na tváři vykouzlil o to větší úsměv. „To jsem rád, musel bych mu dát přes hubu, že neochránil svojí holku." soucitně se ušklíbl. „Jak neochránil?" ptal se Rin nechápavě. „No, před těma úchylama co se jí pokusily znásilnit..." Andy bleskurychle odpověděl. „A-ale nic! Jen se někdo naštval, že jsi jim přstal dávat prachy, tak si to pokusili vybít na mě." vysvětlovala jsem jakoby se nic nestalo.
„Jo... A-aha... No, nic tak.. Já už půjdu." kameným tónem řekl a dal se na cestu domů. „Rine!" chtěla jsem ho zastavit, ale Andy mě soucitně chytl za ruku, když jsem se na něj koukla s tázavým výrazem "Proč?" zakýval hlavou ze strany na stranu aby dal najevo, že to momentálně není ten nejlepší nápad
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.