Druhá strana ep.17
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
„Omlouváme se Shiori. Za to co se stalo tenkrát, že jsem tu nebyli. Stejně jako za to co se stalo teď. Máš pravdu, jsi velká holka a dokážeš se o sebe postarat. Takao vypadá jako dobrý člověk a věříme, že na tebe v případě potřeby dohlédne. Pokud bys někdy chtěla, zavolej. Budeme čekat.“
Podepsáni moji rodiče....
Seděla jsem na zemi a znovu a znovu pročítala ten dopis. Utíkat před problémy… tohle nejsem já… už ne… změnila jsem se… tak proč jsem do háje utekla? Byla jsem naštvaná sama na sebe a nechápala, co se to stalo. Poslepu jsem nahmatala mobil na stolku a podívala se na něj. Žádné zprávy, žádné zmeškané hovory. Měla bych jim zavolat… ale co bych jim měla říct? Našla jsem matčino číslo v paměti a dlouze se na něj dívala. Chtěla bych jim zavolat… ale něco ve mně mi nedovolilo stisknout to tlačítko. Po nekonečných minutách kdy jsem zápasila sama se sebou, jsem položila mobil zpátky na stůl. Koukala jsem do stropu snad věčnost… z minut se staly hodiny a já z mé strnulosti mě neprobralo ani kručení v žaludku. Tedy… nakonec ano. Ale to už bylo poledne.
Pomalu jsem se dobelhala k ledničce a popadla první poživatelnou věc, co jsem viděla. Na vaření jsem vážně neměla náladu a soudě podle zvuků, které vydával můj žaludek ani čas. Přešla jsem k oknu, otevřela ho a sedla si na parapet. Ze třetího patra jsem pozorovala dění dole pode mnou. Jenže nebylo na co se dívat. Nic zvláštního se nedělo. Občas někdo vešel do posilovny, občas do skladu a občas někdo od tama zase vyšel. Nevím, jestli si mě někdo všiml, ale nikdo na mě nereagoval. Napadlo mě, že bych měla najít Takaa a zjistit, co se stalo po tom, co jsem utekla. Jenže jsem nevěděla, kde by mohl být. Seskočila jsem zase z parapetu a došla si pro mobil. Překvapeně jsem zírala na display, který mi oznamoval, že mám zprávu. Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišla. Byla od Takaa.
„Přijď pak na tréning. Pokud nevypadneš z okna.“
Takže on si mě všiml… převlékla jsem se, vytáhla opasek a všechno, co k němu patří. Nůž i pistole byly po chvíli příprav na místě. Zásobníky plné, náhradní bombičky se vzduchem na místě. Teprve pak jsem se vydala do posilovny. Když nad tím tak přemýšlím, pár dní jsem neměla pořádný tréning a trochu mi to už chybělo. Otevřela jsem dveře do zadní haly a nakoukla dovnitř. Mistr tady dnes nebyl. Na jeho místě seděl Takao se zavřenýma očima. Tak potichu, jak jsem jen dokázala, jsem se přikradla do středu haly. Postavila se vzpřímeně a chtěla počkat, až si mě všimne. Jenže ve chvíli kdy jsem se na něj otočila, promluvil. „pár dní jsi tady nebyla“
Pro sebe jsem se zasmála nad tím, že mě napadlo se kolem něj plížit a doufat, že si mě nevšimne. „stalo se toho hodně… sám to víš“ mlčky přikývl a já pokračovala „omlouvám se za ten včerejšek, nevím, co se stalo“ „tvé rodiče jsem včera doprovodil do hotelu v centru. Odlétají zítra ve dvě hodiny, takže pokud budeš chtít, ještě je stihneš.“ Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. Byla jsem bez nich tak dlouho, že je už ani jako rodiče snad nevidím… děsilo mě to, ale tak jsem to prostě cítila. Zatnula jsem pěsti. „je mi líto, co jsem provedla, ale já jsem se změnila. A chci zůstat tady.“ Zase přikývl. Nevěděla jsem, jestli na souhlas, nebo na srozuměnou. Ale už se o tom nebavil dále.
