Ztracena ve snu Kapitola 1 (část 1.)
Informace:
Tak jsem se rozhodl něco napsat i já. Předem říkám, že vůbec nevím jak to dopadne a jak bude vypadat pokračování. Mým cílem je vytvořit hororový příběh plný tajemna, iluzí a nakonec i krve a násilí. Toto je zatím část první kapitoly (píšu velice pomalu, takže to bude dosti rozkouskované). Budu vděčný za jakýkoliv ohlas.
Jmenuji se Sayuri. Řekla bych o sobě, že jsem obyčejná šestnáctiletá holka, ale všichni kolem mě si myslí něco jiného. Často od svého okolí slyším „blázne” či „strašidlo”. Nevím, jaký pro to mají důvod, ale nezazlívám jim to, mohou mít svůj názor a nevadí mi, že nezapadám do jejich kolektivu, dokud mám Ketsuekiho tak jsem šťastná.
Ketsueki je hodný kluk. Ptáte se kdo to je? Můj přítel. Můj přítel, který mě doprovází snad odjakživa, tedy co si alespoň pamatuji. Vždy mi pomohl z nočních můr, ať už byly jakkoliv hrozné. Vždy tu je se mnou, stráží mě při spánku, dělá mi společnost, kdykoli cítím samotu.
MRAKY, DÉŠŤ A SLZY
Venku je tma. Na okno mi dopadá jedna kapka za druhou a já se zájmem pozoruji každou z nich, jak po skle sklouzávají dolů. Takto u okna sedím snad celé hodiny. Déšť mě vždy fascinoval. Ráda bych vyběhla ven a jen tak bezcílně se procházela ve ztemnělém městě za doprovodu krásné hudby vznikající při dopadu kapek na zem.
Z řetězu mých myšlenek mě vytrhne rána a následný zvuk sypajícího se skla po podlaze. Rozbuší se mi srdce. Přiložím si ruku na svou hruď, zavřu oči a chvíli se uklidňuji, než se vůbec k něčemu odhodlám. Ozve se další rána a bouchnutí dveří. Pomalu tichými krůčky přejdu celý pokoj ke dveřím a naslouchám tomu co se děje za nimi. Jediné co slyším jsou rozrušené hlasy a nesrozumitelná slova. „Znovu se hádají?” Povzdychnu si s částečnou úlevou, že je to jen další rozepře mezi rodiči. Trochu unaveně se opřu o dveře a svezu se k zemi, kolena tisknouc si na hruď. Chci aby Ketsueki za mnou přišel a utěšil mě. Schovám si tvář ke kolenům a cítím, jak mi steče slza po tváři. Bez něj jsem naprosto ztracená a osamělá. Zatřesu se, je trošku zima. „M-Musím jít za ním.” Šeptnu s naprostým odhodláním sama pro sebe. Už to nevydržím. Zhluboka se nadechnu, otřu slzy a pomalu vstanu. „Jsem již na cestě za tebou, tak na mě prosím čekej.” Pomyslím si a ulehnu do postele.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
