Druhá strana ep.21
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...„pšš…“ sykla jsem na Takaa jen co jsem otevřela „ať ji nevzbudíš“ přikývl, že rozumí a já ho pustila dále. Zavřela jsem dveře do mého pokoje a šla si za ním sednout do obývacího. „omlouvám se, že jsem selhala“ spustila jsem hned, jak se posadil...
„tohle si schovej pro otce, já ale potřebuju vědět, co se stalo“ přisedla jsem tedy a řekla mu přesně, co si pamatuju. Každičký detail a znovu zopakovala, že to byla moje vina, že jsem polevila v pozornosti, a že mi to je líto. „To nebudu rozhodovat já, ale otec. Ale to až se Nishihara vzpamatuje a bude nám schopná říct, co si pamatuje. Zatím zůstane u tebe. Do školy teď nějakou chvíli nepůjdete, takže o to se starat nemusíš. Jo… jak jsi říkala ty jména?“ zopakovala jsem mu jména čtyř z pěti útočníků, které jsem poznala a on si je zapsal. „Ten pátý bude nejspíše od Fumiko a nepřekvapilo by mě, kdyby někde v pozadí hlídal ještě jeden další. Alexej je už potkal, když pro mě byli ve škole poprvé.“ „Koho? Dannyho? Nebo Fumoko?“ „Fumiko“ zase přikývl a udělal si pár dalších poznámek „dobrá tedy… nechám to na Alexejovi. Ty se zatím postarej o sestru. Kdybyste něco potřebovali, dej mi vědět, ale z bytu zatím nevycházejte“ „rozumím.“ Jako na zavolání se z vedlejšího pokoje ozvalo vystrašené „Shiori?“ podívala jsem se na něj a on se zvedl. Přeběhla jsem zpátky k Nishihaře a za sebou slyšela zavírání vchodových dveří. „Jsem tady…“ usmála jsem se na ni. Se slovy byla vždy silná… ale tahle událost jí zasáhla tvrději, než mohla ustát. „Slíbila jsi, že mě nenecháš samotnou“ „promiň, musela jsem mluvit s Takaem a nechtěla tě budit“ sedla jsem si na svůj futon vedle ní a ona se okamžitě obtočila kolem mé ruky stejně, jako předtím v autě. „Jestli mě ještě někdy necháš samotnou, tak si mě nepřej“ varovala mě, ale v očích měla zase slzy. „Omlouvám se“ zopakoval jsem jí „omlouvám se za to, čím sis musela projít kvůli mně…“ „vynahradíš mi to!“ „cokoli si budeš přát…“ utěšovala jsem ji a přistihla se, že to myslím vážně. Pokud jí to udělá šťastnou, ať si se mnou dělá, cokoli chce.
Kuroda, hlava rodiny Erize přijel ještě ten den večer. Obě si nás zavolal do salonku, který byl součástí baru. Čekala jsem, že mě potrestá a připravovala se na to. Ve školních uniformách jsem jít nechtěla a tak jsem dala Nishihaře vybrat ze svého oblečení. Překvapivě nám vybrala Kimona. Moje černožluté a pro sebe tmavě modré. Popravdě jsem netušila, jak to bude probíhat, ale když už mám jít pro trest tak to provedu důstojně. Příprava nám netrvala dlouho. Po pár hodinách spánku se trochu uklidnila a mohla se obléknout sama. Ale pořád skoro nemluvila.
Když jsme procházely barem, všichni na nás zvídavě koukali. Netuším kolik nebo jestli vůbec věděli, co se dnes dopoledne stalo. Možná že jenom naše oblečení přitahovalo pozornost… dvě školačky v kimonech v místech jako je tento jen tak někde neuvidíte. U baru na nás čekal Alexej, a když nás viděl, zatarasil nám cestu. Všimla jsem si, že na sobě má Yukatu, ale neřešila jsem to. „Slečno… vy pokračujte, Váš otec již čeká.“ Podívala se na mě a já se usmála. „jenom běž, taky ti nic nehrozí“ uvěřila mi a za neustálého otáčení pokračovala směrem, který jí Alexej ukázal. Teprve až zmizela ve dveřích, podíval se zase na mě. „nebudu ti lhát… tohle se moc nepovedlo“ svěsila jsem hlavu, ale nic neříkala „tohle ti posílá Takao, chce, abys to měla u sebe a v případě potřeby to použila“ podívala jsem se mu na ruce a on mi podával Tantó. Na sucho jsem polkla, protože jsem věděla, k čemu slouží… mimo jiného k rituální sebevraždě za účelem znovuzískání cti. Rozklepanou rukou jsem jej vzala a vytáhla z pouzdra. Čepel byla od pohledu dokonale ostrá… jako teď jsem se ještě nikdy nebála. „Takže já se budu muset zabít…“ pomyslela jsem si a zase čepel zasunula. „j-já nevím, jak to mám správně udělat…“ přiznala jsem se. Jak bych to taky měla vědět? „Pokud k tomu dojde, odhalíš břicho a bodneš. Pokud budeš mít štěstí, někdo druhý ti setne hlavu a urychlí to“ přikývla jsem, ale ruce se mi třepaly. „Tak pojďme, už na nás čekají“ řekl mi utrápeným hlasem a jemně postrčil ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizela Nishihara.
