Druhá strana ep.19
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Když ale došlo na týmové hry, šly jsme si sednout mimo. Nikdo s námi nechtěl být v týmu a nám to ani nevadilo. Jenom jsme pak po konci musely zůstat a uklidit po ostatních. Dnes to vypadalo, že tomu nebude jinak. Když trenérka zapískala na konec, my se zvedly a šly sklidit síť, která se dnes používala. Kluci odešli už před chvílí a my tam měly být samy. Jenže když jsem se náhodou podívala ke dveřím, stála tam Fumiko...
„zapomnělas něco?“ zavolala jsem na ni a Nishihara se podívala ke dveřím. Do teď o ní neměla ani ponětí. Fumiko vypadala nezvykle nervózně. „ehm… Shiori… mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“ mým jménem mi neřekla už hodně dlouho a jenom to povzbudilo moje podezření. „co chceš?“ „mezi čtyřma očima“ dodala a já se podívala na Nishiharu vedle sebe. Ta pokrčila rameny „ukaž, schovám tu síť“ vzala mi ji z rukou a zamířila s ní do skladu, zatímco já ke dveřím.
„co chceš?“ vyhrkla jsem na ni a zkřížila ruce. „víš já… chci se omluvit“ překvapením jsem zamrkala. Ona se mi chce omluvit? Po tom všem? „jak jako omluvit?“ „no za všechno, co jsem ti udělala.“ Měřila jsem si ji zkoumavým pohledem a nevěřila ji ani slovo. Vypadala sice velice přesvědčivě, ale stejně mi na tom něco nehrálo. Proč by se mi teď omlouvala? Dostala snad strach? Ještě nepochopila, že já se jí mstít nebudu? Z mého přemýšlení mě ale vytrhlo tlumené vyjeknutí ze skladu. „Nishihara“ napadlo mě a hned jsem se otočila tím směrem.
V tu chvíli mě někdo chytil zezadu kolem krku a zároveň mi uvěznil ruku za zády. Fumiko teď přešla přede mě a začala se smát. „naivko…“ to, že teď stála přede mnou, znamenalo, že tu nebyla sama. Někdo se musel schovávat za dveřmi a já husa polevila v opatrnosti, i když jsem tušila, že tady něco nesedí. „teď tě nezachrání ani ten tvůj gang“ napřáhla se a vlepila mi facku „tohle jsem ti dlužila už příliš dlouho, ale počkej, ještě ti vrátím úroky“ tentokrát mě uhodila do břicha. Měla jsem vážně štěstí že má ránu jako holka. Nebolelo to ani zdaleka tolik, jak některé tréningy kterými jsem zatím prošla. Ne že by mě Takao nebo Alexej mrzačili… to zase ne… ale podle nich je dobré vědět, jak rány přijímat, ne jen je rozdávat. Ona se zatím připravovala k dalšímu úderu. Jenže na ten jsem už čekat nechtěla. Nevím, kdo stál za mnou, ale dupnula jsem mu vší silou na nohu a on mě hned pustil. Fumiko mi chtěla ještě věnovat připravovaný úder, jenže když už jsem byla volná, snadno jsem se mu vyhnula a jedním pohybem ji poslala na toho za mnou. Oba se svalili na zem a já se rozběhla rychle do skladu. „Pozor!“ zaslechla jsem za sebou její volání, když jsem dobíhala k zavřeným dveřím. Ani jsem si nevšimla, kdy je zavřeli. Naštěstí pro mě je nebylo možné zevnitř nijak zablokovat. Rozrazila jsem je a z toho co jsem viděla, mi přeběhl mráz po zádech.
Nishihara ležela na břiše povalená na žíněnkách. Přes ústa měla nějaký hadr, aby nemohla křičet. Nohy i ruce měla svázaná švihadly. Koukala na mě a z očí jí tekly slzy. Kolem ní na mě překvapeně hleděly tři další páry očí. Poznávala jsem je. „Danno!“ protlačila jsem mezi zuby a sevřela ruce v pěst. Všichni tři byli z naší třídy. Danno a jeho partička… nahodila jsem nejděsivější výraz, jaký jsem dokázala a zeptala se „nějaká poslední slova?“ První z nich se pohnul Ryuichi. Byl skoro o hlavu vyšší než já, stejně jako ostatní byl členem basebalového týmu a taky podle toho vypadal. Vykročil ke mně se sevřenou pěstí, ale nestihl ji použít. Všechno co se teď dělo, jsem prováděla instinktivně. Veškerý ten tréning… po vší té době… přišel čas na to použít to doopravdy. Když byl dva kroky přede mnou, vrhla jsem se vpřed a vrazila mu pěst do břicha. Překvapivě se předklonil a já ho další ranou poslala k zemi, kde se kroutil a držel za břicho. Odstoupila jsem od něj, aby nemohl nic dalšího udělat a podívala se na zbylé dva.
