Fascinující smrt - Prolog
Informace:
Tak tu dávám i já svoji tvorbu aby se neřeklo, že jenom tady kritizuji a sám nic nedělám, ale opravdu tohle není nic moc :D
Uvítám jakoukoliv kritiku a nebojte se. Já vím že nejsem nejlepší :)
Tato povídka bude asi na pár částí, ale nemám ji vůbec dopsanou, ale zase úplně dlouhá určitě nebude pokud ji někdy dopíšu :D
Přeju pěkné počtení ...
Kdy se to vlastně stalo… Kdy kolébka nenávisti přetekla… Kdy člověk přestane být normální… Kdy člověk začne uvažovat jinak a kdy mu to co už začal dělat přijde normální a zábavné… U mě to začalo už když jsem byl malé dítě. Je podivuhodné jak jsou malí človíčci tak snadno ovlivnitelní ve svém životě. Kde čemu uvěří a vezmou to za pravdu. Už jenom proto, že jsou odkázáni na péči druhých a neznají tento svět… Avšak v tomto světě se těžko hledá krása a štěstí. Jakoby byl celý svět prokletý… Stalo se to o jedné noci při úplňku. Byl jsem malí prcek a díval jsem z okna na onen měsíc, který se tyčil nad věží našeho městského hradu. Myslel jsem si že moje rodina je šťastná, ale štěstí té noci zmizelo jako nic. Moje matka pracovala v jedné místní hospodě. Byla to slušná žena, nebo jsem si to jenom myslel, ale potají si přivydělávala u mužů, kteří hledali ženskou společnost. Můj otec byl rytířem v našem městském hradu. Sloužil samotnému králi naší země. Hm. Jak směšné. Hledat čest a slávu za zdmi hradu a krčit se u brány jako stráž. Nikdy mě to nelákalo. Ale onu noc se všechno změnilo…
,, Zlatíčko je už pozdě. Mazej spát!“
„ Ale mami. Já se chci dívat na měsíc.“ a přitom jsem se otočil na svou matku.
„ Co máš pořád s tím měsícem. Je to úplněk jako každý jiný.“ podivila se matka a dala ruce v bok.
,, Ano ale mami. Není to přece krásné ?“ a otočil jsem svůj pohled zpátky na měsíc.
,, V tomhle jsi po mě.“ a přitom začala ke mně pomalu kráčet.
,, V čem mami?“
,, V tomto Katsuro. Taky jsem jako malá pozorovala měsíc na obloze.“ pousmála se a přisedla si ke mně na parapet okna a přitom mě pohladila po vlasech. Avšak tento okamžik skončil jen co začal, když jsem uslyšel jak někdo vyrazil dveře. Moje matka ihned zbystřila a šla ke dveřím.
,, Zůstaň tady Katsuro.“
,, Huh.“ kývl jsem hlavou a posléze jsem slyšel jak matka schází dřevěné schody dolů a přitom šlo slyšet lehké popraskávání kvůli prohýbání prken dřeva. Poslechl jsem matku jenom na chvíli, protože moje zvědavost byla velká a tak jsem se pomalu vydal za matkou. Otevřel jsem pomalu dřevěné dveře a pohleděl dolů ze schodů. Bylo ticho.
,, Mami ?“ špitl jsem, ale nikdo se neozval, ale pak jsem uslyšel hlasitě vyjeknout svou matku. Seběhl jsem rychle dolů spatřil matku jak se krčí na zemi. Před ní stál můj otec. Byl ve své rytířské zbroji a svůj meč měl vytasený na mou matku. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Moje oči byly vykulené a stál jsem jako kamenný sloup. Matka se pak otočila pohledem ke mně a tím jsem spatřil její promočené oči od slz i prasklého rtu, ze kterého tekl malý potůček krve.