Oni při přestavbě na bar nespojili jenom dva sklady, ale rovnou tři… a taky vztyčili nové zdi a celkově změnili půdorys budovy. Byla jsem překvapená, když jsme procházeli dlouhou chodbou, ve které stálo na stráži deset lidí v oblecích. Pomalými kroky, jako vězeň na popravu jsem postupovala vpřed s Alexejem v patách. Celý můj krátký život mě fascinovaly tradice. Připadaly mi tak romantické a nádherné… a teď jsem měla jednu z nich zažít na vlastní kůži. Chodba se zdála nekonečná a každý můj krok byl těžší. Nakonec jsem se přeci jen dostala do salonu a rozhlédla se. Po mé pravé ruce seděli na vyvýšeném stupni všichni členové rodu Erize, které jsem znala. Nalevo Nishihara, v pravo Takao a uprostřed jejich otec. Jeho výraz byl jako vždy naprosto nečitelný… Takaův neutrální a Nishihařin smutný. Vedle vchodu, kterým jsem přišla, a na několika dalších místech stála další ochranka a za hlavou rodu se tyčil mistr. Ten byl, stejně jako Takao a jeho otec oblečen v yukatě. A všichni tři měli na dosah ruky katanu. Plna strachu jsem přešla doprostřed místnosti, klekla si, položila Tantó před sebe a pak přitiskla čelo k podlaze.
„zvedni hlavu“ ozval se hlas a já poslechla. Alexej se mezitím postavil za Takaa někdo mu rovněž podal meč. Přinutila jsem se ale soustředit na osobu uprostřed. „Znáš své provinění?“ „selhala jsem při úkolu, který jste mi zadal“ zase jsem se uklonila a zůstala tak, dokud mi zase nepřikázal se narovnat. „Jak zněl ten úkol?“ „uchránit slečnu Nishiharu před jakýmkoli nebezpečím“ „má dcera nyní sedí vedle mě, a nevypadá to, že by byla zraněná“ tahle slova mě zarazila „k-kvůli mé nedbalosti jí bylo ublíženo“ po třetí jsem zkoumala podlahu ze vzdálenosti několika málo centimetrů. „Je to pravda?“ ptal se tentokrát své dcery. „Byla jsem napadena, ale ne její vinou“ „pak tedy skutečně selhala a zasluhuje tedy trest“ „jsem připravena přijmout jakýkoli trest mi uložíte“ chvíli bylo ticho, a protože jsem stále byla v předklonu, nic jsem neviděla. „Vidím, že sis přinesla Tantó, víš, k čemu slouží?“ „Hai“ tentokrát jsem se vzpřímila sama. „To nemyslíš vážně!“ vykřikla Nishihara „vždyť mě zachránila, je to moje vina že se to stalo“ „ty mlč!“ utišil ji otec a podíval se zase na mě. Když jsem rozvazovala kimono, ruce se mi třepaly. Nemám ve zvyku pod ním něco dalšího nosit, takže když jsem odhalila břicho, odhalilo to zároveň i hrudník. Přímo jsem hořela studem, ale přemáhala jsem se, abych se hned zase nezahalila. „To by už snad stačilo!“ vykřikla zase Nishihara ale stejně jako předtím byla umlčena. Mezitím se za mě postavil mistr a slyšela jsem, jak tasil. V myšlenkách jsem si představila, jak stojí připravený k úderu. Sama jsem odhalila čepel nože a špičkou namířila na žaludek. Ruce se mi třásly jako nikdy a já se ještě jednou podívala na Nishiharu. Zase jednou jí z očí tekly potoky slz „Shiori…“ vzlykala. S vypětím všech sil jsem se na ni usmála, ale z mých vytékaly taky. „Omlouvám se slečno“ byla jsem připravena umřít.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