„hlídej ji“ přikázal Danno druhému a sám přešel k polici, od kud vytáhl basebalovou pálku. Namířil jí na mě „co teď vrahu?“ zeptal se posměšným tonem. Já se koukla na krabici u stěny a usmála se na něj „teď budu zabíjet.“ Úšklebek na tváři mu zmizel, a když jsem z krabice vytahovala štafetový kolík, rozběhl se na mě. Tak tak jsem stihla odskočit, ale měla jsem vše, co jsem potřebovala. Danno si ale dával pozor a máchal kolem sebe pálkou, abych se k němu nemohla přiblížit. „On mě asi vážně chce zabít“ napadlo mě, když jsem uskakovala ze strany na stranu, aby mě netrefil. Kolík se nedržel ani zdaleka tak dobře jako můj nůž. Ani jsem si nemohla dovolit použít jej stejným způsobem. Místo toho jsem ho použila tak, jak mě učil Alexej. Chytila jsem ho tak, aby mi zpevňoval pěst. Použít ho na odražení pálky by byla asi poslední hloupost, kterou bych provedla.
Danno mě naháněl po skladu a máchal kolem sebe hlava nehlava. Já ho úmyslně provokovala a on čím dál více zuřil. Dávala jsem si ale pozor, abychom se drželi dále od Nishihary. Sumio, který jí hlídal, nás pozoroval ale jak jsem si všimla, nedovolil jí utéct. „tak to tedy uděláme po zlém“ ještě jednou jsem zkontrolovala Ryuichiho, kterého jsem při tom pobíhání nakopla, aby zůstal ležet. Pak jsem už jenom čekala, až Danno znovu zaútočí. Na provokaci jsem stála na místě a sledovala, jak se na mě zase rozbíhá. Úder vedl na hlavu a kdyby se trefil, asi bych se už nezvedla. Jenže já neměla v plánu nechat se zasáhnout. Nápřah přicházel z jeho pravé strany a já zamířila na tu levou. Proklouzla jsem za něj, a když promáchl, oběhla jsem ho a znovu stála před ním. Vše v jenom pohybu a během několika vteřin jsem mu vrazila do břicha pěstí s kolíkem a dokončila stejně, jako na začátku Ryuichiho. Protože neměl možnost svůj pád nějak ztlumit, praštil se hlavou o podlahu. Podle jeho křiku a toho, že se hned chytil za nos, se mu asi nic vážného nestalo. Ale tuhle lekci si pamatovat bude.
Podívala jsem se na Sumia a ten urychleně vzal nohy na ramena. Na ty dva se ani nepodíval. Přeběhla jsem k Nishihaře a urychleně jí rozvázala a uvolnila roubík. Pomohla jsem jí se posadit a ona mě hned objala. Nic neříkala, z očí jí tekly potoky slz a vpíjely se mi do látky trička na rameni. Konejšivě jsem jí hladila po zádech, když vykřikla „pozor!“ instinktivně jsem ji od sebe odstrčila a ona přepadla na záda. Pak se mi kolem krku obtočilo švihadlo a pevně stáhlo. Lapala jsem po dechu ale prvotní šok odezněl rychle. Zase jsem dupnula na nohu tomu, kdo mě napadl zezadu a stejně jako předtím to zabralo a on začal poskakovat na jedné noze. Otočila jsem se na něj a viděla zase Dannyho. „vydržíš hodně“ hleděl na mě pln nenávisti a v posledním vzdoru se narovnal. „boj není nikdy fér. Jde o přežití a tak neváhej využít jakékoli výhody, které můžeš“ vzpomněla jsem si na Alexejova slova a podívala se na toho přede mnou. Tentokrát jsem nečekala na to, až začne a jedním kopnutím mezi nohy ho poslala zase k zemi. Válel se na podlaze a skučel jako postřelený pes. A dobře mu tak. Otočila jsem se zpátky k Nishihaře. byla stočená do klubíčka na žíněnkách a plakala. Měla jsem chuť ty tři… né… těch pět naporcovat na kousíčky a naservírovat ostatním v jídelně k obědu. Ale můj hněv přemohl pocit povinnosti dostat jí do bezpečí… a to tady rozhodně nebylo. „pojď, zmizíme“ natáhla ke mně ruku a já ji jako princeznu vzala do náruče a odnášela do šatny. Tam jsem ve svých věcech našla svůj mobil a okamžitě vytočila číslo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
