Rozštěp / X.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
AN: Blížíme se ke konci. Netroufám si odhadnout, kolik kapitol ještě přibude, ale více než tři to nebude :(. Moc se nedivím tomu, že mě začínáte nenávidět :D.
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / místy +18 / kapitolovka
X. Něco o obětech
Tamaki nespal celou noc. Marně se v posteli převaloval a snažil se přijít na jiné myšlenky, ale nešlo to. Měl totiž pocit, jako by se měl roztrhnout. Nebo spíše jako by se už dávno roztrhl. Jedna jeho půlka na něj totiž tvrdohlavě křičela, že Kyouyu za nějakou Paříž přece nevymění a ta druhá mu plačtivě připomínala, že svoji matku neviděl už tolik let a není to tak dávno, co by dal všechno za to, aby se s ní znovu mohl setkat Chtělo se mu křičet a plakat a proklínat tento hnusný svět, ve kterém mu odepřeli možnost mít obě věci naráz. Chtěl Kyouyu. Chtěl svou matku. Chtěl je oba a nedokázal se rozhodnout. Ono se totiž ani nešlo rozhodnout. Ale muselo se. Jeho otec mu totiž varovně připomenul, že pokud se nebude moci rozhodnout, tak brzy nebude mít ani jedno. Bylo to hnusné a zvrácené a měl chuť zabít toho, kdo to na něj ušil.
Zvedla se v něm vlna nenávisti. Nenáviděl osobu, která mu to všechno udělala. A věděl moc dobře, kdo to byl. Věřil jí, nepochyboval o ní a ona toho využila. Použila ono tajemství proti nim. Bolelo ho to, ale zároveň to v něm zapalovalo plamen hňevu. Tato zrada ho hodně bolela a byl rozhodnutý zakročit. Jakmile v pondělí dorazil do školy, ani nepřemýšlel a okamžitě vešel ke druhákům do třídy. Spatřil hlouček bezstarostně se smějících studentů a rázně k němu vykročil. Haruhi stála u lavic, na kterých seděla dvojčata a poklidně se spolu bavili, společně s dalšími kamarády.
"Haruhi!" vykřikl možná až příliš ostře a získal si tím většinu pozornosti. Nechápavě se k němu otočila.
"Senpai-"chtěla jej vesele pozdravit, ale to už byl Tamaki u ní a chytil ji za paži.
"Můžeš jít se mnou?" zeptal se ledovým hlasem a ani nečekal na odpověď a už ji -možná trochu hrubě- vlekl ze třídy ven.
"Au! To bolí! Senpai, co se děje?!" volala na něj, ale Tamaki byl myšlenkami úplně někde jinde. Hledal nějaké místo, kde by byli sami dva a nakonec spolu zapadli na málo používané pánské toalety. Jakmile se za nimi zavřely dveře, chytil Haruhi pod krkem za límec a přirazil ji ke stěně vyskládané kachličkami. Haruhi na něj vyděšeně zírala.
"Komu jsi to řekla, Haruhi?" řekl ledově klidným hlasem.
"P-prosím? O čem to mluvíte? Komu jsem co řekla?" zeptala se jej roztřeseným hlasem.
"Nedělej hloupou, to o mě a o Kyouyovi! Tak komu jsi to řekla?" mluvil Tamaki netrpělivě a cítil, jak v něm hněv s každou vteřinou lačně roste.
"Tamto? To jsem neřekla n-nikomu-"
"NELŽI!" zakřičel, až sebou dívka trhla zakryla si obličej rukama.
"Senpai přestaňte! Děsíte mě!" vykřikla a chtěla setřást jeho ruku, která ji pevně svírala. Tamaki se jí díval do očí a viděl v nich strach a zmatení, ale žádnou lež. Vyděsilo ho to a jeho svědomí jej dohnalo k pocitu viny. Haruhi nelže, nikomu to neřekla. Věděl to, ale toto vědomí pouze pobouřilo ono tornádo pocitů, které s ním cloumalo. Tamaki se totiž nechtěl svého přesvědčení vzdát, nehledě na pravdě, kterou měl před očima.
