Druhá strana ep.18
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
pozn: píšu během bloku a je to trochu nucené -.- pokud se vám bude tedy zdát že to je nějaké jiné, tady je odpověď.
...Někdo by sice řekl, že k dívce se nehodí, ale jej miluju. Protože jsem byla pořád v županu, rychle jsem se převlékla. Uvařila si čaj, popadla knihu, na kterou jsem se za posledních pár dní ani nepodívala a s šálkem čaje se posadila ke stolu. Nalistovala poslední přečtenou stránku a začetla se...
Čas plynul rychle a ve škole byl překvapivě klid. Zvěsti o tom, že patřím k nějakému gangu, který mě hlídá i ve škole, neostýchá se vyhrožovat řediteli a já v něm mám vysoké postavení, se rozšířily rychle. I pomluvy, které jsem předtím slýchala na každém rohu, byly najednou o dost tišší. Ale zato přibyly nějaké nové. Asi nejčastější z nich byly ty o mě a Nishihaře. Docela jsme se skamarádily a spoustě lidí to bylo proti chuti, ale nenašli odvahu nám to říct do očí. Tak si vymysleli novou zvěst o tom, že spolu chodíme. Kdyby tak znali pravdu… Nishihara si z toho nic nedělala ale já, na rozdíl od ní, měla strach. Bála jsem se, že když se nedostanou ke mně, pokusí se dostat k ní. Nevěřila jsem, že by Fumiko přijala porážku a prostě čekala, že vymýšlí něco dalšího. Naštěstí se zatím nic nestalo.
Od začátku školy uběhlo několik týdnů. S Takaem jsme si domluvili rozvrh tréningu a ve zbylých dnech jsem odpočívala, když to šlo. Učení už totiž docela přibylo a tak někdy nezbývalo nic jiného, než obětovat své volno. Pomalu se už blížila zima. Seděla jsem doma nad knížkou angličtiny zachumlaná v mikině, když někdo zazvonil. Zvedla jsem se a šla otevřít. K mému překvapení tam stála Crow. Párkrát jsme se viděly, ale krom těch dvou setkání v kanceláři dílny jsme spolu nikdy nemluvily. Teď najednou stojí před mými dveřmi. „čau Shiori, máš chvilku?“ „j-jasně, pojď dál“ vešla dovnitř a já zase zavřela. „dáš si čaj?“ nabídla jsem ji, ale odmítla „nezdržím se dlouho… vlastně jsem se jenom chtěla na něco zeptat.“ Teď jsem byla ještě zvědavější než před tím. „nepřemýšlelas o nějaké práci na víkendy?“ „popravdě ano, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostala…buďto se učím, nebo jsem v posilovně.“ „to vím… za chvíli budeš mít svaly jako Alexej“ zavtipkovala, ale pak zvážněla. „víš ty co? Pojď se mnou“ stihla jsem se tak akorát obout, když mě táhla ven.
Mířily jsme do jednoho z prázdných skladů, které byly v přední části ulice. Věděla jsem, že se tam něco děje ale nikdy mě nenechali se dovnitř podívat a z venku to měli zakryté. Crow mě teď táhla přímo dovnitř. „Takže vy jste tady celou tu dobu chystali hospodu?“ dostala jsem ze sebe jen, co jsme vstoupily. Zatím tam byl nepořádek. Ale zhruba už bylo vidět, jak to bude vypadat. Dokonce to probourali a spojili s místností vedle. To by vysvětlovalo, proč se tady jednu dobu motalo tolik dělníků, a všichni místní byli nesví. Ale zdvojnásobilo to prostor. Bar už byl na svém místě, a i když zatím zel prázdnotou, dominoval celé místnosti. Stoly a židle byly zatím seskupené uprostřed. Stěny byly čerstvě obložené dřevem a celou místnost zaplňovala vůně barvy a laku. Až se to tady uklidí, bude to příjemné místo, kam mohou večer zajít místní popít… ale co bych tady měla dělat já? Otočila jsem se zpátky ke Crow. Stála tam se zkříženýma rukama a asi čekala, až se vynadívám. „co bych tady měla dělat?“ „třeba roznášet, o bar se postaráme my, do kuchyně zatím nikoho nemáme, ale to se časem změní. Leda bys to chtěla vzít ty“ koukla na mě a já rychle odmítla. Asi ji to ani nepřekvapilo a tak pokračovala „nebudeš tu muset být pořád, ale když najdeš nějaký volný čas, budeš se nám tu hodit. Minimálně se chlapi budou chovat trochu slušněji, než kdybych tu byla sama. “ „popřemýšlím nad tím“ přikývla na souhlas a když nic dalšího neříkala, vrátila jsem se domů k učení.
