Druhá strana ep.15
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
tímto dílem zahajuji malý test -.-
...Na stěnách viselo pár obrazů, aby to nebylo tak prázdné. „ještě bych si tu někdy mohla vymalovat“ napadlo mě, když jsem si to prohlížela. Spokojeně jsem zavřela dveře a přešla do svého pokoje. Převlékla se do pyžama a svalila se na připravený futon. Zachumlala se do přikrývky a s úsměvem usnula...
Škola uběhla jako voda a já se psychicky připravovala na setkání s rodiči. „držím palce“ povzbudila mě Nishihara ještě před tím, než odjela a já si to namířila na vlakovou zastávku, kde jsme se měli setkat. Cestou se kolem mě zase vytvořil volný prostor, jako kdysi. Vlastně to jsou jenom tři dny, kdy jsem s nimi šla tuhle cestu, ale událo se toho tolik, že mi to připadá jako věčnost. I dnes jsem měla jiné starosti než své okolí.
Neviděla jsem je přes rok… ani nevím, jestli je ještě poznám. A poznají vůbec oni mě? Stála jsem před vstupem na nástupiště a čekala. Snad po dvacáté jsem se podívala na mobil a prohlížela si zprávu s místem a časem příjezdu. Jsem na správném místě, ale do příjezdu jejich vlaku zbývá tak deset minut. Koukala jsem tedy po okolí. Vůbec nic se tu za ty tři dny nezměnilo. Co by se taky mělo měnit.
Minuty ubíhaly nesnesitelně pomalu a já s každou další byla nervóznější a nervóznější. Konečně jsem z nástupiště uslyšela skřípění brzd vlaku. Sledovala jsem vchod a doufala, že až je uvidím, poznám je. Jenže jak vycházejících lidí ubývalo, já byla stále zděšenější… propásla jsem je? Přijeli vůbec? Nebo jsem je přeci jen nepoznala a oni mě taky ne? Vytáhla jsem mobil a koukala na display… nic… žádná zpráva.
„Shiori?“ ozvalo se najednou přímo přede mnou a já sebou trhla. Rychle jsem vzhlédla a dívala se na pár ve středních letech. „mami?“ nebyla jsem si jistá. Vůbec jsem si nevzpomněla, ale ten hlas mi povědomý byl. „Shiori“ vykřikla zase a vrhla se mi kolem krku „chybělas mi zlato“ „vy mě taky“ taky jsem ji objala a přes rameno se podívala na tátu. Tahal sebou batoh s jejich věcmi, který si teď položil na zem. „ahoj tati“ pozdravila jsem ho. „tak už ji pusť“ řekl místo odpovědi, ale jen co mě matka pustila, obejmul mě sám. „rad tě vidím, jak se máš?“ začali se vyptávat „no, docela dobře“ trochu jsem se ostýchala, ale to mě brzy přešlo „jak dlouho se zdržíte?“ zajímala jsem se a doufala, že to nebude vypadat že mi překáží „jenom přes víkend, v neděli zase odlétáme“. Jedna moje část doufala, že se zdrží déle, ale ta druhá byla ráda, že toho neuvidí tolik z mého nového já.
Zastavili jsme si taxi a vyrazili. Měla jsem trochu smůlu, protože řidič nevěděl, kde to vlastně chci vysadit, tak jsem si musela sednout dopředu a navigovat ho. No, i takoví tady jezdí. A popravdě jsem se ani nedivila při tom, kam míříme. „Kam ses to přestěhovala?“ rýpnul si táta, ale nasedl. Jeli jsme pomalu, abych stíhala navigovat ale za nedlouho, jsme byli na místě. „To je vtip Shiori?“ zeptala se zase matka, když jsem řekla, že má zastavit. Podívala jsem se na ni a všimla si pochyb v očích. „neboj, bude se ti tu líbit“ usmála jsem se na ni a vystoupila. Ti dva mě hned následovali a jen co taxikář odjel, vedla jsem je do mého bytu.
