×TEMNOTA♥×
Informace:
Malá třešnička? Jak bych to nazvala... Epilog? Poslední dech?
„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“-W. Shakespeare
Temnota. Jediné co mě obklopuje je černočerná tma. Pokoj je vyklizený a já jen posedávám uprostřed ničeho. Neudělala jsem nic špatného. A on, se nevrátí, ať si to přeji jakkoli.
Divný pocit. Jakoby stál přímo u mích dveří. Pomalu se zvedám ze studené země a jdu k hlavnímu vchodu do domu. Po otevření dveří, mi zafoukal do obličeje studený vánek, ale i tak jsem se dočkala sklamání, dalšího, stejně jako před několika hodinami. Tak bolavími hodinami, které mi rozdrtili srdce.
Jediná osoba jsem tu byla já a pokud se to počítá tak tu byla slečna samota, má věrná společnice, která mi dávala dostatečný prostor, abych se mohla vybrečet. Jak moc mi chtěl ublížit? Cítila jsem to stejně, ale když jsem chtěla říct "Miluju tě", bylo pozdě, utekl. Nenávist je silná, ale i tak většia lidí nenávidět nedokáže. Já... já nedokážu nenávidět. Ne někoho jako je on.
Bolí mě srdce a raději se po zavření dveří opřu o protější stěnu a pomalu oddechuji. Nejspíš ze mě nevyprchala víra, víra v to, že se navrátí. Budu ho moci obejmout, vtisknout mu sladký polibek a žít šťastně až do smrti, která se momentálně zdála až příliš blízko.
Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt... tedy věřila jsem.
Teď má duše trpí bolestí, zármutkem, smutkem a zklamáním. Co se stalo? Vždyť dnes měl být slavnostní den. Oslava mého narození. To, že jsem zas o rok starší.
Kapky deště bubnují na skla oken a do parapetu, ty nejkrásnější smutné symfonie a pochmurně se mračící nebe, šedivou barvou mé náladě nijak nepomáhá. Chci jen zemřít, tiše, v klidu a bezbolestně. Ta stvůrná bytost jen čeká kdyy se mě zmocní ta přesladká agonie a vzdám se.
Nebylo to v plánu, nic z toho. Neobratně se postavím a vyjdu ven. Bosá, polonahá jen v delší bílé košilce. i přes studený déšť vyjdu vstříc své cestě. Ledové kapky se mi jako malé jehličky zabodávají do kůže, ale to naprosto ignoruji a jdu dál. Nechávám za sebou výazné šlápoty v bahně, které stejně za nedlouho smyje déšť. Vlasy se mi přilepují k hlavě a bílá košile je skoro průhledná.
Zastavuji u silnice a rozhlížím se. Na druhé straně. On. Jednoduše běžel svou cestou. Nebyla to jen iluze a já se naplněná štěstím rozběhla za ním. I přesto, že se mi chtělo křičet, můj křik přerušilo troubení klaksonu auta.
Otočení za zvukem byla poslední věc co jsem udělala a dvě jasně zářící světla, byla poslední věcí, kterou jsem viděla. Pak jsem se vrátila tam, kde jsem se nacházela na začátku... v temnotě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
