Ztracena ve snu Kapitola 1. (část 3.)
Informace:
A máme tu již třetí část. Jakpak se to bude vyvíjet dál? A vůbec co je realita a co pouhý sen? Kdo ví ...
TICHO, TMA A SMUTEK
Ticho. Nepřirozené ticho. Jediným rušivým zvukem je neutichající cvakání hodin. Ťik ťak. Ťik ťak. Opatrně se přesunu na okraj postele a navléknu si pantofle, které mi leží vedle postele. Chvíli je hledám, než se mi je podaří najít, je naprostá tma. Přímo černočerná tma, pokoj již není osvětlován ani měsícem, který se teď schovává za hustými mraky. Zaposlouchám se do zvuků okolí. Znovu slyším jen ťik ťak, ťik ťak. Pomalu vstanu a zamířím ke dveřím. Každý můj krok je doprovázen naříkáním podlahy. Orientuji se spíše mojí pamětí. Po chvilce bloudění v prázdnu před sebe natáhnu ruce, abych hloupě nenarazila do stěny. Někde tady by měli být dveře. Pomyslím si zrovna, když se o něco otřu rukou. Prásk! Škubnu sebou. T-to nic, jen jsi něco shodila. Uklidňuji se, ale i tak mi srdce bije jako o závod. Pohnu se kousek kupředu a o něco zakopnu. „Sakra! ” Tiše zakleji a uvědomím si, kde jsem. Natáhnu ruku kousek víc doleva a nahmatám kliku. Pomalu ji stisknu a zatáhnu. Dveře se s lehkostí otevřou.
Sotva co přejdu práh, tak šlápnu do louže. Co to je? Nahmatám zeď a pátrám po vypínači. Cvak. Nic. To znovu praskla žárovka? Povzdychnu si a zamířím chodbou ke schodišti do kuchyně. Po pár krocích zakopnu o první schod a rovnou sletím na zem. „Au! To zabolelo. ” Syknu mírnou bolestí. Nikdy jsem neměla ráda tmu. Opatrně se zvednu a nahmatám zábradlí. Při prvním doteku zjistím, že je mokré. Tiše zaskučím. Nelíbí se mi to, ale i tak se vydávám po schodech. Trvá to snad věčnost a každý krok je doprovázen úmorným skřípěním dřeva. Konečně došlápnu na chladnou dlažbu kuchyně. Uf. Oddechnu si.
Chci vykročit dál, ale zastaví mě známý dotyk ruky na mém rameni. „Neměla by jsi tam chodit.” Zastaví se mi dech. T-ten hlas! Otočím se s nadějí, že ho tam uvidím, ale místo toho zírám do prázdna. Co to se mnou je?
Položím si ruku na hruď, zmocňuje se mě nepříjemný svíravý pocit. Kap, kap, kap. Zaslechnu v pozadí nový zvuk. Vychází přímo z kuchyně. Vykročím opatrně k místu odkud vychází. Během mé pomalé chůze se na obloze rozestoupí mraky a oknem znovu pronikne jasný měsíční svit dokonale odhalující hrůznou scenerii mým očím. „M-mami? … T-t-tati? ” S těží mluvím, jako kdyby mi někdo svíral hrdlo. Žádné odpovědi se ke mně nedostalo. Dál tam bez pohybu sedí u stolu, držíc se za ruce, oba se šťastným úsměvem na tváři a s rozšklebenou ránou po noži na krku. Zmocnila se mě slabost, zatmění před očima. Zhroutím se na kolena. Něco na mě cáklo. Spadla jsem do další louže. Můj prázdný skelný pohled sklouzne na zem. Klečím v kaluži krve, celá jsem jí potřísněná, mé ruce, tváře, nohy,…
Kdosi mě zezadu s něžností obejme. „Varoval jsem tě. ” šeptne tichý hlas za mnou. „K-Kets-sueki? ” Dál mě zrazuje hlas a z očí se mi spustí slzy. „Jsem tu s tebou.” Jeho dotek a hlas mě uklidňuje. Nechápu to. Vždyť jsou mrtví. Jak mohu být najednou tak klidná? V hlavě se mi míhá tolik otázek. Tolik otázek. Jsem unavená. Ztrácím ponětí o svém okolí, zapomínám na vše a usínám.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
