Druhá strana ep.20
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Otočila jsem se zpátky k Nishihaře. Byla stočená do klubíčka na žíněnkách a plakala. Měla jsem chuť ty tři… né… těch pět naporcovat na kousíčky a naservírovat ostatním v jídelně k obědu. Ale můj hněv přemohl pocit povinnosti dostat jí do bezpečí… a to tady rozhodně nebylo. „pojď, zmizíme“ natáhla ke mně ruku a já ji jako princeznu vzala do náruče a odnášela do šatny. Tam jsem ve svých věcech našla svůj mobil a okamžitě vytočila číslo...
„Shiori?“ ozval se Takauv hlas „Potřebuju odvoz, Nishiharu napadli“ pár vteřin mu trvalo, než zareagoval „za pár minut jsme tam, dostanete se k bráně?“ „sejdeme se tam“ „dobře, jsme na cestě“ položila jsem to a podívala se ke své svěřence. Pořád plakala a mě to chytalo za srdce… přinutila jsem se na ni usmát a aspoň částečně ji z očí setřela slzy. „pojď, dostanu tě od tud“ zase jsem ji vzala do náruče a ona se chytila kolem mého krku. Nevím, jestli to byl příval adrenalinu v krvi, nebo byla tak lehká, ale neměla jsem nejmenší problém s tím ji nést. Celé to trvalo jenom pár minut a pořád tedy byla přestávka. To znamenalo chodby plné studentů. Jen co nás ale uviděli, přitiskli se ke stěnám nebo zalézali do tříd a nechávali nás projít.
„slečno Shiori, co si myslíte, že děláte“ zastavil nás učitel a dal si ruce v bok, ale já na něj neměla náladu. „Z cesty“ zavrčela jsem na něj a on znejistil „říkám… z cesty“ zopakoval jsem výhružně a on vážně ustoupil. Z toho pak budou problémy, ale pro teď byl průchod volný a to mi stačilo. Fumiko se už neukázala a nikdo další se nám do cesty nepostavil. Venku panovala zima, i když ještě nesněžilo. My tam vyšly jenom ve cvičebním, k tomu já byla propocená po tom zápase. Naštěstí Takao splnil své slovo a chvíli na to co jsme došly k bráně, přijeli i oni.
„co se stalo?“ vyptával se Takao když jsem pomáhala jeho sestře do auta. „napadli ji, když se chtěli dostat ke mně“ přiznala jsem své selhání. Nemělo by smysl to zatajovat. „co se stalo s útočníky?“ „dva leží ve skladu v tělocvičně, tři utekli“ „Alexi!“ zavolal nahlas a on okamžitě přiběhl „nechte si tu auto a pár lidí a běžte se Shiori uklidit“ nechápavě jsem se na něj podívala. „jak uklidit?“ „neboj, nic dalšího se jim nestane, pokud budou spolupracovat.“ Alexej mě postrčil kupředu „veď nás“ ještě naposledy jsem se podívala k autu, kde seděla Nishihara. Někdo jí mezitím dal bundu, do které teď byla zabalená, ale koukala na mě. Z jejího pohledu jsem si nebyla jistá, na co myslí. Přistihla jsem se, že se bojím, že mi to vyčte. Že se mnou už nebude chtít kamarádit.
Stejně jako když jsem vynášela Nishiharu ven, i teď nám uskakovali ostatní z cesty. A stejně jako předtím nám do cesty vlezl učitel, a ke všemu zase ten samý. „můžete mi vysvětlit, co se tady děje? A kdo jsou ti lidé“ obořil se na nás, když jsme přicházeli. Ale já nezastavila a odstrčila ho stranou. Přímo jsem cítila Alexejův úšklebek a beze slova pokračovala dále.
