Druhá strana ep.16
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...„udeř“ moje ruka vystřelila vpřed a já do toho dala tolik síly, kolik jsem v tu chvíli dokázala. S pytlem to ale nepohnulo. „síla není špatná, ale technika ano“ zase mě odstrčil „dívej se“ tentokrát úder jen naznačil a chtěl, abych sledovala jeho pohyby. „teď zase ty“ trénoval mě dlouho a na to, že mám v bytě rodiče, jsem ani nepomyslela....
Čas plynul a venku se rychle stmívalo. Alexej se mnou byl celou dobu a podle jeho slov jsem se za ten večer výrazně zlepšila. Podle něj už mám šanci úderem ublížit i někomu jinému, než jenom sobě. Asi bychom tam zůstali i déle, ale posilovnu už zavírali a my tak museli jít. Když jsme stáli venku, podívala jsem se do okna svého bytu. Svítilo se tam, ale já pořád neměla náladu se tam vracet. „moc dobře to s nimi asi nešlo co“ konstatoval Alexej, když mě sledoval. Kromě pouček o technice jsme vevnitř za celou dobu nepromluvili ani slovo. Zakroutila jsem tedy hlavou. Nechtěl jsem se o tom bavit.
„jestli se ti nechce domů…“ začal opatrně a já se na něj podívala „můžeš se k nám přidat v dílně. Sedíme, mluvíme, …“ vypadalo to, že chtěl ještě něco dodat, ale nebyl si tím jistý. Mně ale bylo jasné, co se zdráhal povědět a tak jsem to dokončila za něj „…a pijete“ přikývl. „v dílně říkáš?“ otočila jsem se tím směrem. Vrata byly zavřené a nic nenasvědčovalo tomu, že tam ještě někdo je. Přesto jsem tam ale vykročila a Alexej mě hned dohonil. „Nevím, jestli to vyjde“ varoval mě, ale já neměla jiné plány, a cokoli bylo lepší, než se teď vracet domů.
Nevymýšlel si. Jen co jsme vešli dovnitř, ozval se z kanceláře hlasitý smích. Svítilo se tam a odněkud hrála hudba. Otevřel i ty druhé dveře a vešel dovnitř. „Jdeš pozdě Alexeji“ přivítal ho hlas, který mi byl trochu povědomý, ale tak narychlo jsem ho nedokázala zařadit. Vešla jsem tedy do dveří i já a všichni teď ztichli. Překvapeně se dívali chvíli na mě, chvíli na Alexeje. Nikdo nic neříkal a já se rozhlédla po místnosti. Bylo jich tady šest. Dva v rukou drželi karty, tři seděli u rádia a poslední byla Crow. Stála uprostřed, se sklenkou v ruce a mírně křivým pohledem. Asi už nějakou dobu popíjí, stejně jako ostatní.
Vzpamatovala se jako první, přikolíbala se k Alexejovi a chytila se ho. „hele… tohle není místo pro ni“ „má pravdu Alexi… “ přitakal jeden s kartami „když se napijeme, meleme o různých věcech, málo co z toho je pro její uši…“ podíval se na Crow a ta zahrála uraženou „… a ona toho vypila už dost“ „pravda, mělo mě napadnout, že jste už začali“ otočil se zpátky ke mně a odvedl ven. „promiň vrabčáku, doufal jsem, že to ještě stihneme“ „v pořádku“ podívala jsem se zase do svého okna. Stále se tam svítilo, ale moje nálada se moc nezměnila.
„můžeme zajít někam jinam“ navrhl znovu „jestli teda chceš“ „a kam asi tak? Je už docela pozdě“ „nebo můžeš zajít ke mně“ zkusil to znovu. Věnovala jsem mu dlouhý pohled, ale tentokrát neuhnul… myslel to vážně. Povzdechla jsem si „víš Alexeji… já tě mám ráda… ale…“ nevěděla jsem jak to říct. Vážně ho mám ráda. Ale asi ne tak, jak by on chtěl. Nestihla jsem nic vymyslet, když mě objal „promiň mi to vrabčáku“ tiskl mě k sobě uprostřed ulice. Hlídky na rozích se na nás nesjpíše dívaly, ale mě to bylo jedno. To všechno… všechno co se v posledních dnech stalo… nějak jsem to ustála. Ale pak se tu objeví oni. A všechno je v okamžiku zase vzhůru nohama. Najednou mi bylo nějak divně. Po celou tu dobu… po tom incidentu… když mě mí takzvaní přátelé odkopli, probrečela jsem spousty nocí. Ale potom si přísahala, že s tím je konec. Nebudu jim dělat tu radost. Už neuroním ani jedinou slzu pro někoho, kdo za to nestojí.
