Everybody loves me! 4

pic
Autor: KamikaCZe
Datum přidání: 06.03.2016
Zobrazeno: 322 krát
Oblíbené: 1 krát
5.17
Pro hodnocení se musíš přihlásit.

Informace:
Špíno? Kdyby vás někdo tak nazval, co by jste udělali?


Drama
Školní život
Romantika
Komedie
Slice of life (Ze života)

Stuhla jsem, zrovna teď sedím mezi dvěma úplně neznámíma klukama, kteří mě docela DOST obtěžují!! Úchyláci, vždyť je to horší než to co mi dělá Rin!!

„Nn- NEE!" vykřikla jsem když mi kluk na pravé straně olízl (ano čtete dobře! OLÍZL!) krk. Cukla jsem a pokusila se vstát, ale docela mě vyděsil někdo další, kdo se tyčil přímo nade mnou.

„Nechte jí!" uslyšela jsem cizí hlas vycházející z temnoty za chlápkem přede mnou. „Tohle je můj píseček, bežte si znásilňovat někam jinam!!" okřikl je hlas.

"Znásilňovat někam jinam!!"? to myslí vážně? Já potřebuju ZACHRÁNIT!!

„P-Pomocte mi!!" zašeptala jsem v slzách. „A co když ne?" zeptal se jeden čímž překřikl můj stesk. Hlas zas rychle odpověděl „No, potom to bude zlí..."

V šeru nebylo skoro nic vidět. Byl to prakticky kluk asi tak stejně vysoký, možná i vyšší než já. Zbytek... Nevím.

„Na něj..." přikázal jeden z těch úchylů. Všichni se vrhli do bitky. Hlava nehlava. Chvilkami jsem nevěděla kdo leží na zemi a kdo prohrává.

Když prach usedl a já se přestala zakuckávat. Utřela jsem si oči od slz a chvilku se snažila vstát, ale to moc nešlo jelikož jsem byla opravdu vyděšená.

„D-děkuju!!" sklonila jsem hlavu před zachráncem, když jsem vstala. Vyšel se mnou ven, vyvedl mě. Konečně jsem mohla vidět kdo to je.

Další černovlasej kluk, zase černý oči! Ale víc... Jak to jen říct... živější, veselejší. Vlasy byly trochu kroucené. Je hezkej!! V něčem mi připomněl Rina..! -.-

„Co koukáš?" zeptal se a tím mě probudil z velkého zamyšlení. O vteřinku později se mu začervenaly tváře. Vůbec jsem nevěděla co říct „N-Nic! Na nic nekoukám!" na chvilku uhnul pohledem. „Ale čumíš přímo na mě..." bránil se ostrými narážkami.

„Jinak v poho?" zeptal se nakonec. „J-jo..." odpověděla jsem, při čemž jsem se začervenala i já.

„Kde bydlíš?" zeptal se váhavě a to mě taky pěkně zaskočilo. „P-proč jako?" pronesla jsem podezřívavě. Asi to vypadalo, že si o něm myslim že je taky úchyl.

„Doprovodim tě, vypadáš vystrašeně a mohla bys někde skolabovat." koukal se mi do očí.
„Ne, já to zvládnu." řekla jsem a jakmile jsem udělala krok, podlomilo se mi koleno a já letěla vstříc betonové zemi. Zas mě zachránil, díky rychlému reflexu.

Jeho náruč byla příjemně teplá. „Děkuju..." poděkovala jsem a nechala ho aby mě doprovodil před můj dům.

„T-tak... Zas ahoj..." zastyděla jsem se a rychle zalezla za dveře svého bytu. Kde jsem se skácela na zem. Moje srdce bilo jako o závod.
Uslyšela jsem zaklepání. „Můžu na chvilku dovnitř?" ptal se hlas mého zachránce. Nejdřív se mi otevírat nechtělo, ale nakonec jsem svolila a pustila ho do domu. „Kde tu je záchod?" usmál se na mě přátelsky.

Nasměrovala jsem ho tam a zašla do kuchyně pro sklenku vody. Kterou jsem mu následně dala když vyšel z koupelny. „Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. „Andy Touhou...ty?" odpověděl a navázal na to další otázku. „Kahari Umatoka. Ráda tě poznávám, Touhou!" usmála jsem se.

„Nemusíš být formální, říkej mi jen Andy..." uchechtl se. Už nevypadal tak strašidelný. „Dobře..." pokusila jsem se o příjemný úsměv. „Tak já už půjdu, příště dávej bacha... Kdyby něco..." chytl mě za ruku a z kapsy vytáhl černý fix. „...tady je moje číslo!" dopsal a ledovým pohledem si mne prohlédl od hlavy až k patě. Následně se dal na odchod a já pak zůstala doma sama.

Druhý den ve školní jídelně jsem si chtěla sednout sama. Ale když si k mému stolu přisedl Rin, moje osamocení skončilo. Ke stolu se natlačilo spoustu lidí a všichni Rina znali. Probodl mě pohledem. „Nenávidíš lidi všeobecně nebo nenávidíš jen mě?" zeptal se najednou.

„No... Lidi nemám moc ráda, ale tebe... NENÁVIDÍM!" usmála jsem se a pak protočila oči v sloup.
Snažila jsem se koukat jinam než na Rina, který se snažil být vůči mě přitažlivý. Avšak jediný co přitahoval byla skvostně nechutná partička Barbie od Matela, kterým sama přezdívám "umělotiny".

„Odfič špíno, tady si chci sednout já!" zaklepala mi jedna na rameno svým umělým nehtem. Její slova mě propíchly skrz na skrz. Prej "špíno"?


Postavila jsem se ze židle s jediným úmyslem. Jakmile si začala sedat, do židle jsem kopla a ta bloncka svalila svůj botoxový zadek na zem. „Promiň, chtěla jsi něco?" zeptala jsem se s posměchem. Otočila jsem se na podpadku a odkráčela.

Venku když školní hodiny skončily mě Rin dohnal „To v té jídelně...." řekl trochu s podivem v hlase a trošičku udýchaně, protože za mnou opravdu uháněl „...byla jsi vždycky taková? Na tichou, nudnou šprtku jsi nějak moc nahlas." tiše se zachychotal.

„Nebyla.... Nikdy jsem taková nebyla." oznámila jsem a docela posmutnile sklonila hlavu. Ale ve skutečnosti jsem z toho nebyla ani trošku smutná nebo nervní, stále jsem si přišla taková jako vždy. Jen jsem se bránila, sice se liším, ale nejsem žádná špína... Já jsem taky člověk!

 


Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.
user profile img
-
07.03.2016
Mhm, Kahari sa znovu nespráva tak, ako zvyčajne, ale mám pocit, že jej sa nové pocity celkom páčia, len by si mala dať pozor, aby sa nezmenila príliš, pretože ja jej povahu mám naozaj rada takú plachú a nesmelú.. Naozaj pekne napísaná kapitola a som zvedavá na pokračovanie, do ktorého sa hneď pustím. :)