Nenáviděný 8
Informace:
Tak s trochu menším zpožděním přidávám předposlední díl :)
Užijte si čtení :3
,,Už se probouzí!"vykřikl neznámí hlas a já pomalu otevřel oči. Musel jsem párkrát zamrkat, aby se mi zaostřil zrak. Okolo mě stál kroužek lidí a všichni se na mě dívali. Bylo to docela nepříjemné. Najednou jsem uviděl mihnutí zrzavých vlasů a rázem mě někdo objal. ,,Jsem tak rád že jsi v pořádku!"vykřikl radostně zrzavovlasý kluk, který mě sem nejspíše donesl. ,,M-mohl bys mě prosímtě pustit, dusíš mě."řekl jsem přiškrceným hlasem. Najednou se lidé okolo nás začali hlasitě smát a já si připadal docela trapně.
,,Ale no tak Misaki, nech ho aspoň vydechnout."zasmál se hluboký hlas za mými zády. ,,Když já měl takovou radost..."řekl Misaki a trochu se začervenal a pustil mě. Pomalu jsem se otočil a pohlédl jsem na vysokého muže s dlouhými bílými vlasy svázanými do culíku, který mu sahaly až pod zadek. Neodvažoval jsem se mu podívat do očí. Vyzařovala z něj autorita. ,,Vítej, vím co se ti stalo a proč jsi tu, Misaki nám vše řekl, a také vím, že jsi jako my, cítím to. Znal jsem tvoji matku, byla to totiž moje starší sestra. Máte stejné oči, jste si tak podobní..."v jeho hlase byl slyšet smutek. Překvapeně jsem se na něj podíval a s úžasem jsem se díval do jeho očí. Jedno bylo modré, jako mám já a Aki po matce, a druhé žluté. Ve tváři byl podobný mé matce a smutně se na mě usmíval. Tolik mi ji připomínal měl stejný úsměv jako ona.
Postavil jsem se na nohy a mírně zavrávoral jak jsem je měl ztuhlé. ,,Jmenuji se Akira a jsem vůdce téhle smečky. "řekl bělovlasý muž a usmál se na mě. ,,J-já jsem Yuki. Moc vám děkuji za pomoc..."řekl jsem tichým roztřeseným hlasem. Byl jsem pořád trochu mimo z toho, že je bratr mé matky. Proč mi o tom nikdy neřekla? Asi chtěla chránit smečku a já ji chapal, ale stejně... ,,To nestojí za řeč, teď pojď se mnou ukážu ti to tady a pak si spolu promluvíme."
Jen jsem přikývl a rozešel jsem se za ním. Až teď jsem si všiml kde doopravdy jsme. Vypadalo to jako malé podzemní městečko. Všude byly rozvěšené lucerna a zapálené lampy, aby nebyla tma. Okolo nás bylo docela dost lidí a příbytků. Když jsme procházeli kolem nich všichni si mě zvědavě prohlíželi a zdravili svého Alfu. Akira mi ukazoval kde co je a dokonce mi ukázal dům, kde dříve bydlela moje matka. Teď tam prý nikdo není a jestli chci můžu v něm přebývat. Byl jsem opravdu šťastný a uctivě jsem mu poděkoval.
Poté jsme pokračovali až k místu kde byla malá lavička a hrály si tam malé děti. Hned k nám přiběhly a schovaly se za Akiru. ,,Ale no tak, přece by jste se nestyděli! Jindy vyvádíte a věšíte se na mě a teď jste zamlklé."smál se Akira a podíval se na děti. Dřepl jsem si na zem a koukl jsem na ně s potutelným úsměvem. Děti radostně vykřikly. Najednou se na mě vyřítily a skočily po mě. Začal jsem před nimi utíkat a oni mě pronásledovali dokud na mě neskočili. Když mě konečně chytili začali se smát. Já jsem se zvedl ze země a podíval jsem se na Akiru. Děti se rozběhli k němu a pověsily se na něj. Kolem krku mi skočila malá roztomilá holčička s blonďatými vlásky. ,,No tak běžte si hrát, potřebuji si s Yukim promluvit."řekl Akira a pohladil dívku po vlasech. ,,Tak dobře ale potom si s námi budeš hrát, že jooo Yuki-chan?"řekla dívka a podívala se na mě a já se na ni usmál a přikývl jsem, pustil jsem ji na zem a ona s ostatními vesele odběhla.
,,Víš, když se tvá matka rozhodla odejít snažil jsem se jí to rozmluvit, ale ona si stála za svým."řekl Akira a počkal až se usadím vedle něj. ,, Poté co odešla jsme se dozvěděli, že ve městě se objevili lovci. Snažil jsem se Mei varovat, ale po celém lese byly rozmístěné pasti a bylo nemožné se k ní dostat. Jednou se mi skoro povedlo přejít les, ale málem mě chytili a já stačil jen tak tak utéct. Poté jsem to vzdal. Po nějaké době jsem se dozvěděl , že Mei porodila dítě a poté za čtyři roky další. Vždycky o úplňku dávala vědět, že je v pořádku, ale jednou se jí to vymstilo. Bohužel tvůj otec zjistil, že tvá matka je vlk a udal ji lovcům. Když jsme se to dozvěděli bylo už pozdě, tvá matka byla mrtvá..."dopověděl tiše a smutně Akira. Letmě jsem se na něj podíval a přísahal bych, že jsem zahlédl i slzu. Nastalo tíživé ticho.
,,Potřebujeme od tebe pomoc."protl ticho Akira a zadíval se na mě. ,,Odemě? Rád vám pomůžu, ale nevím jak. Akorát vám budu přítěží..."řekl jsem tiše a pohlédl na něj. ,,Chceme zítra o úplňku zaútočit na město, a jelikož si v něm žil určitě víš jak jsou rozestavěny hlídky a znáš hradby a okolí města. Už se nechceme schovávat ve stínech a být jenom legendami a démony, vezmeme si zpátky co nám patří! Pomůžeš nám?"naklonil se ke mě a pohlédl mi do očí. ,,Samozřejmě, ale mám jednu podmínku...Chci najít svého bratra Akiho určitě nám pomůže, a chci aby se mu nich nestalo."odpověděl jsem a pohlédl na něj. Akira se na mě usmál. ,,Dobře platí. Vítej ve smečce Yuki."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
