Friendzone - Kapitola 1
Informace:
Ahojky! Přináším svůj další příběh. Vůbec nevím, jak to s ním skončí, jestli ho dopíšu, protože znáte to, škola, zájmy... Ale mám ho promyšlený od začátku do konce skoro celý, tak by to neměl být problém.
Ohledně psaní mám jenom jednu připomínku. Tato povídka bude psána z pohledu dvou osob, Erica a Victorie, tak se nedivte.
Co se týče loutky (jedné mojí staré povídky), tak mám psací krizi. Mám promyšlenou poslední třetinu příběhu do posledního puntíku, ale nevím, co napsat do prvních dvou třetin a nechci si kazit nápad tím, že to uspěchám.
Každopádně užívejte, komentář a hodnocení potěší!
Eric
Podíval jsem se na hodiny. Ručičky ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Ještě jsem měl půl hodiny do srazu s Vicky a já už byl dávno připravený. Překvapilo mě, když mi dopoledne zavolala a pozvala mě do naší oblíbené pizzerie. No, pozvala, spíš mi oznámila, že s ní jdu, ale já nic nenamítal. Nikdy bych nepropásl šanci jít s ní ven, i když jsem musel zrušit basketbalový zápas se spolužáky, co jsme měli mít dneska odpoledne. A co se týče jejího rozhodnutí na poslední chvíli... Taky si nestěžuju. Byla už taková. Spontánní, razná. Dokázala si stát za svým cílem za každých okolností. Ničeho se moc nebála. Už ve školce byla jedna z těch, co lezla na nejvyšší stromy, skákala z největších prolézaček a celkově byla ztělesněním odvahy. Já, na rozdíl od ní, byl hromádka neštěstí. Brečel jsem při každém odřeném koleni a nejraději jsem se držel v tichosti dál od centra dění. Nevím, proč si tehdy vybrala mě. Zničehonic ke mně jednoho dne přišla, ukázala na mě svým prstem a se zářivým úsměvem pronesla "budeš můj kamarád". Už tehdy mi nedala na výběr, jen mi to oznámila a od toho dne jsem za ní chodil všude jako ocásek. Po jejím boku jsem se otevřel ostatním a přestal jsem být samotářem. Moje matka o ní ráda mluví jako o dívce, která mi do srdce přinesla světlo. Jenže jak jsem začal otevírat srdce ostatním, ona byla první, kdo se tam dostal. Víc a víc jsem si začal uvědomovat její význam pro mě a dřív nebo později jsem skončil zamilovaný až po uši.
Povzdechl jsem si. Už to trvalo hrozně dlouho. Všichni kluci z týmu se mi smáli, že mě pořád ještě baví. Většina z nich už měla pořádný vztah a byli zamilovaní do kopy holek, jenže já tohle zatím nepoznal. Zdá se to nemožné, ale vždycky pro mě byla jenom ona, žádná jiná. U ní to začalo a u ní to zase končí.
Další povzdech. Abych řekl pravdu, mě samotného to unavovalo. A nejen to. Bylo těžké poslouchat to, jak se jí zrovna někdo líbí, ale ještě těžší bylo jí nepomáhat k tomu, aby byla šťastná, takže jsem jí jako věrný pes pomáhal a radil. Možná, že kdybych byl víc cílevědomý, možná, že kdybych si stál za svým jako ona, třeba bychom spolu byli. Ale nikdy jsem nic nezkoušel.
Znovu jsem zkontroloval čas. Za tři minuty jsem měl být na místě.
"Sakra, to už je tolik?" zanadával jsem si pro sebe a hbitě se zvedl z postele. Měl jsem štěstí, že od nás z domu to do pizzerie trvalo pěšky osm minut a jaro bylo v plném proudu, takže jsem si mohl vzít své kolo.
Rychle jsem seběhl schody. Před tím, než jsem si vzal žabky jsem se zkontroloval v zrcadle. Projel jsem si rukou světlé, skoro do bíla blond vlasy a naposledy se podíval, jestli nejsou mé kraťasy ani triko někde špinavé, i když jsem je vytáhl přímo z šatníku, tudíž nedávalo smysl, aby byli.