"JÁ VÍM ŽE JSI MU TO ŘEKLA! JE TO JENOM TVOJE VINA! ZA-VŠECHNO-MŮŽEŠ-JENOM-TY!!!" ječel a s každým slovem ji opětovně silně přirazil ke stěně. To už však do místnosti vtrhla dvojčata a odtrhla je od sebe. Haruhi se v slzách svezla na podlahu a Hikaru k ní přiskočil a začal ji utěšovat. Kaoru přiměl zuřivě bránícího se Tamakiho, aby se posadil na schodek, který vedl k toaletám a držel mu ruce, aby se nemohl bránit. Tamaki se chvíli zmítal a neustále zaplavoval Haruhi přívalem hořkých slov, když najednou jeho snaha setřást Kaoru začala oslabovat a křik utichat a když už se Tamaki nezmohl ani na slovo, tak mu zkrabatilo čelo a ústa stáhla a on se rozplakal. Plakal tak hořce a usedavě, že asi ani nevšiml, že Kaoru jej už nedrží za ruce, ale objímá a roztřeseně utěšuje.
"Co mám dělat, Kaoru? Co mám dělat..." naříkal neustále a naříkal i dokud jej nezavedli na ošetřovnu, kde dostal prášky na uklidnění, které zapil pár doušky vody a usnul na lůžku.
Když se konečně probudil, u postele seděl Kyouya s tabletem v ruce. Jakmile si všiml, že je vzhůru, tak tablet odložil a opatrně se nad něj naklonil.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Tamakimu stačil jediný pohled na něj a opět si vybavil, proč to všechno a na chvíli zapomenutá rána jej zabolela. Opět ucítil ten rozštěp, který jej celý den sužoval. Marně se pokoušel přijít na to, jak se Kyouya po získání této informace zachová. Někde hluboko uvnitř věděl, že jestli jej Kyouya má rád, tak s ním zůstane. Jestli jej však miluje, tak jej pošle domů. Nevěděl, která možnost jej děsí víc.
"Kyouyo..." řekl a hlas se mu třásl. Natáhl se pro něj a objal ho. Kyouya objetí oplatil a chvíli se k sobě pevně tiskli. Záplava jeho vůně jej na pár vteřin dokázala uklidnit natolik, že velmi zapochyboval o všech svých starostech. To však trvalo jenom okamžik.
"Poslyš, musíš mi říct, proč jsi to udělal,"začal Kyouya, když se od něj odtáhl. "Když mi to dvojčata vyprávěla, nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť ty by jsi Haruhi přece nikdy neublížil - máš ji tolik rád! A chudina byla celá potlučená a vyděšená. Nerozumím tomu, co se stalo?"
Tamaki na něj hleděl prázdnýma očima. Měl by mu říct pravdu? Co si to vlastně namlouvá, Kyouya by se ji stejně dozvěděl. Musel s tím ven. Bylo to však horší než psát písemku, na kterou se neučil. Měl totiž pocit, že dříve než slova z něj vyletí obsah jeho žaludku.
"Ona nás prozradila, Kyouyo," řekl a v hlase mu opět zazněl hněv.
"Co to povídáš?" Kyouya zvážněl.
"Ona to řekla mému otci!" vysvětlil Tamaki a posadil se tak hbitě, až jej bolestně píchlo v hlavě. Kyouya na něj chvíli zíral a potom pustil jeho ruku, kterou celou dobu konejšivě svíral. Bylo vidět, že o této zprávě ani na okamžik nezapochyboval. Jakékoliv emoce, které se mu do teď vykreslovaly v obličeji najednou zmizely. Postavil se a přešel k oknu a Tamaki jakoby cítil, jak kolem Kyouyi víří myšlenky. Krátce na to se zeptal: "A co na to řekl tvůj otec?"
