Chata v horách -1 kapitola - příjezd
Informace:
Rodina Yukiko odjíždí na prázdniny do Rakouských Alp. Jak to Yukiko zvládne, i když se jí tam nechce? A bude se tam opravdu věnovat jenom učení, jak si to naplánovala? To a mnohem víc se dozvíte po přečtení celé mojí povídky.
Za zmínku by stálo podotknout, že tohle je moje první povídka. Budu vděčná za každou radu, jak svoji povídku vylepšit. Předem se omlouvám za možné chyby a překlepy.
,,Už máš všechno zabalené?''
,,A opravdu tam musím jet?" vykoukla jsem ze svého pokoje na svojí mamku, která jen pokývala hlavou, že musím.
Po vzdechla jsem si a pokračovala v balení. Naše rodina totiž odjíždí na týden na chatu tátové ho šéfa. Abyste si nemyslely, není to jen tak obyčejná chata někde v horách. Tátův šéf je majitel jedné z největších společností v Japonsku. Proto je ta chata v Rakouských Alpách. Nejen, že tam jede naše rodina a rodina tátové ho šéfa, ale ještě další dvě rodiny.Nejradši bych zůstala doma, ale podle mamky tam musí jet všech devět členů naší rodiny. Ano, je nás hodně. Rodiče si prý vždy přály velkou rodinu, i když prý nepočítaly s tím, že budou mít sedm dětí. Ale prý jim to vůbec nevadí. Já jsem nejstarší. Když jsem se před sedmnácti lety narodila, padal v tom roce první sních, proto mě pojmenovali Yukiko. Mám po mamce hnědou barvu vlasů stejně tak i očí. Moje o rok mladší sestra Yuko má taky hnědé vlasy a oči. Yuko je ten typ mladší sestry, kterou prostě všichni milují a je ve všem lepší a úspěšnější než vy. Po nás se našim narodily dvojčata Kenzo a Kichiro. Oba dva jsou kopie táty. Zdědily po něm černé vlasy a taky tátův vyhlášený nevinný pohled, kdykoliv něco provedou. Letos oslavily třinácté narozeniny. Po nich se narodily trojčata. Dva kluci se jmény Naoto a Makoto a holka Masako. Oni taky zdědily tátovu barvu vlasů. Mají teprve tři roky, proto je s nimi nejvíc práce. No a naši devíti členou rodinu uzavírá taťka který se jmenuje Nori a jak už jsem říkala má černé vlasy a hnědé oči, mamka ta se jmenuje Ume a má hnědé vlasy i oči.
Hodila jsem do kufru poslední triko a začala jsem kontrolovat jestly mám všechno. Když jsem si byla jistá, zavřela jsem kufr a dala ho do chodby k ostatním.
,,Zabaleno?" otočila jsem se na tátu, který za sebou táhl svůj kufr.
,,Jo." přikývla jsem a mírně se pousmála. ,,A co dvojčata? Nemám jim pomoc?"
,,Těm pomáhá mamka. Spíš bys měla jít za Yuko. V jejím pokoji to vypadá jak po výbuchu." usmál se.
,,One-chan..." ozvalo se z vrchu.
,,Vidíš." usmál se táta.
,,Už jdu!" zakřičela jsem na Yuko. ,,Tak já jdu." usmála jsem se na tátu. Ten s úsměvem pokýval hlavou.
Vyběhla jsem po schodech a vešla do dveří hned vedle mého pokoje.
,,Co se děje Yu-" zarazila jsem se. Táta sice říkal, že to u ségry vypadá jak po výbuchu, ale tohle je daleko horší. Po zemi a po posteli bylo rozházené oblečení. Dokonce i jedno tričko vyselo na lustru. Mezi tím vším pobíhala polonahá Yuko, která rozhodně nevypadala na to, že by za necelé dvě hodiny měla stát na letišti.
,,Co se děje?! Vidíš ne?! Nestíhám! Nejenže nemám nic na sebe, ale nemám ještě ani zabaleno. K tomu je tu ještě strašný nepořádek." podívala se na mě jako štěně. ,,Pomožmi.." zakňourala. Já jsem si jenom po vzdechla.
