Ztracena ve snu Kapitola 1. (část 2.)
Informace:
A máme tu další část :) . Doufám že se bude líbit.
LÁSKA, PŘEDSTAVIVOST A STRACH
Koutkem oka zahlédnu postavu sledující mě ze stínu. Celá roztřesená se pár krůčky přiblížím. Cítím strach. Strach ze zářících rudých očí, které upřeně hledí do mých. Jsem jako zhypnotizovaná, nedokáži se přimět k jakémukoliv pohybu. „K-Ketsueki? ” Dostanu ze sebe s vypětím všech sil. Zaslechnu tichý chichot, ale žádnou odpověď. S ladným krokem ze stínu vykročí mladý bělovlasý chlapec s veselým úsměvem a zastaví přímo přede mnou.
Najednou cítím jak mě všechny obavy a smutek opustily. Z pohledu na něj se mi na tváři vykouzlí úsměv, který zná jen on. Neudržím se, hned ho pevně obejmu. „Ketsueki! ” Zvýsknu nadšeně. Pocítím jeho dech u svého ucha a pevný stisk kolem pasu. „Znovu spolu.” Šeptne mi svým sladkým hlasem a já se z radosti zatřesu. Dokázala bych ho objímat navěky.
„Sayuri?” Slyším své jméno. Zmateně se na Ketsuekiho podívám, slyším v jeho hlase smutek. Koukám mu do jeho zářivých rudých očí a snažím se přijít na příčinu. „Sayuri. Probuď se. ” Znovu vyřkne mé jméno. Nic nechápu. Proč mě vyhání? Sotva jsem přišla. Oči mi zeskelnatí, jak se mi začnou hrnout slzy do očí. Já od tebe nechci. Nedokáži své myšlenky říct nahlas. „Musíš se probudit, jsi v nebezpečí.” To jsou jeho poslední slova, než se mi vše kolem rozplyne.
Vytřeštím oči hrůzou. Jsem zmatená. Všude kolem je tma, jen jedna strana pokoje je osvětlena slabým měsíčním svitem, které proniká oknem. Uvědomím si, že sedím uprostřed své postele. Nebezpečí? Vybavuji si jeho poslední slova. Co tím my-. Mé přemýšlení je přerušeno vysokým ostrým křikem plným strachu. Netrvá to ani vteřinu a vše znovu utichne. Následuje tupá rána, při pádu čehosi na podlahu. Plna strachu sleduji dveře. C-co to bylo? Začínám propadat zoufalství. Všimnu si, že škvírou pode dveřmi proniká světlo. Zaslechnu vrzání prken podlahy a pomalé kroky. Srdce mi buší rychleji a rychleji. Někdo se přibližuje k mému pokoji. „Schovej se.” Šeptne mi tichý hlas za mnou. Ten hlas znám! Vytřeštím oči ještě víc. „Ketsueki?! ” Řeknu nahlas třesoucím hlasem a prudce se otočím, ale nikdo za mnou není. Jsem tu sama. Já blbá. Světlo pode dveřmi je zatemněno stínem postavy, která zastavila před dveřmi do mého pokoje. Ať je to kdokoliv, slyšel mě. S hrůzou sleduji, jak klika pomalu klesá dolů a s tichým vrzáním jsou otevírány dveře. „Jsi moje.” Ozve se nadšený hlásek mladé dívky. Neviděla jsem, jak vypadá, sotva bylo možné rozeznat siluetu její drobné postavy od okolí. Pomalým krokem vykročila ke mně. Blížila se krůček po krůčku. Zatajil se mi dech. Celé tělo mi odporovalo. Nedokázala jsem se pohnout.
Vykřikla jsem a posadila se na posteli. Nic jsem neviděla, byla tma a nikdo tu se mnou v mém pokoji nebyl.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
