Nikdy nevyřčená slova lásky
Informace:
No nevím co na to řeknete, tuhle jednodílnou povídku jsem psali zhruba před rokem. Vůbec ani nevím jestli jo mám řadit k Shoujen ai o.O no uvidíme posuďte sami. Gomene za chyby a snad se teda bude líbit. Dle mě je to neskutečně pomotané :P snad se v ději neztratíte, vyhrabala jsem to z flešky, kterou jsem sakra dlouho nepoužila na nic jinýho než prezentačky do školy :P xD
Něco málo o postavách ;)
Michael Sebastian Cross: - Démon
- Syn hraběte a hraběnky Crossových
- Student akademie Tří křížů
- 17 let
- Jezdec, školní šampion v šermu, malíř, hudebník a vrhač nožů
Alexandr William Crow: - Upír
- Syn vévody a vévodkyně Crowových
- Student akademie Tří křížů
-17 let
- Běžec, školní šampion v plavání, sochař a herec + hlavní vypravěč :D
Byl jsem znuděň, úplně vším. Seděl jsem v učebně a pozoroval co se děje kolem mě. Jsem na této akademii již druhým rokem, žádný z mích spolužáků nedělal nic zajímavého, ale přeci jen se našla osoba tak zajímavá, že jsem z ní nedokázal spustit oči- Michael Sebastian Cross. Vysoký a štíhlí. Šedě-stříbrné, krátké, kudrnaté vlasy a stříbrné oči. Jen v démoní podobě jeho oči nabývali nádechu krvavě karmínové. Byl jako vždy oblečen v potrhaném temně modro- černém kabátu, v jezdeckých kalhotách i botách. Jak nádherná to osoba, ale jak chladná a temná. Všechny dívky v akademii mu přezdívali ledový princ, moc toho nenamluvil. Znal jsem jej od malička. Naše rodiny se přátelí už léta, kdykoli mí rodiče šli navštívit Crossovy, nezapomněli mne sebou vzít a naopak. Byli jsme spolu vždy, ale nikdy jsme spolu neprohodili víc slov než pozdrav a nějaké to prohození o počasí. Vždy když jsem přišel, seděl na okně a byl začtený do nějaké knihy. Celí jeho pokoj byl ve stylu viktoriánské éry, zatím co já si liboval v baroku. Na rozdíl od něj jsem byl malí, děvčata říkají, že jsem roztomilý, ale to mi bylo jedno. Měl jsem přirozeně rudé oči a červené, krátké vlasy. Díval jsem se na něj už pět minut, seděl tiše na svém místě a listoval knihou. Najednou se na mě podíval. Nemusel nic říkat, jeho oči mluví za něj, čistě a jasně „Nezírej“ jako by říkali. Ihned jsem se začal dívat jinam. Nevím proč, ale poslední dobou se na něj musím dívat. Nevím proč, ale musím. Za nedlouho bylo po vyučování a my mohli zpět domů. Ale já jsem zůstal, zůstal jsem kvůli němu. Každý den po vyučovaní trénoval a jezdil na noční můře- toto stvoření vypadalo jako kůň, ale nebyl to kůň, měla netopýří křídla a krvavé oči. Majestátné stvoření, které si tak lehce Michael zkrotil. Jsou to agresivní stvoření, ale jeho milovali. Díval jsem se na něj z okna, jak elegantně nasedá, jak na ní skáče přes překážky, jak na ní jezdí bez sebe menší chyby, byl tak elegantní a krásný. Zámek, který byl naší akademii měl spoustu velikých pozemků a také proto akademie před třemi lety zařídila stáje a začala studenty učit jezdectví.
Čas mne nakonec donutil odebrat se domů, teď jsem již v salonku s mími rodiči. Hraji s matkou dámu a otec čte „Moji drazí chlapci“ ozvala se matka, zvedl jsem pohled od hry a otec udělal totéž „již velice dlouho jsme nebyli u Crossů, mluvila jsem s hraběnkou Crossovou a říkala, že jíž dlouhou dobu je v jejich sídle nuda. A proto navrhuji dnes večer za nimi zajít. Říkala, že kdybychom přišli, rozhodně by se nic nestalo a v sídle by bylo zase trochu veselo.“ Dodala potom a otec hned souhlasil „Pravda drahá, měli bychom. Do jejich sídla je to hodina jízdy kočárem. Navrhuji jet okamžitě. Alexandre pokud se nepletu, ode dneška máte jarní prázdniny že?“ zeptal se otec a pohlédl na mne. Já jen přikývl a udělal další tah ve hře a tím jsem matku porazil. Jemně jsem se usmál a laškovně prohlásil „Matko, obávám se že jsem zase vyhrál“ ona se jen též zasmála „V tom případě drahá zabal si věci, Alexandre ty též. Pojedeme k nim na pár dní“ řekla pak otec. Já i matka jsme jen přikývli. Vstal jsem a odešel do svého pokoje. Zabalil jsem si zhruba na týden, otec tam rád zůstával dlouho a navíc jarní prázdniny tady v podsvětí trvali déle než v lidském světě.
