Everybody loves me! 3
Informace:
Zda se mi to nebo to je až moc rychlý západ celého příběhu? :/
Jinak by jsi za mnou nepřišla." oznámil a pustil mě. Až mě zamrazilo. Dal se do pohybu, bezrozloučení chtěl odejít.
Chtěla jsem to ignorovat, ale to bych nebyla já. I tak jsem tohle neměla v plánu! „N-neodcházej..." zakoktala jsem a zezadu ho objala, do očí se mi vedraly slzy. „Jsi jen úchylnej a perverzní frája... Ale taky jedinej kdo se semnou baví..." vzlykala jsem a až po chvilce jsem ho pustila.
Očekávala jsem nějakou jeho narážku nebo že bezeslova odejde, ale obě mé verze se mílili. Otočil se a objal mě taky. „Nemůžu za to, že jsem tak přitažlivej!" (tak jo, oprava: *přišla jeho blbá narážka!!)
Takhle moc se mi nikdy nikdo nevnucoval... Ale právě Rin si vysloužil místo v mém telefonu a co HŮŘ v mém srdci a vzpomínkách!!!
"Sice Tě nesnáším, ale i tak jsi jinak docela fajn." pousmála jsem se. Koukl mi do obličeje, jemně pohladil mou tvář, čímž mi utřel slzy. Taky se usmál a já se začala topit v jeho průzračných očích. Palcem mi sjel po rtech, cukla jsem sebou, ale nenechal mě upláchnout. Naopak se ke mě přimáčkl ještě víc. "Máš vcelku hezký oči a svěží úsměv. Mohl bych ho od Tebe dostávat častěji?" zeptal se nakonec.
Malinko mi zahořely tváře. "Když budeš takovej jakej jsi, jak bych mohla?!" odcekla jsem, protože na nějaký slaďárny nejsem zvyklá. Odstrčila jsem ho silou asi tak 40 mravenců a trochu se oddálila. "Bude stačit 1metr? Nebo raději dva?" přemýšlela jsem nahlas a postavila se asi tak tři metry od Rina, který se na mě pobaveně koukal. Zas ten jeho smích!!
"Asi Tě jen tak nezměním, co?!! Hahah!!" chychotal se. Taky jsem se pousmála a pak se vydala po Rinově boku do třídy.
DALŠÍ DEN
Šla jsem do školy, konečně jen já, SAMA! Prohlížela jsem si okolí a vesele si to se sluchátkama v uších štrádovala po prázdné ulici. Dokud mě někdo nechytil za rameno, vylekala jsem se příšerným způsobem, se vzpomínkou na Rina a náš první společný polibek. Uskočila jsem a jednu tomu někomu vrazila. Někdo o pár cenťáků vyšší se nadějnou tyčil s docela rozhněvaným obličejem. Kluk s černými vlasy, černýma očima, s uniformou naší školy. Opodál postávaly další kluci.
"Ty jsi Umatoka?" zeptal se a upřel se na mě pohledem. "A-ano, co chcete?" zeptala jsem se nervózně. Ti ostatní se přiblížili taky, stála jsem uprostřed kroužku, který tvořili samí kluci (navíc úplně cizí!)!! "Chceme vědět, co na tobě Rin vidí. Od doby co za Tebou leze se s náma nebaví." oznámil hlas za mnou, kroužek se jaksui stahoval. "Já-já nic, neudělala." bránila jsem se, ale oni byli stejnak čím dál blíž.
Někdo, přesněji ten s černýma vlasama mě chytil za paži a přitáhl k sobě blíž. Dál si mě prohlížel. C-co to!! Než jsem se nadála byla jsem odtažena do opuštěné budovy. "Nechte mě!" vydala jsem ze sebe. „Rin nám kvůli tobě, přestal dávat prachy. Něco z toho vytěžit musíme!" pronesl. Natiskla jsem se na studenou stěnu tmavé místnosti. Tak tohle je určitě horší než vězeňská cela!!
"Tak?" zeptal se jeden. "Co 'Tak?'?" vzhlídla jsem na únosce. Přiblížil se ke mě a posadil se vedle. Chytil mi bradu, natočil mou tvář přímo k němu. Je tak blízko...
Cítila jsem jak z druhé strany je další. Sice to by bylo uklidňující mít někoho takhle vedle sebe, ale v této situaci fakt NE!!!
Jeden mě drží za bradu a další se dopracovává k mému krku!! Když se cízí rty dotkly mé kůže, kde je krční tepna, cukla jsem sebou. "Pomoc-!!" vykřikla jsem. "Ššš!" zakryl mi ústa svou rukou. Strachy se nemůžu hnout. Rine, pomoc, prosím!~
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.