Cestou jsem si všimla, jak se na nás místní dívají. Obzvláště Alexej. Nenápadně jsem mu zamávala, ale mamka si toho všimla. Podívala se tím směrem a hned vyzvídala „kdo je to?“ „kamarád“ bylo na ní vidět, že mi nevěří. Podezřívavě si prohlížela všechny, které viděla venku, ale to už jsme vcházeli do vchodu. „Tak tady bydlím“ řekla jsem, když jsem odemkla dveře a zavedla je do jejich pokoje. Mamka se chvíli rozhlížela a pak se otočila na mě. „tohle mi musíš vysvětlit Shiori“
„no tak Inari“ pokusil se ji otec zastavit, ale ona se nenechala „žádné no tak… tobě to přijde normální?“ netvářil se zrovna moc přesvědčeně a ona to vzala jako souhlas. „takže?“ otočila se zase na mě „co mi k tomu povíš?“ stála jsem ve dveřích jako sloup. To její nadšení že mě vidí, opadlo stejně rychle, jako se objevilo. „jestli myslíš tenhle byt tak asi nic. Prostě jsem využila příležitost“ „a jaká příležitost to byla? Vždyť na to nemáš peníze… jak si můžeš dovolit platit nájem z toho, co ti posíláme“ chtěla pokračovat, ale já ji zarazila zvednutím ruky „bude lepší, když vám tohle vysvětlí někdo jiný.“
Vytáhla jsem mobil a volala „ahoj, máš chvilku?“ „jasně, už jste doma?“ „hai, stav se“ „za chvíli jsem tam“ podívala jsem se na rodiče a nevypadalo to, že moc chápou moje chování. No, změnila jsem se. „dáte si čaj?“ zeptala jsem se, aby tady zase nebylo takové ticho. Mamka nereagovala, ale otec přikývl a zvedl dva prsty, že mám připravit i pro ni. Odebrala jsem se teda do kuchyňky a připravila čtyři šálky. Když jsem je položila na stůl poslední z nich, ozvalo se klepání na dveře.
„ahoj, dík že jsi přišel“ pozdravila jsem ho ve dveřích a nasměrovala do pokoje. „dobré odpoledne“ pozdravil moje rodiče a přisedl si ke stolu, já pak vedle něj. Oba si nás podezřívavě prohlíželi. „Shiori“ začal opatrně otec „kdo je tento muž“ „mami, tati… tohle je Takao, můj kamarád“ měla jsem ho představit, hned když jsme vešli dovnitř, ale nějak mi to vypadlo. „přesněji Erize Takao, rád vás poznávám“ uklonil se nad stolem a pokračoval „mimo jiné jsem majitelem tohoto domu“ „taky mě těší, Ogato Jun, a toto je moje žena Inari“ představil otec sebe i matku. „pokud jste majitel tohoto domu, proč jste nechal Shiori se sem přestěhovat? Vždyť právě vy byste měl vědět, že si to nemůže dovolit“ Takao se usmál, než odpověděl „Se Shiori máme jistou dohodu. Za protislužbu jí dávám na nájmu slevu“ otec se podíval na mě a já se začervenala „Shiori, stěhuješ se okamžitě zpátky! Za tohle, ti to nestojí.“
„he?“ nepochopila jsem ten jeho výbuch. „Tak to není“ zareagoval Takao. Zatím co já byla pořád mimo obraz, on se začal smát. „Shiori je slušná dívka, ta protislužba je že hlídá moji mladší sestru“ to otce zase uklidnilo a mi až teď došlo, co si myslel a skryla rudou tvář do dlaní. „takže ty děláš chůvu?“ zeptala se pro změnu matka „jestli jsi potřebovala víc peněz, měla sis říct a my bychom ti je poslali“ „o to nešlo mami… ono je to… komplikovanější“ „tak nám to zkus vysvětlit“ podíval jsem se s prosbou v očích na Takaa a ten pokrčil rameny. „ano, hlídám jeho sestru. A protože měl starost, nabídl mi, abych se přestěhovala sem. Stalo se to rychle a já neměla čas vám to zavolat, nebo jsem spíše zapomněla“ „a proč zrovna tady? Venku to moc přívětivě nevypadalo“ pak se podívala na Takaa a dodala „nic proti, ale pro studentku?“ „já vás chápu, ale tady ji skutečně nic nehrozí. Místní ji mají rádi a respektují ji tady. Mám dojem, že mnohem více, než ve škole“ teď ve mně hrklo.