Zhruba za hodinu jsme dorazili do jejich sídla. Otec zaklepal na hlavní dveře. Jejich sídlo bylo dvakrát větší než to naše. Vždy mě udivovalo že se zde Michael neztratil. Po chvíli nám otevřel mladý sluha, byl vrchním sluhou rodu Crossů. Pustil nás do haly a zachvíli sem přišel hrabě i s hraběnkou „Oh, vévoda a vévodkyně Crowovy“ zvolala nadšeně hraběnka. „Jsem tak ráda, že jste přišli. Již zde nebude tak nudno, že ano drahý?“ řekla a otočila se na hraběte. Ten se jen vlídně usmál a pokývl „Jistě drahá, dle zavazadel které u vás vidím, hádám že by jste se chtěli na chvíli zdržet, je to tak?“ řekl a přišel k mému otci a potřásl mu rukou „Je to tak pane hrabě, snad vám naše nečekaná návštěva nebude vadit. Rád vás zase vidím po takové dlouhé době“ řekl mile otec „Já vás také, zdržte se, jak dlouho budete chtít“ řekl a pak přešel ke mně „Zdravím mladý muži, je to dlouho co jsem tě viděl. Pořád jsi takový malí, doufám že jednou přerosteš našeho Michaela“ řekl s úsměvem a potřásl mi rukou „To jistě pane hrabě, upřímně obdivuji vašeho syna. Je silný, nikdy mi nedá čas se vzpamatovat z údivu jeho výsledků, jelikož dělá další a další úžasné výsledky tak rychle za sebou.“ Řeknu a zasměji se „Děkuji ti“ ozve se hraběnka „je zde tak ponuro, náš syn celé dny sedí na okně ve své ložnici a čte knihy, nemáme zde moc veselo. Šachy, dámu a biliár s ním raději radši nehrajeme, nemá to smysl, nikdy nás nenechá vyhrát. Je až příliš dobrý“ řekne a zasměje se. „Takže tebe bychom asi měli poslat za Michaelem nebo by, jsi byl raději s dospělímy a nebo snad oboje?“ zeptá se mne hrabě „Radši bych byl s Michaelem“ řeknu a usměji se „Dobře, Daniel ti ukáže tvůj pokoj a pak tě zavede za Michaelem“ řekne a ukázal na jejich hlavního sluhu. Ten vzal můj kufr, šel jsem za ním a ukázal mi můj pokoj. Chvíli počkal, než jsem si vybalil, pak mě vedl přes celé sídlo, až do nejsevernější věže tohoto sídla. Michael měl rád výšky, tak je vlastně pochopitelné, proč je jeho pokoj v nejvyšším místě sídla. Sluha lehce zaklepal na jeho dveře a řekl „Mladý pane, na pár dní sem přijel vévoda s vévodkyní a synem Crowovy, pan Alexandr přišel za vámi“ řekl a už jen čekal na odpověď „Vstupte“ ozvalo se tiše „nemusel jsi nic říkat, už to dávno vím, že jsou zde“ dodal po tom, co sluha otevřel dveře. „Dobře tedy“ řekl a zavřel za mnou dveře. Stál jsem u nich a pozoroval ho. Jako vždy zase sedí pod oknem a čte knihu, tentokrát u sebe nemá ani svícen, měsíční svit z úplňku ho dokonale ozařoval. Byl tak nádherný. „Um… Dobrý večer“ řeknu nesměle. Na chvíli zvedl pohled od knihy, a pokývl. To bylo poprvé, co to udělal. Pomalu jsem přistoupil k němu, sedl jsem si naproti němu a nohy spustil dolů. „C-co dnes čteš?“ zeptal jsem se „Sám nevím, našel jsem ji v knihovně. Ale dle vzhledu vypadá jako jedna z knih co můj otec přinesl ze světa lidí“ odpověděl klidně, založil stránku, knihu zavřel a podal mi ji. Vzal jsem knihu a začal jsem v ní listovat. Bylo o tom, jak se Lucifer stal pánem pekel (podle lidí). „Ta nejspíš bude z lidského světa“ řeknu a zavřu ji.
