Druhá strana ep.22
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
PS: končím test s výsledkem: neúspěch -.-
...Mezitím se za mě postavil mistr a slyšela jsem, jak tasil. V myšlenkách jsem si představila, jak stojí připravený k úderu. Sama jsem odhalila čepel nože a špičkou namířila na žaludek. Ruce se mi třásly jako nikdy a já se ještě jednou podívala na Nishiharu. Zase jednou jí z očí tekly potoky slz „Shiori…“ vzlykala. S vypětím všech sil jsem se na ni usmála, ale z mých vytékaly taky. „Omlouvám se slečno“ byla jsem připravena umřít...
Napřáhla jsem se, že si vrazím dýku do břicha, ale něco mě zastavilo „Stačí!“ vykřikl jejich otec a já zastavila těsně před tím, než dýka dorazila k cíli. Zmateně jsem se na něj podívala „selhala jsi při plnění svého úkolu, ale není třeba, aby sis brala život.“ Svěsila jsem ramena úlevou, ale on pokračoval „přesto zasluhuješ trest“ podívala jsem se na dýku ve svých rukou a něco mě napadlo. Opět jsem pevně sevřela dýku v ruce a druhou se chytla za vlasy. Podívala jsem se mu do očí, které tentokrát neměl kryté černými brýlemi a on nepatrně přikývl. Trhla jsem rukou s dýkou a v té druhé mi zůstal dlouhý pramen. Uřízla jsem si je někde u ramen a bylo mi z toho zase do breku, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem pořád na živu. Podívala jsem se na Nishiharu a ta si zakrývala ústa dlaněmi a plakala. Usmála jsem se na ni i přes své slzy. „Tvůj trest je dostatečný“ řekl zase její otec a ona se teď rozběhla ke mně. Pevně mě sevřela a já ji. Přes její rameno jsem se dívala směrem k podiu a Takao mi pohybem rukou naznačil, že bych se mohla zase zahalit. Udělala jsem to a Nishihara mi v tom pomáhala. „Věřím, že máte něco na práci“ těmi slovy mě propustili a já se v doprovodu své svěřenky vytratila do baru. Srdce mi tlouklo až v krku a pořád si nebyla jistá, jestli se to vážně stalo. Ale podle všeho ano a já to přežila.
Když jsme došly zpátky do přední části, posadily jsme se ke stolu v koutu. Během chvilky k nám přiběhla Crow. Dáte si něco děvčata? Podívaly jsme se na sebe a Nishihara přikývla „dáme, ale až si vybereme“ řekla a popadla menu, které leželo na stole. „Až budete mít vybráno, tak zavolejte“ Crow se pak šla věnovat dalším hostům. Nejspíše ani netušila, co se před chvílí málem stalo vzadu, v salonku. Nishihara si přesedla vedle mě a koukala na nabídku. Já měla jasno, co si dám, ale ona tady byla poprvé. Tak jsem ji trochu poradila. Byla jsem ráda za její rozvernou povahu, protože mě tak přiváděla na jiné myšlenky. „A jak to vlastně chceš zaplatit? Já si nechala peníze doma“ zeptala jsem se jí když Crow přijala objednávku na naše večeře a odběhla. „Napíšeme to na otce“ usmála se na mě a já jí to oplatila. Ten divný pocit pomalu opadal a my si užily zbytek večera jako nejlepší kamarádky co si jen tak vyrazily. Dokonce přemluvila otce, že u mě na pár dní zůstane. Stejně se bude muset vyřešit ještě několik záležitostí, a rovnou řekla, že beze mě na jinou školu nepůjde. V tu chvíli jsem se mu neopovážila podívat do očí. Ten to naštěstí nijak nekomentoval a přijal to, jako vyřízenou záležitost. Odjel, aniž by řekl cokoliv dalšího. Stejně tak Takao i Alexej kolem nás prošli a ani nezpomalili. To mi trochu ubralo na náladě. „To jsem je tolik zklamala, že na mě ani nepromluví?“ koukala jsem za nimi, když vycházeli hlavním vchodem ven. Nishihara si mého výrazu musela všimnout, protože do mě šťouchla loktem. Vytržená z mých předchozích myšlenek jsem se k ní otočila. „děje se něc…“ chtěl jsem se jí zeptat, ale ona mi do úst nacpala kousek čokoládového dezertu, který si objednala spolu s večeří. Počkala, až polknu „Teď na ně nemysli, teď mysli na mě“ usmála se na mě, zatímco já narychlo dolévala sklenici s limonádou.