Tamaki sklopil oči a neodpověděl. Když se neozýval, Kyouya otázku varovně zopakoval.
"D-dal mi na vybranou..." vyjekl pod náporem nešťastně a opět ucítil, jak se jej zmocňuje pláč. Kyouya odskočil od okna a najednou nad ním stál a bičoval jej surovými pohledy. Tamaki se pod jeho stínem náhle cítil tak maličkatý. Kvůli tomu pocitu si bezmocně objal hrudník.
"Pokračuj." Kyouyův hlas najednou byl tak ledový až se k něj Tamaki roztřásl.
"Ř-řekl mi, že když se s tebou rozejdu, tak mi dovolí odletět za matkou!" vykřikl v slzách a zakryl si obličej dlaněmi a beznadějně vzlykal. Když se však opět podíval Kyouyovi do obličeje, viděl, že surovost z něj vyprchala a zůstala jenom ona tolik známá smutná něha v jeho očích. Vytáhl z kapsy saka kapesník, sklonil se k němu a začal mu mateřsky utírat mokrý obličej. Tamaki jej však zastavil uprostřed činnosti a stáhl jej k sobě do postele, kde se k sobě přivinuli. Cítil, jak jej Kyouya konejšivě hladí po vlasech a sám ho k sobě tiskl jako uplakané dítě toužící po útěše.
"Co si jen počnu, Kyouyo?" zeptal se jej zoufale. "Nemůžou po mě chtít, abych se mezi vámi dvěma rozhodl, to prostě nejde. Je to úplně stejné, jako by mě před vás dva postavili s pistolí v ruce a řekli, že jednoho musím zastřelit a když se budu rozhodovat moc dlouho tak postřílí nás všechny. Musím se rozhodnout, koho zabiji a už nikdy v životě neuvidím a koho nechám žít. Cítím se tak roztržený. Nevím, co mám dělat..."
Kyouya chvilku mlčel.
"Uděláš, co budeš muset." řekl a pak už více nepromluvil.
Později, když Kyouya odešel zpět na hodinu, se k němu zastavil jeho otec a s rozčarovaným výrazem mu pověděl, že až takový zvrat nečekal. Na otázku, proč byl na Haruhi tak hrubý, na něj Tamaki zmateně zíral a řekl, že to přece byla ona, kdo je vyzradil. Jeho otec mu zmatený pohled oplatil. "Jak to myslíš? Od Haruhi tuto informaci nemám. Byla to jedna služka, která vás slyšela v pokoji a ihned mi to oznámila. Samozřejmě jsem ji krátce na to propustil. Podepsala nějaké papíry a odešla s trojnásobkem svého platu. Haruhi s tím nemá nic společného."
Nakonec se Tamaki musel vzchopit natolik, aby byl schopný podat dobrý výkon v klubu. I přes všechny události si nechtěl nechat ujít tak parádní téma, na kterém s Kyouyou tolik dřeli. Když však vešel dovnitř, ignoroval všechnu tu pracnou tematickou výzdobu a rovnou zamířil k Haruhi. Věděl, že je jeho povinností se jí omluvit a uvést věci na pravou míru. Dvojčata sice kolem ní ochranitelsky kroužila a na Tamakiho varovně vrčela, jakmile však Haruhi spatřila kajícný výraz v jeho tváři, tak dvojčata odehnala a Tamakiho jak se patří vyslechla.
"Ihned mi došlo, že mezi vámi něco je." Začala s dobrosrdečným úsměvem na tváři, když jí všechno vysvětlil. "Uvědomila jsem si to vlastně krátce po tom, co jste se pohádali. Nebylo to až tak těžké. Je mi jasné, že jste se mezi sebou museli porafat už nesčetněkrát, ale nikdy jste tak dlouho netrucovali. A pak jak jste se udobřili, tak krátce po Vánocích jste vy senpai zářil jako sluníčko. A Kyouya vlastně jak by smet, i když ten trochu méně nápadně. To samo bylo do nebe volající. A korunu tomu nasadil minulý pátek. To už jsem opravdu nepochybovala. Ale ihned mi došlo, že očividně nechcete, aby to někdo jiný věděl. Proč bych to vlastně vůbec někdo říkala?"
