Ztracená ve snu Kapitola 2. (část 1.)
Informace:
A máme tu druhou kapitolu s podnázvem Asylum. Bohužel je kousek kratší, ale to snad tolik nevadí. Čekají nás další zvraty? To vám nepovím :P ... Mohu vás požádat o jednu laskavost? Napište mi do komentáře co si myslíte o Ketsuekim. :D
KAPITOLA II.
ASYLUM
SEN, REALITA A PRAVDA
Probudím se chladem na studené podlaze kuchyně. Třesu se zimou. Ležím tam jen tak v pyžamu celá promočená. Choulím se do klubíčka. Chci spát. Slyším někoho bouchat na dveře. Nechtě mě být. Jsem unavená. Klepání na dveře neustává. „NECHTE MĚ BÝT!” Vykřiknu tentokrát nahlas, ani nevím, kde se ve mně ten vztek bere. Zaslechnu nějaké hlasy venku, nerozumím jim. Jsem slabá. Znovu ztrácím vědomí.
Cítím něčí dotyk na ramenu. To mě znovu probouzí a já pomalu otvírám oči. Vidím jen bílo, oslepilo mě denní světlo. Snažím si přivyknout a zaostřit zrak, zpočátku vidím jen rozmazané siluety postav. Někdo mě popadne za ramena a posadí. Co se děje? Nic nechápu. Všichni na mě zůstávají zírat. Já nic neprovedla, proč na mě tak koukáte. Poté mi to došlo, oni nekoukají přímo na mě, ale na nůž od krve co držím v ruce. A já si s hrůzou vzpomínám na včerejší noc.
C-co to má být? Znovu se začnu třást. Nůž rychle pouštím z ruky a plazím se od něj pryč. „J-já…j-já…” Nedokáži složit jedinou větu dohromady. Srdce mi bije jako splašené. Chci odsud pryč. Já nic neprovedla. Něčí ruce mě popadnou a začnou táhnout pryč. „N-ne! ” Vykřiknu vyplašeně a bráním se jak jen mohu. Kopu. Rozhazuji rukama. Vzlykám. Nic mi nepomáhá. Propadám panice. Rukou mi projede ostrá bolest. Vylekaně pootočím hlavou a chci zjistit co je příčinou náhlé bolesti. Injekční stříkačka. Začne se mi motat hlava a opouštět síla. Dali mi nějaká sedativa. Během chvíle vydávám už jen nesrozumitelné zvuky, ale i ty brzy ustanou a já usínám.
Probouzím se v bílé místnosti. Vše je v ní bílé. Nábytek, zdi, dlažba na zemi. „Jsi v pořádku Sayuri?” Překvapeně se podívám na židli vedle postele na které teď ležím. „Ketsueki?” Při pohledu na něj se pousměji. „Všechno dobré?” Pohladí mě po čele a já z jeho dotyku cítím zvláštní klid a spokojenost uvnitř sebe. „S tebou ano. ” Odpovím tiše a chytnu ho za ruku, chci ho co nejblíž sobě. Pozoruji ho, jak ke mně lehá a poté ho hned obejmu. „Sayuri mohu ti něco říct? ” Neodpovídám, jen hledím do jeho očí, které mě vždy tak okouzlí, poslušně poslouchám jeho slova. „Nic jsi neprovedla, ano? Za nic nemůžeš. ” Tím si nejsem jistá. Pomyslím si. Vždyť jsem měla nůž co je zabil v rukách!. „Shhh.” Cítím jeho měkké rty na čele. „Zachovej klid Sayuri”
V tom se rozrazí dveře do pokoje a já zůstávám sama napospas doktorům.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
