Anime World CZ/SK - Příběhy

“Bojíš se, Kuroi?” ozval se mužský hlas. Prudce jsem zvedla hlavu a otočila se po zvuku.

 

Ve dveřích stál ředitel školy. Jako první návštěvník mého pokoje měl úsměv na tváři. Sice kruhy pod očima, ale i tak mě to celkem překvapilo.

“Nevím, čeho bych se měla bát.” odsekla jsem mu a uhnula pohledem. Ředitel zavřel dveře a rozešel se pokojem směrem k mé posteli, ruce ležérně v kapsách. Spoustu lidí by to považovalo za neslušnost, ale on prostě takový byl.

“Jsi jedna z mála, co přežili hrozbu jednadvacátého století. Měla by ses bát spousty věcí.” odpověděl. Z jeho hlasu byl znát naprostý klid, což jsem nedokázala pochopit. Pak mi došlo, kam míří. I když jsem přežila jeden útok, nejsem v bezpečí. Teroristi mohou kdykoliv zasáhnout, možná teď, možná zítra. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Těžko říct proč, ale vždycky jsem rozhovory s ním brala jako takovou hru.

“Abych pravdu řekla, moc mi nepomáháte se uklidnit.” pohlédla jsem na něj v ironií v hlase, i když uvnitř mi fakt do zpěvu nebylo.

“Ah, to jsem nechtěl. Ale teď jsou kruté časy. Musíš vědět pravdu.” pokrčil rameny ředitel a pohledem se zasekl na mé nedojedené večeři. Čekala jsem, co z něj vyleze, ale zdržel se komentářů. Naštěstí.

“Hodláte mě nějak… věznit? Konec konců, mám v sobě spoustu informací a sám jste mi před chvíli dal najevo, že nejsem v bezpečí.” Fajn, už jsem trochu fantazírovala. Ale nechtěla jsem, aby řeč stála a tohle se mi zdálo jako kvalitní téma… snad i pro ředitele.

“Ne, to ne.” zasmál se pan ředitel. “Ale musíš na sebe dávat pozor hlavně ty.” Pak jeho tvář zvážněla, i v hlase. Posadil se na židli, co stála vedle mé postele a zpříma se mi podíval do očí. Jenom z pohledu do jeho tmavě zelených očí jsem pochopila, že teď si nebude dělat legraci.

“Tvoji rodiče mi… stranou řekli, že jim už několik dní chodí výhružné esemesky a e-maily.” řekl tiše a přejel celou místnost pohledem, jako by tu ještě někdo byl. Trochu jsem vytřeštila oči.

“T-To jim psali ti teroristi…?” opatrně jsem se zeptala. Ani jsem nechtěla vědět odpověď, bála jsem se jí, ale nedalo mi to.

“Mám jich tu pár vytištěných. To už budeš muset posoudit sama.” sáhl si ředitel do brašny, co si sebou přinesl a podal mi tenoučký štos papírů. Opatrně jsem si je od něj vzala a s obavami jsem se začetla do prvního.

Neskončilo to, tak si to nemyslete. Naše akce budou pokračovat, tam, kde by jste je nikdy nečekali! Ten váš harant za chvíli skape! Tak mu řekněte, ať si ještě napíše závěť, pomodlí se a ať je na to připravený! FMU bude naše!

 

Tak zněla první zpráva, pod ní byl ještě napsán čas, přesné poledne.

“FMU?” zamračila jsem se a vzhlédla k řediteli s otázkou na jazyku.

“Jestli se chceš zeptat na tu zkratku…” vzdychl a zabodl prst do papíru, “nevím, co to znamená. Nikdo to neví.”

Zas jsem sklopila oči a prohlédla si další zprávy. Ale byly čím dál hrozivější. A vždy v ní byla ta zkratka FMU, tentokrát však napsaná pouze na konci, jako nějaký podpis.

“Že by se tak ta teroristická skupina jmenovala?” zamyšleně jsem se zamračila.

“Je to možné, někoho už to napadlo… ale je to jenom domněnka, ne důkaz.” Pan ředitel si promnul kořen nosu a já pochopila, že poslední dobou opravdu řeší dost problémů.

“Myslím, že tě už nechám o samotě. Ať se taky vyspíš.” promluvil náhle, vstal, sklidil si brašnu a podíval se na mě.