Naši se na mě prudce otočili. „Shiori… co se děje ve škole?“ zavřela jsem oči a nadávala si, že jsem Takaa nevarovala „nic se neděje, všechno je stejné, jako loni“ „myslíš jako po té nehodě?“ „podívejte, jsem v pořádku. Nikdo mi nic nedělá, tady jsem ráda a ti lidi dole jsou mí přátelé“ shrnula jsem to, protože tohle téma jsem vážně řešit nechtěla. „mělas nám říct, že máš potíže. Mohlas třeba změnit školu, nebo město…“ „já nechci nic měnit!“ vybuchla jsem tentokrát já. „vy jste byli kdoví kde… já vím, že je pro vás vaše práce důležitá a proto jsem nechtěla, abyste přijeli. Dostala jsem se z toho a místní mi při tom pomohli. Školu zvládám, a i když mě ostatní nemají moc rádi, kvůli nim tam nechodím a tím to hasne.“ Nastala chvilka ticha, kterou prolomila zase matka „Shiori…“ „ne mami…“ utnula jsem ji hned. Nevěděla jsem, co chce říct… a ani jsem to vědět nechtěla. Zvedla jsem se a odešla.
Tentokrát jsem neplakala. Byla jsem naštvaná. Rok se tu neukážou… i když jsem to po nich ani nechtěla… teď si žiju svůj život… a oni nemají právo mi do něj mluvit. Vyšla jsem ven a přešla do posilovny… nevěděla jsem, proč tam jdu. Prostě mě to tam táhlo. Rozhlédla jsem se po místnosti a zamířila k části, kde chlapi bili do pytlů. Jeden ze tří byl volný a já k němu zamířila. Ostatní na mě překvapeně koukli, když jsem do něj udeřila poprvé holou rukou. Přestali a chvíli mě pozorovali. Udeřila jsem podruhé, potřetí a pokračovala, dokud mě nezačaly bolet klouby.
„jestli se chceš zranit, jsi na dobré cestě“ ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se a stál tam Alexej. Chytil mě za ruku, podíval se na rudé klouby a bez přemýšlení mi ji začal obvazovat nějakou páskou. Všimla jsem si, že sám má na rukou podobnou. Když to pevně stáhl, odstrčil mě od pytle. Postavil se před něj a udeřil.
Byla to rána, až se ten pytel zhoupnul a já musela uskočit, aby mě netrefil, jak se vracel. On ho zase chytil a uklidnil. „tohle byl úder“ řekl, když se zase otočil na mě „to, co jsi tu předváděla, byl jenom způsob, jak se zranit“ dívala jsem se do země a zatínala pěsti. „pojď, postav se tady“ postavil se za mě a chytil za zápěstí. Jako loutku mě postavil do, podle něj, správné pozice a zavelel „udeř“ moje ruka vystřelila vpřed a já do toho dala tolik síly, kolik jsem v tu chvíli dokázala. S pytlem to ale nepohnulo. „síla není špatná, ale technika ano“ zase mě odstrčil „dívej se“ tentokrát úder jen naznačil a chtěl, abych sledovala jeho pohyby. „teď zase ty“ trénoval mě dlouho a na to, že mám v bytě rodiče, jsem ani nepomyslela.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