,, Uteč Katsuro ! Uteč !“ křičela směrem na mě. Když jsem uslyšel její slova, tak jsem se stejně ani nepohnul. Nemohl jsem. Nešlo to. Byl jsem jak ze dřeva a moje nohy mě nechtěly poslechnout. Moje oči upřeně hleděli na mého otce, který se na mě podíval. Něco mi nehrálo na jeho očích. Byly jiné, než když jsem ho viděl ráno. Tyhle oči byli plné nenávisti. Avšak pak jsem spatřil rudý záblesk v jeho očích. Otec z ničeho nic vyběhnul na mě a napřahoval svůj meč. V tom běhu jsem si všiml co udělal. Jeho obličej se pousmál. Nechápal jsem proč. Nevěděl jsem proč. Moje hlava byla plná otázek. Naštěstí moje matka rychle vstala a popadla svoje velké koště na zametání a s jeho pomocí můj otec zakopl a spadl přede mě.
,, Honem Katsuro! Musíme utéct!“ zakřičela moje matka a popadla mě za ruku. Ihned jsme proběhli chodbou a vyběhli ven do temné ulice osvícenou úplňkem. Jak jsem utíkal s matkou temnou ulicí tak jsem uslyšel zuřivý řev za námi. Matka mě tahala za ruku a já ani nevěděl kam chce utíkat. Nikdo venku v tu noc nebyl. Všichni se buď bavili v hostincích a hospodách a nebo už spali. Vyběhli jsme na dlážděnou cestu a běželi směrem do kopce. Utíkali jsme k místnímu klášteru. Byl to velmi starý a téměř opuštěný klášter. Pamatuji si, že mi matka říkala, že tam žije už pouze osm mnichů, ale dřív jich tam bylo více než padesát. Měsíc nám svítil na záda a já se ohlédl jestli můj otec běží za námi. Ano běžel a v jeho očích jsem viděl zase onen rudý záblesk. Neměl jsem tušení co to mohlo znamenat.
,, Honem přidej Katsuro! Už tak skoro budeme!“
,, Mami co je s tatínkem? Proč je naštvaný?“ ptal jsem se přitom se snažil dívat do její tváře. Matka jenom mlčela a přitom jsem si všiml jak jí stekla slza po její tváři, kterou prozářil měsíční svit. Můj otec za námi zuřivě běžel a přitom mu chrastila jeho rytířská zbroj s každým krokem, který udělal. Kopec jsme vyběhli a stál jsem s matkou u venkovní železné brány, která byla pootevřená. Matka do ní musela lehce zatlačit abychom se dostali dovnitř. Venkovní brána přitom zaskřípala a já uslyšel jak někde blízko nás zakrákal havran. Nebylo to zrovna moc pěkné místo za temných nocích, protože kolem celého velkého kláštera byl velký hřbitov města, ale řada hrobů byly staré a poničené. Ale neměl jsem čas se moc ohlížet jelikož mě matka táhla k velkým a bytelným dveřím kláštera.
,, Pomozte nám prosím! Snažně prosím otevřete někdo!“ křičela zoufale.
,, Mami já se bojím tady.“
,, Neboj se zlatíčko bude to v pořádku ano?“ klekla si aby mi hleděla přímo do očí a já jenom smutně kývl hlavou na souhlas. V tu chvíli jsem uslyšel řev plný hněvu svého otce, který stál u venkovní branky.
,, Neee! Pomozte nám prosím!“ křičela matka a dál mlátila pěsti do mohutných dveří. Já se koukal na mého otce jak pomalu kráčí směrem k nám. Jeho tvář zahalovala temnota, protože do jeho zad svítil měsíc, ale přesto jsem si na okamžik všiml rudého záblesku v jeho očích. Po chvíli mě matka popadla za ruku a vběhli jsme na hřbitov a schovali se za jeden větší náhrobek, který patřil zdejšímu šlechtici.
,, Jak tu dlouho budeme mami?“ špitl jsem a v mých očích se začaly tvořit slzy.