"Dej se dohromady, Ericu," řekl jsem si ve snaze uklidnit se, ale nebylo to k ničemu dobré. Takhle to bylo poslední dobou pořád. Už jsem to nezvládal. Musel jsem to udělat. Dnes řeknu Vicky, co pro mě znamená.
Z garáže jsem vytáhl kolo. Jezdil jsem na něm i do školy, takže jsem neměl starosti s údržbou a hned jsem mohl vyjet. Vůbec jsem se neobtěžoval s helmou, jako ostatně posledních pár let, kdy se o to rodiče přestali zajímat.
Rychle jsem nasedl a začal šlapat nahoru do ulice směrem k místu srazu. Díky basketbalu jsem měl docela dobrou výdrž a tak jsem dorazil za chvíli, ale Vicky už tam byla.
Stála ke mně otočná zády, ale já ji i tak poznal. Stačil mi jeden pohled na ní a na tváři se mi objevil úsměv. Byla nádherná. Jarní vítr si pohrával s medově blond vlasy po lopatky. Měla na sobě bílé tílko, světlé džínové kraťasy a strašně jí to slušelo. I přes to, že byla o něco málo starší než já, byla ve svých patnácti letech malá, ale vždycky mi říkala, že to já jsem na patnáct let moc vysoký.
Jako kdyby vycítila moji přítomnost, otočila se na mě. Pomněnkově modré oči jí zářily a něco na tom pohledu mi dodáválo energii, kterou jsem všechnu využil při jízdě sem.
"Ericu! Máš zpoždění!" zasmála se, chytila mi ruku a už mě táhla dovnitř pizzerie. Kůže pod jejími prsty mi ihned začala hořet.
"Promiň, přemýšlel jsem a úplně jsem ztratil ztratil pojem o čase." vymluvil jsem se a dál se nechal táhnout od Vicky.
"Když ti to tak trvalo, tak už jsem stihla objednat. Máš štěstí, že máme stejnou oblíbenou pizzu, protože bych Hawaii vybrala, i kdybys jí nenáviděl." zašklebila se, když jsme došli k našemu místu. Sedali jsme sem vždycky, když jsme si tady dávali jídlo a už se to stalo naším místem.
"Promiň, že jsem to domluvila tak zničehonic, ale tohle za to vážně stojí. Jsem ráda, že sis na mě udělal čas. Mám velikou a úžasnou věc, kterou ti prostě musím říct a už jsem nemohla čekat dál." Smála se čím dál víc.
"Já mám taky velikou a úžasnou věc, co ti chci říct a upřímně to taky nevydržím ani den." odpověděl jsem. Už jsem se nemohl dočkat, až jí to řeknu. Všechno odpovídalo tomu, že by mohla souhlasit. Byli jsme si pořádně blízcí, poslední dobou víc, než normálně. Trávili jsme spolu spoustu času. Měla by souhlasit. Musí souhlasit.
"Vážně?" zasmála se. "To je skvělá shoda náhod! Tak ale já první, já první!" Zavřela oči, zhluboka se nadechla a poté se mi celá šťastná podívala do očí.
"Pamatuješ si, jak jsem ti říkala o Thomasovi? Asi nějaké dva týdny zpátky." Thomas. Idiot a frajer. Jeden z těch, kteří nemyslí na nic jiného, než na... Na nic. Prostě nemyslí. Místo mozku mají vakuum.
"Pamatuju..." odpověděl jsem nejistě. Nechápal jsem, kam tím směřovala.
Oči se jí rozzářily, když mi to sdělovala, ale já její nadšení nemohl sdílet. V hlavě jsem měl ticho a zároveň mi v ní hučelo jako ve vosím hnízdě.
"Dneska jsem se s ním dala dohromady. Já a Thomas spolu teď chodíme."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