Hospodu nebo club, nebo jak to mám nazvat, otevřeli za dva týdny. Já se tam byla párkrát podívat, ale po krátkém pozorování jsem usoudila, že tohle bych nezvládla. V alkoholu jsem se nevyznala a jsem si jistá, že bych to domotala. I přesto tam sem tam chodím. Buď na jídlo, nebo jen tak posedět. Za tu chvíli sehnali skvělého kuchaře a já si tyhle návštěvy mohla díky platu od Takaa dovolit. Sice si pořád připravuji jídlo sama, ale občas prostě dostanete chuť na něco, co nepřipravujete vy.
Několikrát se na ten club stočila i řeč s Nishiharou. „tak jak to tam vypadá?“ ptala se mě, když jsme si dávaly oběd. Jedly jsme ze společného boxu, ale už jsme se střídaly. Jednou přinesla ona, jednou já. Zprvu jsem se bála, že to nebude jíst po tom, co jí připravují doma. Nikdy mi ale ani nenaznačila, že by já to nechutnalo. Spíše naopak. „no, poslední dobou mají docela plno, ale není se čemu divit“ odpovídala jsem na její otázku a ze zvyku se rozhlédla po třídě. Venku už je tohle dobou moc velká zima abychom jedly tam, tak pokud nechceme onemocnět, musíme zůstávat uvnitř. Nezdálo se, že by si nás někdo všímal, ale opatrnosti není nikdy nazbyt „mohly bychom si tam někdy zajít společně“ navrhla a já vrátila svou pozornost k ní. „to určitě ano, Takao tě asi taky rád uvidí“ popravdě jsem nevěděla, jestli se ti dva někdy vídají, ale přišlo mi jako dobrý nápad se o něm zmínit. Nishihara chvíli předváděla přemýšlení a pak se šibalským výrazem řekla „necháme si to zatím pro sebe“ když ten výraz předvedla poprvé, vyprskla jsme smíchy a pak se jí za to deset minut omlouvala, zatímco ona se smáli mi. A ani teď jsem se neubránila úsměvu. To… že jsem se začala zase usmívat ve škole je jen a jenom její zásluha. „další hodinu je tělocvik že?“ zeptala se mě, když skončila s předstíráním a vrátila se k obědu. „hai“ zazněla má odpověď a napodobila ji. Pro nás to znamenalo odchod do šaten a převlečení do cvičebního.
Tak se i stalo a my většinu času pobíhaly nebo hráli různé hry v tělocvičně. Kluci to s námi měli spojené, ale okupovali druhou stranu a měli svého vlastního trenéra. V těchto hodinách jsem byla ráda za všechen ten trénink s Takaem i Alexejem. Kdysi jsem měla problém je vydržet, ale letos jsem si uvědomila, že se kolikrát ani nezadýchám. Nishihara na tom byla o trochu hůře a já na ní vždy když se dalo, čekala. Když ale došlo na týmové hry, šly jsme si sednout mimo. Nikdo s námi nechtěl být v týmu a nám to ani nevadilo. Jenom jsme pak po konci musely zůstat a uklidit po ostatních. Dnes to vypadalo, že tomu nebude jinak. Když trenérka zapískala na konec, my se zvedly a šly sklidit síť, která se dnes používala. Kluci odešli už před chvílí a my tam měly být samy. Jenže když jsem se náhodou podívala ke dveřím, stála tam Fumiko.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