,, Potichu broučku. Nesmí nás tu najít. Až odejde, tak vše bude v pořádku.“ šeptala a přitom mě obejmula svou hřejivou náručí. Hned jsem se cítil příjemněji, ale i tento moment rychle skončil, když jsem uslyšel třepot křídel a škrábaní drápků o kámen náhrobku. Pohleděl jsem nahoru a spatřil jsem havrana, který se na nás díval svým okem. Cítil jsem strach, ale přišlo mi jakoby mi chtěl ten havran něco říci. Ale nerozuměl jsme co by mi chtěl říct, ale pak začal hlasitě krákat a následně zamával svými křídli a odletěl pryč. Díval jsem se po směru kam letěl, až jsem spatřil mého otce jak stojí před námi. Jen co jsem si ho všiml, tak se na nás rozběhl a udeřil svým mečem. Moje matka si toho všimla na poslední chvíli a odhodila mě od sebe a sama se trochu naklonila, aby uhnula úderu. Meč se zabodnul do kamene náhrobku. Matka rychle vyběhla ke mně a opět mě popadla za ruku a běželi jsme dál mezi různými náhrobky, ale pak se matka zastavila u čerstvě vykopaného hrobu, kde už byla uložená zavřená rakev. U tohoto hrobu byli rovněž ještě ponechány nástroje. Dvě lopaty, krumpáč a rýč. Zřejmě hrobaři si nechali práci až na ráno. Matka pustila mou ruku a popadla rýč. Přitom ihned upřela svůj pohled na mého otce, který se blížil.
,, Mami?“
,, Neboj se broučku. Všechno bude v pořádku. My to přežijeme.“ přitom v hlase matky šlo slyšet jak je zoufalá a neví co by mohla už udělat.
Otec běžel na moji matku, která se postavila přede mě a napřáhl svůj meč. Jeho meč udeřil, ale moje matka zablokovala jeho útok násadou rýče a přetlačovala se s ním. Přitom přetlačování jsi všimla, že můj otec má za pasem ještě dýku a ucítila šanci. Otec pln hněvu vzdychal a po chvíli dal matce další pěst do obličeje. V tu chvíli matka popadla jeho dýku a zmocnila se jí. Otec neváhal a bodl svým mečem do levého ramene mé matky, která vyjekla bolestí a upustila rýč. I přes tu velkou bolest moje matka neztratila naději a otcovu dýku plnou silou vrazila do jeho břicha. Já jsem stál nehybně když jsem to viděl. Nemohl jsem tomu uvěřit co se stalo. To že se moji rodiče zranili navzájem. Můj otec upustil meč a šlo vidět jak začínal mít vrtké nohy. Na levém rameni mojí matky se začala dělat rudá skvrna od krve. Ale otec krvácel více a jeho krev stékala po čepeli dýky a následně na ruce mé matky. Otec se ještě jednou pak podíval do očí mojí matky, ale už jsem si nevšiml žádného rudého záblesku v jeho očích, ale všiml jsme si stékající slzy, která tekla pomalu po jeho líčku.
,, Huh… Promiň.Miluju tě.“ vydechl otec z posledních sil a spadl na zem a posléze se jeho tělo se svalilo do otevřeného hrobu a jeho dýka zůstala zabodnutá v jeho břiše. Matčiny oči se dívali do prázdna. Byly vyděšené a vytřeštěné a vypadalo to jako by každou chvílí měla začít nekontrolovatelně brečet.
,, Mami?“ optal jsem se smutně a opatrně, ale matka se už nezmohla na odpověď a padla na kolena s pláčem. Své dlaně si dala před obličej a kapičky slzy jí pomalu smívaly krev otce z jejich dlaní….