Tamaki pouze krátce přikývl. "Já vím. Odpusť. Mám to teď trochu těžké."
"Toho jsem si všimla. Nebojte se, vaše tajemství je u mě v bezpečí!" usmála se na něj.
Kéž by jsi věděla... povzdechl si v duchu Tamaki a Haruhi pouze úsměv nepřítomně oplatil. Pak jej však napadla ještě jedna věc a řekl si, že je vhodná příležitost k tomu, aby se na ni zeptal. "Haruhi, odkud vůbec víš o Morim a Honeym?"
Dívka pokrčila rameny. "Vlastně mi to řekl Kaoru a není to tak dávno. Co se týče těch dvou, můžu vás ujistit, že o nich by mě to v životě nenapadlo. Ale to mi Kaoru říkal taky. Holt ti dva to měli trochu víc promyšlenější, než vy." vysvětlila mu krátce a Tamaki se jenom kysele ušklíbl.
Ten Kaoru je teda pěkná drbna. Ještě že nás nenachytal on! pomyslel si a pak se spolu s Haruhi pomalu vrátili mezi zbylé členy klubu a začali se připravovat na téma Olymp, na které se všichni tolik těšili.
Ještě ten den Kyouya navšívil ředitelnu, kde našel Tamakiho otce. Třikrát silně zaklepal a když ho hlas zpoza dubových dveří vyzval, aby vstoupil, tak vkročil dovnitř a okamžitě za sebou velké dveře zavřel. Tamakiho otec zvedl hlavu od počítače a ihned zpozorněl.
"Ootori-san! Co vás sem přivádí?" promluvil na něj a Kyouya se postavil před jeho stůl.
"Myslím si, že oba moc dobře víme, co mě sem přivádí, pane řediteli. Chtěl jsem si s vámi promluvit o Tamakim." řekl Kyouya stroze. Ředitel pokýval hlavou a trochu se zdálo, že na něj už dávno čekal.
"Dobře tedy, posaďte se." vybídl jej a počkal, než se jeho student posadí na čalouněnou židli před jeho stolem. Mezitím odložil laptop a posbíral papíry, které se neuspořádaně válely po stole, společně s nedopitým hrníčkem vychladlé kávy.
"Můžu vám něco, nabídnout? Čaj, nebo kávu?" zeptal se jej.
Kyouya zavrtěl hlavou. "Ne, děkuji. Nemám moc času, za chvíli si ostatní určitě budou říkat, kam jsem se asi vypařil."
"Jak myslíte. Takže teď k věci."
"Ano," Kyouya si poposunul brýle na nose a následně si dal ruce do klína. "Když dovolíte, jsem tu kvůli oné nabídce, kterou jste včera učinil Tamakimu. Myslím si, že nemá cenu se zmiňovat o tom, do jak svízelné situace jste ho postavil. Je teď velice vyvedený z míry a cítí se být pod velkým tlakem. Není se však čemu divit. Já být na jeho místě, tak bych také nevěděl co si počít. A příjde mi to od vás hodně kruté." Kyouya mluvil pevným hlasem a díval se přitom nebojácně řediteli do očí. Ten mlčel s rukama založenýma na hrudi a pohled mu oplácel. Kyouya pokračoval. "Na druhou stranu však vašemu kroku rozumím. Náš vztah byl už od začátku velmi riskantní, i když jsme s podobnými situacemi počítali a proto se vaším obavám vůbec nedivím. Musím vás však ujistit, že jsme se do vztahu nepouštěli z rozmaru, ani z nějaké touhy experimentovat. Oba jsme byli dlouhou dobu přátelé a náš vztah postupem času přešel v něco víc. Proto prosím pochopte jak náročnou věc po nás žádáte. Chcete, abychom se od sebe nadobro oddělili v zájmu zachování vaší dobré pověsti."