Za těch pár týdnů se mi povedlo si byt docela zvelebit, sehnala jsem nějaké další obrazy. Knihovna se mi rozrostla o pár dalších děl, ke kterým jsem se ještě neměla přes školu a všechno vůbec možnost dostat. A ve skříni se mi válelo o něco více věcí, než jsem měla předtím. Popravdě ani nevím, proč jsem to kupovala… ale asi za to mohl ten pocit, že si konečně můžu dovolit pořídit si něco pro sebe a nebát se, že bych kvůli tomu musela pak hladovět.
„Máš to tady útulné“ pochválila mi byt, když jsme se vrátily. „Však jsi tady už byla“ „já vím… ale to jsem nebyla… úplně v pořádku“ „a teď už jsi?“ neodpustila jsem si malé popíchnutí. „Hai… ted už jo“ postavila se těsně přede mě a zahleděla se mi do očí. Natáhla ke mně ruku a odhrnula mi z tváře pár neposlušných vlasů „víš…“ začala hlasem, kterým by si obtočila kolem prstu snad každého chlapa „…je mi líto že jsi kvůli mně přišla o vlasy“ a trochu mi je prohrábla. „d-děláš jako by mi žádné nezbyly“ Zčervenala jsem a uhnula pohledem. „Mně se vždy líbily ty tvoje dlouhé, sama nemám odvahu si je vypěstovat.“ Opřela se čelem o mé rameno „tolik mě to mrzí…“ Opatrně jsem ji objala. „to je v pořádku, jsem na živu… a vlasy zase dorostou“ vždy se tváří tak silná… ale když jsme samy dvě, odhalí svou pravou tvář. V tuhle chvíli jsem si už uvědomovala, že mi na ní záleží asi víc, než jen jako na kamarádce. Stala se pro mě smyslem života. „Opravdu jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí, když mi trochu silněji stiskla paži. Zase se na mě podívala tím svým pohledem. Jemně mi odhrnula ty vlasy, se kterými si před chvílí hrála dozadu. Byla tak blízko, že jsem cítila její horký dech na svém krku, jako by každou chvílí chtěla prokousnout tepnu a sát krev jako upír. „T-tohle bychom neměly“ dostala jsem ze sebe rozklepaným hlasem. „Proč? Protože ti můj otec řekl, abys mě chránila?“ „protože jestli toho nenecháš, mohla bys udělat něco, čeho bys pak litovala“ zkusila jsem jí to znova rozmluvit i když jsem si nebyla jistá, které z nás to rozmlouvám. „Shiori…“ podívala se mi do očí a já zase uhnula. Přesto se pořád blížila k mé tváři a já pevně zavřela oči. „Málem jsem o tebe přišla…“ ucítila jsem, jak mi dala malý polibek na tvář „…podruhé to už nedovolím.“ Přišly další polibky na krk, rameno i tvář. Byly něžné, jako by se bála, že mi jimi ublíží. Chytila mě za ruku a propletla naše prsty. Já už to nemohla vydržet a konečně se obrátila zpátky k ní.
„Z tohohle bude problém“ vydechla jsem a ona na chvilku přestala s tím, co dělala. Naklonila se mi k uchu a zašeptala do něj „Tobě už nikdo neublíží.“ Chtěla jsem se na ní zase podívat, ale přišel další polibek. Ne jako ty předchozí… tenhle trval dlouho… a hlavně byl na ústa. Tentokrát jsem oči jen přivřela. Už mi to bylo jedno. Jestli je tohle co chce, ať si to tedy vezme všechno. Můj život, mou čest… moji lásku…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
