(Bez)chybná 5
Informace:
Omlouvám se za delší pomlku, vzhledem k časovému vytížení, jsem se k tomu nedostala dříve. Další kousek (Bez)chybné je tady pro Vás. Doufám, že se Vám bude líbit :-).
Elis
Po nějaké době, kdy jsem jen seděla a brečela, mi slzy v očích úplně vyschly. To je důvod, proč nevěřím lidem. Nakonec stejně všichni odejdou. A slibům se nedá věřit, protože lidi se mění a jejich názory a postoje se mění s nimi.
Rozhodla jsem se, že se půjdu projít a trochu si provětrám hlavu. Venku již byla tma a na obloze bylo vidět snad milion hvězd. Dnešní počasí je na pozorování hvězd ideální. Zamířila jsem k místu, kam jsem často chodívala, když jsem chtěla zapomenout na denní starosti a vyčistit si hlavu. Mohla jsem jet autobusem, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla nejmenší chuť vidět další lidi, rozhodla jsem se jít pěšky.
Bydlím v odlehlejší části města, takže cíl mé cesty byl vzdálen jen pouhé dvě zastávky. Mířila jsem na okraj města, kde se nacházel zalesněný kopec s mýtinou uprostřed. Tady nebyl žádný světelný smog, který by mě při pozorování hvězd rušil. Hvězdy jsou jediná věc, kromě Roberta, která mě vždy dokázala uklidnit.
Když jsem se blížila k pěšince, která vedla na mou mýtinu, zahlédla jsem záhadnou ženu z nemocnice. Nevypadala, že by si mě všimla. Okamžitě jsem zpomalila a schovala se za nejbližší strom. Ani nevím, proč jsem to udělala, byl to nejspíše instinkt. Kdyby mě takhle někdo viděl, nejspíš by si myslel, že jsem nějaký úchyl. Naštěstí tady mnoho lidí nechodí.
Co tady vůbec dělá? Když už jsem byla schovaná a ona si mě nevšimla, rozhodla jsem se zjistit, co je zač. Sama od sebe by mi jistě nic neřekla, stejně jako v nemocnici. Možná se něco dozvím, když ji budu sledovat.
Stála společně s nějakým mužem u drahého auta a něco řešili. Nic z toho, co si řekli, jsem neslyšela. Na to jsem stála moc daleko a blíže jsem se neodvážila přijít. Po chvilce se muž záhadné ženě uklonil, nastoupil do auta a odjel. Přišlo mi to celkem podezřelé, ale vzhledem k událostem dnešního dne, jsem se takovým věcem divila čím dál méně.
Paní záhadná se pak otočila směrem k cestě, která vedla na kopec. Cesta byla jen kousek od pěšinky, která vedla na mou mýtinu. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem si téhle lesní cesty pořádně nevšimla. Věděla jsem, že tam něco je, ale blíže jsem to nezkoumala. Myslela jsem si, že je to jen turistická stezka, pro návštěvníky. Tak či onak, cesta vedla opačným směrem než má mýtinka, což mě uklidnilo. Mé útočiště je stále v bezpečí. Oddychla jsem si.
Po pěti minutách chůze žena došla k domu. No, domu. Abych byla upřímná, vypadalo to spíše jako takové menší sídlo. Bylo celkem schované. Kdybych ženu nesledovala, nejspíš by mě ani nenapadlo, že by zde něco takového mohlo být.
Žena nestačila ani zazvonit a už se otevřely dveře. V nich stál muž oblečený jako služebník a s úklonou ji vítal.
„Vítejte doma, madam.“
„Děkuji, Sebastiáne.“ Odpověděla paní záhadná a vešla do domu.
Chvíli jsem čekala a pak se odvážila přijít blíže. Přišla jsem ke vchodovým dveřím. Srdce mi tlouklo až v krku. Naklonila jsem se, abych se podívala na jmenovku u zvonku. V tom se otevřely dveře.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě hlas člověka, který dveře otevřel.
„A…Ahoj.“ Nedokázala jsem ze sebe vydat žádnou kloudnou větu. Ve dveřích stál Filip!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