A teď… uprostřed ulice, v jeho objetí… je mi do breku. „čím jsem si tohle zasloužila?“ řekla jsem si pro sebe, ale nějak se to doneslo i k Alexejovým uším. „neudělala jsi nic špatného vrabčáku“ zašeptal „Pojď, půjdeme někam do tepla“ přikývla jsem a následovala ho. Věděla jsem, že mě vede k sobě. Pořád jsem přemýšlela, co pro mě znamená. Bydlel ve stejném domě jako já, ale v prvním patře. Pustil mě dovnitř a zavřel a námi. Kdyby se teď o něco pokusil, nebyla bych schopná se mu ubránit. Naštěstí pro mě to nevypadalo, že by něco takového měl v plánu.
„máš to tady… hezké“ pochválil jsem mu zařízení bytu a usmála se, když jsem si vzpomněla, že on udělal to samé, když jsem se stěhovala. Na rozdíl ode mě měl jednopokojový byt. Roh místnosti mu zabírala velká postel, naproti pak stůl, na kterém se válelo několik lahví. Většinou prázdných. Narychlo posbíral věci, co se mu válely na zemi a hodil je do skříně. „promiň za ten nepořádek. Většinou tady jenom spím“ „to je v pořádku“ přešla jsem ke stolu a začala stavět povalené láhve. Všimla jsem si i několika fotek a zvedla jednu, která byla spadlá. Byli na ni vyfocení čtyři lidé. Alexej s nějakou ženou a Takao s Crow. Oba páry se objímaly a všichni vypadali šťastně.
Takže takhle to mezi těmi dvěma je. Ale je to minulost, nebo pořád přítomnost. A kdo je vlastně ta druhá žena vedle Alexeje? Stála jsem tam, snad trochu zasněně koukala na tu fotku a ani si nevšimla, že Alexej stojí za mnou. „je to ani ne rok staré“ poskočila jsem, jak jsem se ho lekla a položila rámeček zase zpátky na stůl. „p-promiň“ omlouvala jsem se zbrkle, ale on si z toho nic nedělal „jmenovala se Kano“ hleděl na tu fotku a pak jí zase položil tak, aby nebyla vidět „zemřela pár týdnů před tím, než jsi k nám začala chodit ty“ dívala jsem se mu do tváře a všimla si, že ho ty vzpomínky bolí. „vzpomínáš na tu událost, kdy policie zasahovala proti mafii a ve finále z toho byla přestřelka?“ opatrně jsem přikývla. Tenkrát to bylo všude… podle medií z toho místa odváželi dvacet těl. Deset z toho policistů a stejně nenašli, co hledali. „tak to jsme byli my“ tak trochu jsem to čekala po tom, jak se mě na to zeptal „mělo to být jednoduché, ale někdo nás zradil. Už nevím, kdo začal střílet první, ale bylo to peklo. Policajti stříleli po všem, co nemělo uniformu a my zase naopak“ podíval se na mě. „řekli, že tam zemřelo dvacet lidí, ale ve skutečnosti jich bylo dvacet jedna. Kano mi vykrvácela v náručí, když jsme od tama zdrhali.“
Těch emocí na mě bylo ten den už moc. Tohle byl obraz světa, do kterého jsem se dostala. Obraz světa, od kterého se mě i teď snaží držet dále. Objala jsem Alexeje, ale on neuronil žádnou slzu. Přesto si mě k sobě přitiskl. Když mě pustil, podal mi limonádu, kterou předtím donesl a sedl si na židli u stolu. Já přešla k posteli a sedla si na ni. Ještě chvíli jsme si povídali a mě se nakonec začaly klížit oči. Nevzpomínám si, kdy jsem usnula, ale ráno jsem se probudila pod jeho přikrývkou a on nikde nebyl. „měla bych se podívat k sobě“ napadlo mě a vydala se na cestu do třetího patra. Mobil jsem sebou včera nevzala tak nevím, jestli se mi nepokoušeli dovolat. Přede dveřmi jsem se ještě zhluboka nadechla a potichu otevřela. Uvnitř byl klid. Dveře do mého pokoje, stejně jako ty do obývacího byly otevřené a rodiče nikde. Na stole ležel můj mobil a pod ním papír se vzkazem.
„Omlouváme se Shiori. Za to co se stalo tenkrát, že jsem tu nebyli. Stejně jako za to co se stalo teď. Máš pravdu, jsi velká holka a dokážeš se o sebe postarat. Takao vypadá jako dobrý člověk a věříme, že na tebe v případě potřeby dohlédne. Pokud bys někdy chtěla, zavolej. Budeme čekat.“
Podepsáni moji rodiče.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
