Everybody loves me! 2
Informace:
Ano, opravdu... :D Asi na to moc podpíchám... :/ chci to mít dopsané xD už aby to bylo ;)
Zase mi je na stopě. Kdo jinej než ON. Vítězství koho myslím. Leze za mnou jak ocásek. Kvůli jeho dotěrnosti se vždy trochu začervenám. Když zrychlím udělá on totéž. Nemůžu ho vystát!!
„Kdy už s tím přestaneš?" otáčím se k němu čelem a ptám se s ledovým výrazem. „S čím?" usměje se. „Ty moc dobře víš! Neustále mě sleduješ. Vždyť to vypadá, že..." zrudla jsem a v krku se mi udělal z toho slova knedlík. „Ale já tě miluju" mrknul na mě svým pravým, světle zeleným okem.
„Alespoň nelži! Jenom si se mnou hraješ a pak mě ostatní nenávidí o to víc!!" křičím na něj, otáčím se na podpatku a dávám se zas do pohybu. Ulice se zdála nekonečná.
Je mi do breku. Proč to dělá mě?! „Nenávidím tě!" řekla jsem nahlas i když jsem nechtěla, ujelo mi to a čekala jsem na zlou odpověď. „Milovat a nenávidět je to samé." jeho odpovědi jsem moc nerozuměla. Jak by mohla být nenávist a láska, jedno a to samé? Dál jsem nic neříkala a zůstala tiše.
Došel se mnou před dům, před hradbou bylo spoustu květin a vysoký obrubník. „Díky za doprovod." řekla jsem z čisté slušnosti a chtěla jít dovnitř. Rin mě však chytl za paži. Cukla jsem a skoro se vyvlíkla, stisknul víc a já cítila jen volný pád do bílích tulipánů rostoucích před již zmíněným domem. Zabrzdil pád o své ruce aby mě nezalehl. Vykuleně jsme na sebe zíraly.
Rin malinko přivřel oči, nahodil svůj perverzní úsměv a přibližoval se. Nemohla jsem nic dělat. Pokus o odstrčení byl marný, chytl mi ruce, nad hlavou mi je skřížil a držel jednou rukou. O tu druhou se v kleku opíral.
Srdce mi bilo tak, že jsem očekávala výbuch v hrudi. Ani nohy mi nedovolily to co posledně. Byla jsem na pospas osudu. Tváře mi hoří a nedokážu se hnout.
Líbá mě, je to jiný než kdy dřív, sladčí. Když dokončil sladký polibek zvedl se a mě pomohl se z toho sezbírat. Oprášila jsem si oblečení. A s rudými tvářemi se k Rinovi zas otočila. Neváhal, chytl mě za bradu a palce přejel přes rty. „Nn..!" cukla jsem. Jen se přišklíbnul. „Nehraj si se mnou!" vyjekla jsem, zamračila se a podívala se jinam.
„Můžu..." malinko mu narůžověly tváře „..k tobě?" zeptal se. Když jsem se tázavě koukla zpět na něj, uhnul pohledem. Prohrábla jsem si vlasy a chvilku přemýšlela. „Nepůjdem k tobě?" vyšlo ze mě zase úplně samo.
Perverzně se usmál „A ty se nebojíš?" zeptal se a zas se malinko přiblížil. Na to jsem udělala krok vzad. „Proč bych se tě měla bát, když stačí abych se trefila!" sykla jsem a oči otočila vsloup. Zatvářil se malinko překvapeně, asi že říkám tak silná slova a pak s bolestí v hlase prohlásil „To mylíš, to samé jako před... před tim?" lehce přivykulil oči. Zašklíbla jsem se „Jop!" zasmála jsem se. On se na to taky pousmál, ale trochu ublíženecky.
Stejnak jsme nakonec vyrazili k němu domů. Ještě teď nemůžu uvěřit, že jsem na to přikývla. Po cestě jsem ZASE viděla vražedné pohledy jiných dívek přímo na mou maličkost. „Nevšímej si jich..." zašeptal mi do ucha. Dal mi ruku kolem ramen a přitáhl blíž. Zase se na mě mačká.
Ale ne, že by to nebylo příjemné. Je fajn mít někoho takového... co to plácám!! Jen si se mnou hraje!
„Haha!" zasmál se nahlas „... Zase rudneš!" pošklíb se. Cítím jak mám teplé tváře. Co je to za pocit? Nelíbí se mi to!! „N-nech mě...prosím." říkám potichu. Vykroutila jsem se z jeho spárů a pomalu se vydala na zp3t domů. Jsem blázen?
„Já nemůžu..." říkám, Rin jen stojí a poslouchá. „J-já už nemůžu! Ne-nemůžu tě vystát!!" křikla jsem a rozběhla se rychle pryč. Když jsem zatáčela, uviděla jsem koutkem oka jak tam jen dál postává. Pak se otočil a taky odešel. Nechal mě být? Normálně by za mnou hned vyrazil. Proč ne teď?
Došla jsem domů, vešla do pokoje ve kterém jsem se zamkla a tuoě koukala do kompu. Jako orvní co mě napadlo, kouknu na anime a zlepším si náladu.
Anime se jmenovalo "Owari no Seraph" sotva skončil první díl, bulela jsem jako malé dítě!! Sakra! Proč teď všechno je tak smutné, pochmurné! Proč se tak cítím?!
Prakticky jsem Rina poslala někam... Chybí mi? To ne, neni to možný nesnášim ho, s*re mě jen tím, že existuje! Ale nechci s nim být za zle, omluva bude stačit... nebo si to jen namlouvám?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.