„v tom případě ti nebude vadit malý tréning že?“ usmála jsem se na něj „naopak, začínal mi chybět“ konečně se zvedl a šel mi naproti. „takže žíněnky, rozcvička a pak sebeobrana“ ze skladu jsme dotáhli jednu velkou žíněnku a udělali, jak řekl. Jen co jsem byla rozhýbaná, začal ten skutečný tréning. Nebo spíše… Takao se mnou začal házet o zem. Vůbec se mi nedařilo a to jsem ho v minulosti už párkrát porazila. Několikrát snad i zaslouženě, ale dnes to tak nevypadalo. Dělal si se mnou, co chtěl. Když jsem zrovna neležela na zemi, byla jsem někde ve vzduchu… kolikrát jsem ani nevěděla, co se stalo a po dvaceti minutách mě všechno bolelo. „počkej chvíli“ poprosila jsem ho, když jsem zase jednou ležela na zádech. Ztěžka jsem oddychovala, ale on se snad ani nezapotil. „já vím, že jsem včera neměla utíkat… ale zabít mě kvůli tomu snad nemusíš ne?“ podřepl si ke mně „Shiori, tohle nedělám kvůli tomu, cos udělala… ale kvůli tomu, co budeš muset dělat.“ Zatvářila jsem se nechápavě, nebo spíše zmateně. Co budu muset udělat? Zase ví, co se stane a já ne. „budeš muset chránit Nishiharu. A možná budeš muset používat násilí. Jak proti někomu, kdo ji ohrozí, tak proti ní“
Tak teď jsem se ztratila úplně. Proč bych měla používat násilí proti ní? Nějak jsem si nedokázala vybavit situaci, kde bych jí musela přinutit, aby ona poslechla mě. „takže“ pokračoval zase Takao a nabídl mi ruku „proto se budeš muset umět ubránit i takovým, jako jsem já“ chytila jsem ho za nabízenou ruku a on mě postavil. „teď už by tě měla omezovat jenom škola, takže můžeme pokračovat v tréningu trochu tvrději“
Pokračovali jsme s malými přestávkami ještě pár hodin. Na konci jsem se sotva hýbala, jak mě všechno bolelo, ale naštěstí mi dal Takao na zítra volno. Pomalu jsem se dobelhal zpátky domů a zalezla do sprchy. Stála jsem opřená o zeď pod proudem horké vody a cítila, jak se do mě zase pomalu vrací trocha síly. Já vím, že to bude jenom na chvilku, ale více potřebovat nebudu. Když jsem asi po deseti minutách vylezla, oblékla jsem se do županu a přešla do kuchyně. Krom toho skromného oběda jsem dneska nejedla a můj žaludek mi to začínal jasně dávat najevo. Koukla jsem do skříňky a vytáhla jedno instantní Ramen. Na vaření jsem neměla náladu… zase. S kouřícím kelímkem jsem si sedla v pokoji a pustila si hudbu. Jak mě před chvíli zahřála sprcha z venku, Ramen zase zahřál uvnitř. I když bylo brzo, neměla jsem co dělat a ani se mi nic nechtělo. Natáhla jsem se v županu na zem a během chvilky usnula.
Byla neděle ráno a já se přehrabovala ve věcech a hledala něco, co bych si mohla obléct. Staré věci jsem si musea ráno dát vyprat, protože jsem to od stěhování neudělala. Vytahovala jsem jeden kus oblečení za druhým a hledala jeden určitý. Klasicky byl až skoro u konce. Moje oblíbené kimono. Černé se žlutými květy sakury. Někdo by sice řekl, že k dívce se nehodí, ale jej miluju. Protože jsem byla pořád v županu, rychle jsem se převlékla. Uvařila si čaj, popadla knihu, na kterou jsem se za posledních pár dní ani nepodívala a s šálkem čaje se posadila ke stolu. Nalistovala poslední přečtenou stránku a začetla se.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