“Přemýšlej, jestli si na něco nevzpomeneš, Kuroi. Možná, že právě to bude klíčem k tvé záchraně.” prohlásil vážně a pak bez pozdravu zmizel ve dveřích. Zas jsem osaměla. Tentokrát mě ticho v pokoji děsilo. Avšak jen, co se dveře zavřely, povšimla jsem si někoho v nějaké uniformě.

“Hlídají mě?” vytřeštila jsem oči. Očividně ano. Možná moje existence teď byla mnohem důležitější, než předtím. I když mě to tak nepřišlo… jako bych byla nějaká královna či co.

 

Po několika úmorných dnech strávených v nemocnici se za mnou přišli po dlouhé době podívat rodiče. Nikdy jsem jim nezazlívala, že na mě neměli čas, protože vedli velkou firmu. Možná jsem byla šprtka i proto, že jsem se jednou chtěla vypracovat na jejich úroveň.

Máma s tátou vypadali podobně, jako můj ředitel. Také měli kruhy pod očima a unavený pohled, avšak ani to jim neubralo na výkonnosti a v téhle chvíli výkonnosti v řešení toho přepadení, mezi jehož hlavní předměty jsem patřila mimo jiné já. Když každý z jiné strany seděli u mé postele a drželi mě za ruce, cítila jsem se konečně trochu jako dítě… doma jsme se totiž moc za ruce nedrželi. Moje máma má růžové vlasy, které mám mimochodem po ní, ale ty má zastřižené do krátkého účesu a už se jí tam trochu vkrádají šediny. Její šedé oči vždy zářily energií. V té chvíli, kdy u mě seděli, je měla lehce rozcuchané. Očividně nemohla najít hřeben, nebo prostě neměla čas se česat. Její šedé oči vždy zářily energií, ale teď jako by povadly. Můj táta má černé vlasy a zeleno-hnědé oči. Ani po jednom z nich jsem barvu očí nezdědila, já byla vždy modrooká… to přitom nikdy nikdo z mé rodiny neměl modré oči. Nikdo nevěděl, čím to je.

Po chvilce ticha jsem se odhodlala k té otázce, co mě pořád šimrala v krku a chtěla se dostat ven, jako spoutaný pták v kleci.

“Prý vám někdo píše výhružné dopisy.” pípla jsem tiše a mačkala svůj pohled na prostěradlo. V jejich přítomnosti mi přišlo, že všechno dělám špatně, i když oni mi to nikdy neřekli.

Oba dva se nejdřív podívali na sebe a pak na mě.

“Od koho to víš?” zeptal se mě táta. Chvilku mě napadlo, že to na ředitele prásknu, ale pak jsem se rozhodla, že radši ne.

“Prostě to vím.” vzhlédla jsem a podívala se na ně. Mamka vzdychla.

“Ano, máš pravdu… píšou. Ale to je s terorismem běžné.” přikývla a ustaraně sledovala moji zavázanou ruku.

“Není.” zaprotestovala jsem. “Tedy ano, je, ale normální teroristi tam nepíšou zkratky, jako je FMU.” dodala jsem.

Ti dva si zas věnovali další pohled, ale tentokrát překvapenější, než předtím.

“Ty jsi je četla?” vystartovala po mě mamka. Trochu jsem se skrčila.

“No… ano. I kdyby, mám na to právo.” Nějak se ve mě objevila chuť vzdorovat, což jsem hlavně rodičům nikdy nedělala. Ale tohle byla vážná věc a nebylo dobré si hrát na tajnůstkáře.

“Nebuď drzá, Kuroi! Tyhle věci jsou vážné!” okřikl mě táta. Já se hned narovnala.

“Jde tu i o mě! Málem jsem umřela!” namítla jsem trochu zuřivě. “Co kdybych umřela, co by jste dělali?! Prostě by jste si udělali nové dítě a zas mu všechno tajili?!”

Plesk. A už mi přistála facka na obličeji, z máminy strany. Pod jejím náporem jsem se otočila na druhou stranu, ale hned na to jsem se na ni překvapeně podívala. Máma trochu překvapeně koukala na svoji ruku, ale hned poté se podívala zlostně na mě.

“Posloucháš se vůbec?!” zaječela a v očích se jí zaleskly slzy. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Poprvé v životě jsem viděla moji matku brečet.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.