Když jsem dovedla Alexeje do skladu, čekalo mě překvapení. Kluci už tam nebyli a jediné co nasvědčovalo, co se tady stalo, byla malá kaluž krve na zemi. „ti co utekli, se pro ně museli vrátit“ přemýšlela jsem nahlas. „Nevadí… víš, kdo to byl?“ přikývla jsem na souhlas „zajdeme pro vaše věci, pak se podíváme po nich“ tentokrát byl ve velení on a já tedy následovala jeho příkazům. V šatně jsem posbírala naše věci a v jejich doprovodu se vydala do třídy pro ty zbylé. Hodina už mezitím začala, a když jsem vešla do třídy, všichni se na mě otočili. Nepozdravila jsem, nezastavila, úplně ignorovala otázky učitele a začala balit naše věci z lavic do tašek. Když bylo hotovo, ještě jsem se rozhlédla po třídě. Danno, Fumiko ani ostatní účastníci tady nebyli. Ani jsem neviděla jejich věci. Popadla jsem tedy naše tašky, každou z nich do jedné ruky a zase vyšla ven. Celou dobu bylo ve třídě hrobové ticho přerušované pouze hlasem učitele. Když za mnou Alexej zavřel dveře, konečně jsem vydechla. „v pořádku?“ koukla jsem na něj „asi budeme muset změnit školu“ nahodila jsem trochu zoufalý úsměv „co teď?“ „podíváme se po nich.“ „Pokud nebudou na ošetřovně, nebudou ve škole, neviděla jsem jejich věci v lavicích“ překvapeně se na mě podíval „oni jsou z vaší třídy?“ mlčky jsem přikývla. Popadl tašky a hodil je jednomu z lidí, kteří nás následovali „odnes to do auta“ přikázal mu a on poslušně odběhl „a ty nás zaveď na ošetřovnu.“
Podle mého odhadu byla prázdná a školní lékařka nám řekla, že u ní nikdo nebyl. Pro jistotu jsme to tam ještě prohlédli, ale nikde nikdo. Asi jim došlo, že je tam budeme hledat „nevadí, najdeme je jindy“ rozhodl Alexej a vrátili jsme se k autu. Překvapilo mě, když jsem si všimla, že tam pořád stojí všechny. „Kde je máte?“ vyptával se Takao „stihli utéct“ odpověděla jsem sklesle, ale hned položila jinou otázku „co vy tady ještě děláte?“ „odmítla bez tebe odjet.“ Zaslechli jsme otevírání dveří a podívali se tím směrem. Nishihara se ke mně rozběhla a okamžitě mě objala. Překvapilo mě to a chvíli jsem nevěděla co dělat. Popravdě mě to vykolejilo více, než události poslední půlhodiny. Opatrně jsem jí vrátila obětí „měla bys být v teple, ať nenastydneš“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. „mm…“ souhlasila a pak mě táhla sebou dovnitř. Takao i ostatní mlčky sledovali a pak nás odvezli pryč.
Cestou se mi omotala kolem ruky a odmítala ji pustit. Stále byla v šoku, a nepromluvila ani slovo. „nevezmeš jí domů?“ podivovala jsem se, když jsme zastavily v ulici. „víš… pár věcí o mé sestře pořád nevíš. A jedna z nich mi dovoluje celkem bezpečně odhadnout, že teď bude radši s tebou než doma.“ Usmál se na mě Takao když nám otevíral dveře. „věci vám přineseme za chvíli, do školy se teď pár dní nevrátíte. Pokud vůbec…“ chápala jsem, na co naráží, ale ke mně přitisklá Nishihara mě donutila na to teď nemyslet. Vzala jsem ji tedy ke mně a tam si jí podrobněji prohlédla. Celá se třásla. Nevím, jestli zimou, nebo strachem… v autě jsem si toho nevšimla ale první co mě napadlo, bylo vzít ji do sprchy. „zvládneš koupel?“ zeptala jsem se jí a ona přikývla na souhlas. Odvedla jsem ji tedy do koupelny a chtěla jsem ji nechat samotnou, ale ona mě chytila za ruku. „Prosím, nenechávej mě samotnou“ „nenechám“ usmála jsem se na ni a zavřela za námi dveře. Ona se posadila na kraj vany a čekala. Já mezitím začala nastavovat teplotu sprchy. Když jsem se k ní zase otočila, byla přesně tak, jako před chvílí. „v tom oblečení by ses koupat neměla“ reagovala tak že zvedla ruce a podívala se mi do očí. Já zakroutila hlavou a svlékla prvně ji, pak i sebe. Na rozdíl od ní jsem byla rudá jak rak. Nahou mě nikdo ještě neviděl. I když ona to asi vůbec nevnímala. Byla jak panenka na hraní a já bych si s ní mohla dělat, co by se mi zlíbilo. Místo toho jsem si jí důkladněji prohlédla. Její zápěstí i kotníky byly zarudlé od toho, jak jí svázali. Znovu a znovu jsem si nadávala, že jsem to dopustila.
Po asi dvaceti minutách teplé sprchy jsem nás osušila, zase oblékla a vzala ji do mého pokoje. Věci už nám donesli a já je odstrčila na stranu „za minutku jsem zpátky“ řekla jsem ji a rychle odběhla do vedlejšího pokoje pro další futon. Ten jsem pak rozprostřela na zemi vedle mého a po tom, co jsem zastínila okno, jsem jí uložila. Sice nebylo ještě ani poledne… ale tohle bylo to jediné, co jsem pro ni dokázala vymyslet. Jediná její reakce na to byla, že mě zase chytila za ruku, a když usínala, dívala se na mě. Nutila jsem se k úsměvu, i když mi bylo všelijak, jen ne do smíchu. Ona mi ho po chvíli ale opětovala. Byla jsem u ní ještě chvíli po tom, co usnula. Ležely jsme vedle sebe a já přemýšlela, co bude teď. Za to mě ze školy vyhodí. Co pak bude s ní? A co bude s ostatními, když jsem tak selhala… z toho přemýšlení mě vyrušilo slabé zaklepání na dveře. Opatrně jsem se vyprostila z jejího držení a běžela otevřít. „pšš…“ sykla jsem na Takaa jen co jsem otevřela „ať ji nevzbudíš“ přikývl, že rozumí a já ho pustila dále. Zavřela jsem dveře do mého pokoje a šla si za ním sednout do obývacího. „omlouvám se, že jsem selhala“ spustila jsem hned, jak se posadil.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