"Máte pravdu, Ootori-san." Přikývl ředitel. "Mám však pocit, že mě obviňujete z toho, že moje podmínky jsou sobecké a to mi křivdí. Musíte si uvědomit, že se takto chovám v zájmu všech. A tím myslím i vás. Nemusím to snad upřesňovat. Jsem si jistý, že vy sám moc dobře víte, co tím myslím. " Řekl mu. Na to Kyouya pouze nepřítomně přikývl.
"Ale rád bych vás v jedné věci ujistil. Ani vteřinu jsem si nemyslel, že jste se do vztahu pustili z rozmaru. Kdyby si můj syn začal s kýmkoliv jiným, tak bych o tom hodně pochyboval, ale s vámi? Vy jste velmi inteligentní a především rozumný člověk. Přistupujete k věcem s rozvahou a vždy se snažíte porovnávat pro a proti. Proto mi bylo okamžitě jasné, že jste už od začátku byl ochotný riskovat z lásky k němu." ujistil Kyouyu ředitel a hořce se pousmál. Kyouya úsměv neoplatil. Spíše sklonil hlavu.
"Na tuto vlastnost jsem byl já sám ještě donedávna velmi hrdý," přiznal dutě.
"Teď ji však proklínám, protože mě nutí udělat něco, co se mi velmi příčí. Pane řediteli, uznávám, že váš plán je velmi... troufám si říct až zákeřně chytrý. Protože jen jedna volba je ta správná. Vy moc dobře víte, proč jste mu navrhl zrovna tuhle možnost, protože tím jej v závěru donutíte udělat to, co chcete vy. Nese to sebou však velké oběti, které musí obě strany podstoupit.
Musím se však přiznat, že jsem vaši nabídku ze začátku moc nepochopil, protože jste mohl zvolit jinou, méně drastickou možnost. Mohl jste nás oba poslat do Ameriky, kde bychom měli klid a ani vy sám by jste nemusel tolik obětovat. Jenže pak mi to došlo. Vy nás dva chce za každou cenu mít oddělené. Chcete abychom svůj vztah nechali vyšumět do ztracena a chcete, abychom si k sobě už víckrát nenašli cestu a zbavit se tak rizika, že nás někdy někdo odhalí. Představa, že se někdo dozví o tom že váš syn je gay je pro vás příliš potupná, i když vy sám proti tomu nic nemáte. A to je hodně pokrytecké, a také odporné, jelikož svému byznysu dáváte větší přednost, než vlastnímu synovi." Opět se podíval řediteli do očí. "Nebudeme si ale lhát. I kdyby jste vašemu synovi dal deset let na to, aby se rozhodl, nikdy by to neudělal. Čím déle času však na rozhodnutí bude mít, tím více ho to bude ubíjet. Vždyť už teď vypadá hrozně, za celý den nic nesnědl a mohu vám potvrdit, že dnes v klubu podal mizerný výkon, nehledě na to, jak úžasné téma jsme dnes měli a jak on sám se na něj těšil. Proto musíme jednat rychle, jelikož nějak to natahovat nemá smysl. A proto jsem za vámi také teď přišel."
"Mám to chápat tak, že jste rozhodl za něj?" ředitel povytáhl obočí.
"Ano. Přesně tak to je." Kyouya přikývl.
"A jak tedy zní tvoje rozhodnutí?" zeptal se ředitel vážně.
"Ale to už přece víte. Pošlete Tamakiho domů, do Paříže."
"Mám však jednu podmínku.
"A ta zní?"
"Dovolíte mi se s ním jak se patří rozloučit."
"Dobře tedy. Zařídím vám rozloučení, na které v životě nezapomenete."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