,,Ukaž mi kolik toho máš."její oči se rozzářily jako milion hvězdiček a objala mě.
,,Děkuji, děkuji..." skákala radostí.
,,Jasně, ale už mě pusť nebo mě uškrtíš."
,,Jasně, promiň." odtáhla se ode mě. Usmála jsem se na ní a rozhlédla se po pokoji.
,,Nejdřív to tu musíme uklidit, nebo nic nenajdem." podívala jsem se na ní. Kývla. ,,A s čím začnem?" zeptala se.
,,Třeba tím, že vymyslíš jak dostat to triko z lustru. Jak se ti to proboha povedlo?" podívala jsem se na ní nechápavě.
,,To víš, jsem prostě úžasná." ušklíbla se. Obě jsme vybouchly smíchy.
Po půl hodině jsme měly všechno uklizené.
,,Děkuji za pomoc." usmála se na mě.
,,To nic." úsměv jsem jí oplatila.
V tom se otevřely dveře a v nich se objevila mamka. Vynadala Yuko za to, že ještě nemá zabaleno a že tu pobíhá polonahá. Potom mi řekla, že zamnou někdo přišel. Když jsem se jí ptala kdo, tak jenom pokrčila rameny. Nechala jsem to být, stejně by mi nic neřekla a vydala se k hlavním dveřím. Vešla jsem do verandy a tam stála štíhlá dívka o něco menší než jsem já. Její tmavě hnědé vlasy se jí vlnily až k pasu.
,,Annie.."
,,Yuki." dívka se na mě otočila a objala mě.
,,Co tady děláš?" zeptala jsem se jí.
,,Co asi." pokrčila rameny. ,,Přišla jsem se s tebou rozloučit." usmála se na mě.
,,A neměla jsi být už v lázních?"
,,Lázně počkají." řekla stručně.
Annie je moje nejlepší kamarádka. Známe se už od dětství. I když je o rok starší, tak si skvěle rozumíme.
,,Přišla jsem ti popřát šťastný Nový rok." usmála se a natáhla ke mě ruku. S úsměvem jsem její ruku stiskla. Annie se na mě zářivě usmála.
,,Přeji ti šťastný Nový rok a aby jsi si ten týden před ním užila. A taky aby jsi zapomněla na-" na chvíli se odmlčela a starostlivě se na mě podívala. ,,Ty víš na koho."
,,Taky ti přeji šťastný Nový rok. A nemusíš se bát, už jsem na něj zapomněla." mrkla jsem na ní.
Rozloučily jsme se a než odešla ještě mě objala. Dívala jsem se jak nastupuje do auta svého přítele a celou dobu, než mi zmizeli z dohledu jsem jim mávala. Na rozkaz mamky jsem potom šla z kontrolovat okna jestly jsou dobře zajištěná. Projít celý náš dům mi zabralo trochu času, ale vůbec mi to nevadilo. Za patnáct minut jsme se všichni sešly v předsíni.
,,Konečně jsme připraveni vyrazit." řekl táta. Mamka nás ještě spočítala, aby se ujistila, že jsme tu opravdu všichni.
,,Už se zbývá jenom vyfotit." usmál se táta, který už chystal fotoaparát.
,,Opravdu se musíme vyfotit?" zeptala jsem se poněkud otráveně. Focení totiž nemám moc v oblibě.
,,Ano, musíme." odbyl mě táta.
S po vzdechnutím jsem si stoupla vedle mamky. Za deset vteřin foťák blikl a fotka byla hotová. Naposledy jsme z kontrolovaly jestly máme všechno a vydaly se na letiště. Na letišti jsme zjistily, že s námi pojede tátův kolega pan Hachiro Hanada s jeho rodinou. Ano, myslíte si správně. Rodina Hanada je jedna z těch, kteří jedou s námi. Shodou okolností žena pana Hachira Amy je mamčina kamarádka ze střední, proto se s něma známe od mala. Dokonce s jejich synem Akirou jsme dobří kamarádi.
Po patnácti minutách jsme mohly nastoupit do letadla. Do Rakouska jsme dorazily příští den. Tam nás vyzvedlo auto, které nás odvezlo až na chatu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