Chystám se, že mu ji vrátím, podívám se na něj a vidím, jak tam sedí a drží svůj skicák. Každou chvíli od něj zvedal pohled, ale pokaždé se podíval na něco jiného. Nakonec se jeho pohled zastavil na zahradu, ozářenou měsíčním světlem. Podíval jsem se též, už chápu, proč se pozastavil zrovna nad tím to výjevem. Byl to magický pohled, zachycoval nádech tajemna a chladu, ale elegance, krásy a čistoty těch květin v měsíčním svitu. Michael v tom osvětlení vypadal stejně, jeho bledá, porcelánová pokožka ve svitu měsíce zářila. Celí ten výjev mi dodával pocit nostalgie. A také vím proč. Když nám bylo 10, všichni (matka, otec, hrabě, hraběnka a Michael) jsme hráli na schovávanou. Pykala hraběnka, byla velmi dobrá, našla všechny. Jak před posledního našla Michaela, já byl schovaná na stromě, ale najednou jsem ztratil rovnováhu a začal jsem padat. V té době jsem nebyl ještě tak hbitý, abych dopadl na nohy. Najednou jsem zahlédl, jak se kolem mě něco mihlo. Nedopadl jsem na tvrdou zem, dopadl jsem přímo na Michaela. Všichni se strachovali, když viděli, že padám. Ale pak si jen oddychli, když viděli, jak mě Michael hbitě zachránil. I když byl mladý, byl silný. Vím, že jako upír se mu nikdy nebudu rovnat. „Nech mě se podívat“ řeknu se štěněčíma očima a natahuju se k němu. Kolenem si stoupnu na ruku a padnu na něj. Ležel jsem na něm, byl úplně ledový, neviděl jsem mu do očí přes jeho vlasy. „P-promiň“ vykoktám, on nic nedělal, jen mě chytil za ramena, vrátil mne do původní polohy a dál kreslil. Uplynula již hodina. „Chtěl jsi jej vidět, že?“ řekl po najednou Michael a podával mi skicák. Jen jsem kývl a skicák jsem si od něj vzal, nalistoval jsem poslední kresbu. Byla nádherná, prohlížel jsem si jí s úžasem v očích. Byla stejně nádherná jako on sám.
Najednou někdo zaklepe na dveře „Mladý pane, vači rodiče společně s vévodou a vévodkyní si žádají, aby, jste jim přišel zahrát na housle a následně na klavír. A také prosí o váš zpěv. Ovšem také, aby si vás vyslechl a pan Alexandr.“ Ozve z po za dveří hlas Daniela. „Zajisté, připrav mi housle“ řekl jen tiše Michael a zvedl se. Ať teď jsem si nevšiml, že není řádně upravený. Dopnul posledních pár kniflíčků u své nařasené bílé košile, navlékl na sebe dlouhý černo-zelený kabátec. Zase měl jezdecké boty i kalhoty. Upravil si své šedě-stříbrné vlasy a vydal se k odchodu „Nemáš jíti také?“ ozval se najednou ode dveří „Ah, pravda“ řeknu, zvednu se a jdu k němu. Naši rodiče byli v salonku. Posadil jsem se k oknu a počkal si. Michael si vytáhl housle a za chvíli začal hrát. Hudba, která vás donutí pocítit a pochopit co je to agonie. Jeho hra na housle, byla bez chybná. Po chvíli si ale hrabě vyžádal, aby zazpíval a doprovodu na klavír. Michael byl dokonalí houslista a klavírista. To jak hrál na housle, se z daleka nemohlo rovnat, jak hraje na klavír a přitom zpívá. Byl dokonalí. Když dohrál, zvedl se od klavíru a uklonil se. Začali mu tleskat, za chvíli se jeho matka zeptala „Michaeli, tohle je zaručeně nová skladba i píseň. Tuhle jsi ještě nikdy nehrál, mám pravdu?“ „Zajisté matko, složil jsem ji teprve včera, pojmenoval jsem ji ‚To co zůstalo nevyřčeno‘“
Při žádné jiné písni by, jste nepocítili silněji agonii, než u této. Ale Michael mi díky ní také otevřel oči. Jeho píseň byla o tom, že je občas správné a lepší nechat některé věci nevyřčené. Ano, je to tak. Naše postavení, naše rodiny brání mým citům a ty jeho protiřečí těm mým. Miluji ho. Miluji Michaela, miluji ho tak moc. Jsem bezmocný. Nikdy mu tyto slova, tyto pocity neprozradím. Byl jsem, jsem a budu navždy zamilovaný do osoby s šedě-stříbrnými vlasy, se stříbrnýma očima, s porcelánovou pokožkou. Miluji toho jezdce na nočních můrách, šampiona v šermu, malíře, hudebníka, vrhače nožů, ano miluji Michaela Sebastiana Crosse bezvládně natolik, že jsem pro něj schopen udělat vše. Právě teď jsem se na něj díval s upřímným zalíbením, v mých očích není syn hraběte Crosse, v mých očích to je osoba mnoha talentů a mnoha tváří, kterou miluji z celého srdce, ta planoucí vášeň, která mne nutí jej milovat, ale nikdy nesmím své city vyřknout, stojí mi v cestě víc než jedna překážka. Jsem zbabělec, jelikož nechci ohrozit svou rodinu, jeho rodinu a jeho samotného, nikdy se mu nevyznám, nikdy mu neřeknu ta slova lásky, které mé srdce, již tak dlouhou dobu skrývá, vzdal jsem to… vzdal jsem boj o jeho srdce, i když to bude bolet sebevíc, budu mlčet navždy. Proto také své pocity teď smím nazvat ‚Nikdy nevyřčená slova lásky‘.
---KONEC---
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