Po tomhle dni se všechno změnilo. Matka nechtěla aby se tohle někdo dozvěděl. Kdyby to někomu řekla, tak by to ještě někdo vytroubil inkvizici a inkvizice nevěstí nikdy nic dobrého. Matka ještě tu noc zakopala otevřený hrob i s tělem mého otce za doprovodu svitu měsíce a krákání zvědavých havranů. Dalo by se říct, že ulehčila práci hrobařům. Po tomhle incidentu moje matka chodila mnohem později domů, než obvykle a dělávala to čí dál častěji. Často kvůli tomu chodila domů opilá a ostatním říkala, že neví kam se můj otec poděl… Avšak mě si přestala všímat. Vůbec se mi matka nevěnovala a já se musel začít starat sám o sebe. Kamarády jsem ani prakticky neměl. Jenom sem tam jsem šel ven s klukem od sousedů, kteří byli hned vedle nás… Ale každopádně se pro mě stali pouze dvě věci zábavnými. Sledování vystoupení místního divadla, kde jsem se vždy dostal na černo, ale několikrát mě chytili a zbili. A mou druhou zábavou bylo zabíjení mravenců na naší malé zahradě. Ani nevím proč se mi to tak líbilo. Přišlo mi někdy jako bych byl doslova fascinován smrtí. Sledovat jak se onen tvoreček pohybuje. Jak se snaží žít a přežít a pak na něj jenom lehce zatlačíte prstem a následně vidíte jak se onen tvoreček přestává hýbat a přemýšlíte nad tím co by asi mohl říkat jako svá poslední slova. A po chvilce se už vůbec nehýbe a nikdy se už hýbat nebude. Nechápal jsem to. Nemohl jsem pochopit význam smrti a to mě asi na ní tak udivovalo až doslova fascinovalo. A jednou když jsem byl na naší malé zahradě, tak otevřela zadní dveře do naší zahrádky moje matka. Byl den a ona už byla opilá jako poleno…
,, Katsuro ihned pojď sem!“ zakřičela u dveří a já jsem na ní opětoval svůj pohled.
,, Proč? Potřebuješ něco?“
,, Protože jsem to řekla drzoune, tak pojď sem!“ vykřikla opět a já jsem si povzdych a šel za ní. Jen ale co jsem k ní došel, tak mě chytla rukou za vlasy a pocítil jsem bolest břicha. Moje matka mi uštědřila ránu kolenem do břicha.
,, Ty malí harante co jsi to udělal?! Za to můžeš ty! Za to můžeš ty co se stalo!“ křičela matka a já jsem vůbec nechápal o čem mluví. Posléze jsem dostal ještě několik facek a pohlavků až mi nakonec dala pěstí o obličeje a já upadl na zem. Cítil jsem pulzující bolest na svém obličeji a přitom jsem se krčil na zemi do klubíčka.
,, Ty malý hajzle! Neměl ses vůbec narodit!“ křičela na mě a přitom mě kopala do břicha. Měl jsem pocit. Jako bych chtěl sám umřít. Aby tohle utrpení ihned skončilo…
Tehdy mě matka zbila takto poprvé, ale byl to jenom začátek. Začalo se to stávat čím dál častěji. Dokonce mě aji škrtila a snažila se mě topit. Ale nikdy mě nezabila. Nikdy nedokončila dílo do konce a vždy mi něco vyčítala. Vždy na mě házela nějakou vinu aniž bych něco udělal. Aniž bych o něčem věděl. I samotní lidé se mi začali obloukem vyhýbat a ukazovat na mě prstem. Jako bych byl nějaké zvíře, nebo jako nějaká pouhá věc. Samota se stala mým jediným přítelem a můj stín byl můj jediný společník za temných nocích. Snažil jsem se před svou matkou schovávat, ale nic mi nepomohlo, protože matka znala moje skrýše velmi dobře už od mého narození. Matka mě bila čím dál více a častěji a nebralo to konce. Přitom jsem si říkal že bych už konečně chtěl od té bolesti ulehčit a ukončit to utrpení. Uzavřít ten kruh bolesti a ukončit ty opakující se dny plné mého utrpení a následných modřin. Tehdy mi ale došlo, že tohle všechno se začalo dít od doby co umřel můj otec. Do dnes jsme nevěděl proč se tak choval a proč nás chtěl zabít. Nebo proč měl ten rudý záblesk v očích… Kolikrát mě napadlo že se zabiji, že skočím z okna. Ale sám jsem se zabít nedokázal. Nešlo mi to, ale jednou jak jsem zase zabíjel mravence na zahrádce a sledoval jsem jak se mraveneček přestává hýbat na mém prstě a jeho nožky postupně ochabovali a zaujmulo konečnou podobu svého těla až tělo úplně ztuhlo. Tehdy jsem si uvědomil že každý umírá jinak a pak mi to docvaklo… Musí se ona přestat hýbat…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
