Zamilovaná... 1
Informace:
Takže je tady nová povídka.Doufám,že se bude líbit...
Stojím před svojí skříní, přemýšlím co si vezmu na sebe. Můj pohled upoutá černý svetr, chvíli se rozmýšlím jestli si vzít sukni nebo džíny. Nakonec si tedy vyberu černé roztrhané džíny. Obouvám si černé glády a na hlavu posazuji černý klobouk. Během jízdy autobusem poslouchám písničky. Jsem trochu nesvá, protože po dlouhé době jdu ven se svým kamarádem ,kterého víc jak rok miluji. Nalhávám si ,že dneska se mu konečně vyznám…Když autobus zastaví na zastávce, vyběhnu ven a skočím okolo krku vysokému hnědovlasému klukovi. ,,Ahoj…“řeknu a udělám krok vzad. Usměje se na mě a taky pozdraví: ,,Ahoj !Můžeme jít ?“ Vděčně přikývnu a následuji ho. Srdce mi bije jako splašené. Po chvíli chůze konečně promluví: ,,Nevadí ,že s námi dneska půjde moje holka?“ Zakroutím hlavou a sklopím svůj pohled k zemi. Holka? Tak to ne .Jsem opravdu najivní. Opravdu jsem si mohla myslet ,že nemá holku. Proboha… Náš směr se začne pomalu ztáčet směrem k parku. Když vstoupíme do parčíku uvidím černovlasou dívku ,která je oblečená v červených šatech .Už zdálky na nás mává. Když se přiblížíme pozdravím: ,,Ahoj, jsem Tara.“ Podávám jí ruku a nuceně se usměju. ,,Ráda tě poznávám, jsem Camil.“představí se a okamžitě skočí na Johna a začne ho vášnivě líbat. Můžou vůbec dýchat? Kdy už to konečně skončí? Asi po minutě se konečně odlepí a chytnou se za ruce. ,,Musím jít, napsala mi kamarádka, že mě potřebuje.“ řeknu a rychlým krokem odkráčím.Za zády slyším Johna, jak říká: ,,Sbohem, snad to vyjde příště.“ To určitě. Už nikdy tě nechci vidět Johnatane Clarisi .Nikdy!!!! Autobus mi jede zhruba za dvacet minut, to bych mohla zajít na hřbitov za mamkou… Cestou na hřbitov jsem posbírala pár kopretin a nyní je pokládám na hrob. Po chvíli se kouknu na hodinky a uvidím,že už bych měla jít,tak se tedy vydám směrem k zastávce ,odkud mi jede autobus.Autobus stihnu jen tak tak.Sednu si jako vždycky do zadu,do rohu.Za chvíli si přisedne kluk s černým drdůlkem a z jeho sluchátek se line mě známá písnička ,Fallen Angel, od Three Days Grace. ,,Celkem dobrá hudba." řeknu a podívám se na onoho kluka. ,,To bych teda řekl." odpoví a šibalsky se na mě usměje.Chvíli zas jen tak sedíme a nic neříkáme,když najednou mi začne zvonit mobil.Na displeji je napsáno ,John,.,,Jáj, co po mě chce?" řeknu a mobil típnu. ,,Problémy s klukem?" zeptá se můj spolusedící. ,,Ne,není to můj kluk a nikdy nebude.Už ho nechci vidět." řeknu a podívám se ven z okýnka.Přemýšlím,co asi chtěl? Určitě zase něco potřebuje.Rozhodně nevolal kvůli mě.... Najednou mi přijde zpráva od Johna. Zablokuji si jeho číslo a dál civím z okýnka.Jsem pevně rozhodnuta vymazat ho ze svého života. Po tvářích mi začnou nekontrolovatelně téct slzy a kluk,který sedí vedle mě,ke mně natáhne ruku a jedním prstem mi setře slzy.Podívám se mu do očí a objemu ho.Nevím,co to dělám.Protože se většiny lidí bojím. ,,Pojď vystoupíme."řekne neznámý a já ho následuji.Vleče mě přes malou louku až dojdeme k potoku,kde je malá chata.Dojdeme k chatě a on vyndá klíče a odemkne.V chatě mi připraví kafe a posadí mě na velký gauč.,,Jsem Simeon,těší mě." řekne a podá mi ruku. ,,Jsem Tara." představím se rozechvělým hlasem. Simeon najednou odejde a jsem sama uprostřed obýváku.Popíjím kafe a pomalu se začínám uklidňovat,cítím jak mi klesají víčka,cítím pomalu přikrádající se spánek... Ráno se probudím ve velké posteli a vedle mě je do komínku vyskládané oblečení,pochopím že je pro mně.Když sejdu dolů na barové stoličce sedí Simeon,na sobě má černou mikinu,podobnou jako mám já, a černé kraťasy.Svoje vlasy má opět v drdolu. ,,Musíme si promluvit." řekne aniž by se na mě podíval. ,,Jasně."přikývnu a posadím se naproti jemu. ,,Víš,my se známe.Když nám bylo okolo sedmi,byli jsme kamarádi.Jenže já se musel přestěhovat,jelikož moji rodiče jsou upíři.Tím pádem se očekávalo,že až dovrším osmi,tak jím taky budu.Museli ti vymazat paměť,takže si jenom pamatuješ,že jsi měla kamaráda ale ten se odstěhoval do jiného města,kvůli práci jeho rodičů.Nikdy jsme se už neviděli."řekl a tvářil se velmi vážně. Nevěděla jsem jestli se mám začít smát nebo jestli mám utéct.Chvíli jsem tam tak seděla a najednou se skácela ze židle....Potom jsem už jen viděla tmu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
