Je to jen sen?
Informace:
Dojemný fantasy příběh o dívce, která se ztratila v temnotě.
Je krásný, klidný, jarní den jako každý jiný. Venku svítí sluníčko, fouká příjemně chladný vánek větru a v malém městě Nanu se nic zvláštního neděje.
Na jedné z Nanských středních škol právě zvoní na polední pauzu, studenti postupně vycházejí ven na oběd, neboť ve školní jídelně vaří otřesně. Mezi studenty, vycházející ven, je i mladá dívka jménem Eliel se svojí nejlepší kamarádkou Erbi. Erbi je na rozdíl od Eliel mohutnější postavy, měří přes 170 cm a je strašně ukecaná, Eliel je naopak křehké postavy, něco málo přes 160 cm a je klidné, tiché povahy. Oběma kamarádkám je 16 let.
Eliel a Erbi mají namířeno do jedné z restaurací naproti přes ulici. Erbi nedokáže vydržet ani vteřinu v klidu, pořád vypráví Eliel o svém pejskovi, jaké dělá doma přemety, jak vrtí ocáskem, když ho pohladí nebo jak štěká, když se mu něco nelíbí. Když se zrovna nebaví o svém pejskovi, tak musí povídat o sobě, o tom, jak jí ráno nešly nazout přezuvky do školy nebo se baví o jídle, jaký má hlad. Normální člověk by jí už asi natáhl, ale Eliel je trpělivá, ve třídě nemá nikoho jiného, kdo by si s ní takto povídal než Erbi, tak je ráda, že jí může vyslechnout.
„Proč si vůbec pořád tak zticha, Eliel? Řekni taky něco.“, vyjde z ničeho nic z úst ukecané Erbi. Eliel to však ani moc nepřekvapuje, je na to už zvyklá. Vždy, když si s někým má povídat, tak to skončí u podobného dotazu.
„Erbi, já lidem raději naslouchám než si s nimi povídám. Vždycky, když se o něčem zmíním, mám strach, že to nikoho nezajímá.“, odpovídá Eliel.
Obě nyní stojí na chodníku u přechodu, kde svítí červená pro chodce. Na silnici je hustý provoz a obě trpělivě vyčkávají. Potom, co Eliel laskavě odpověděla Erbi na její dotaz zamlkla i ona. Najednou je ticho, Erbi poprvé došla slova a sleduje semafor na druhé straně silnice. Eliel je mezitím myšlenkami mimo, vzpomínala na chvíle, kdy byla na základní škole kvůli své tiché povaze šikanovaná svými spolužáky.
Kluci v jejím věku, kteří jí brali její věci a házeli z okna, tahali jí za vlasy a pokřikovali, že když neumí mluvit, neměla by na jejich škole co dělat. Její kamarádky, které si s ní kdysi hrávaly jen seděly a koukaly na ní. Nejen, že jí nepomohly, ještě jí začaly tahat za vlasy, když jim to kluci nařídili. Nikdo se jí nezastal, ale teď, teď má kamarádku, které to nevadí, protože nikdy nedokáže mlčet.
Teď si však Eliel uvědomila, že to nejspíš nebylo proto, že by Erbi nevadilo, že Eliel moc nemluví, ale proto, že Erbi, která pořád žvaní, si nikdy nevšimla toho, že je Eliel vlastně pořád zticha. Teď je však zticha i Erbi, což může znamenat jen jediné - už si toho všimla i ona.
Eliel dostala vnitřní strach, že se proti ní obrátí i Erbi, přeci jen je zticha nějak dlouho. Mezitím se na semaforu rozsvítí zelená, obě udělají krok vpřed. Erbi, se však rychle zastaví neboť vidí auto, které se řítí obrovskou rychlostí přes silnici. Eliel, která je však myšlenkami mimo pokračuje vpřed.
Erbi jasně vidí, že se to auto řítí přímo na Eliel, jediné, co může udělat je zakřičet na ní. „Eliel! Bacha, auto!“.
Už je však pozdě, než stihne Eliel zareagovat, uvědomí si, že letí 3 metry nad zemí. Auto, jedoucí rychlostí 135 km v hodině jí srazilo a ujelo. Erbi jen tiše přihlíží tomu, jak autem sražená Eliel padá k zemi.
Když dopadne, ozve se silná rána, jakoby si právě zlomila všechny kosti. Erbi k ní bez váhání rychle běží, volá o pomoc, snaží se s ní komunikovat.. ale už je pozdě. Eliel dopadla přímo na hlavu.
Eliel otevírá oči, už však není ve světě, který si pamatovala. „Eliel! Eliel! Slyšíš mě, Eliel?! Řekni něco, Eliel! Pomozte mi, někdo, prosím!“, slyší Eliel, avšak neví odkud. Leží uprostřed tmy, kolem ní je jen voda, nic nevidí. Stále slyší hlas Erbi, která volá o pomoc, avšak neví odkud. V místě, kde se teď Eliel nachází není nikdo ani nic, co by poznávala. Je tma, vzduch je tuhý a nemůže se ani pohnout. Cítí se, jakoby 1000 let spala pod vodou a teď se probudila. Hlas Erbi však pomalu klesne až se naprosto ztrácí v temnotě. Najednou neslyší Eliel už vůbec nic.
„Kde to jsem?“, ptá se Eliel, která se najednou ocitla na neznámém místě. Cítí se vyčerpaně, ospale, nemůže však usnout. Chce si vzpomenout co se stalo, jak se sem dostala, ale ani její mysl nedokáže pracovat. Ví jen jediné.
„Jmenuji se Eliel a nevím kde jsem.“, opakuje si Eliel s vírou, že si tím jednou vzpomene, jak se tam vlastně dostala. Necítí hlad ani žízeň, necítí ani bolest, ale ani svoje ruce, nohy, tělo. Už necítí ani hustý vzduch kolem ve svých plicích, když se nadechne.
Najednou se z neznáma začíná ozývat podivný zvuk, jaké si bubnování. Eliel neví co to je, má dojem, že tento zvuk zná, ale nemůže si vzpomenout co to může být za zvuk. Zní to jako by pod ní byl nějaký obr, který bouchá do obrovského bubnu. Je to strašidelný zvuk, ale zároveň příjemný.
Bubnování pokračuje dál a dál. V místě, kde se Eliel ocitla nemá přehled o čase. Nedokáže říct, jak dlouho už je tam, kde je. Nedokáže ani říct, jak dlouho už se ozývá ten zvuk bubnů, jestli 1 vteřinu nebo 10 let. Jakoby nehrál čas, v místě, kde je, žádnou roli.
„Je to motýl...“, řekne z ničeho nic Eliel. Najednou si uvědomí co vlastně řekla a všimne si, že nad ní poletuje motýl. Je tma, ale tenhle motýl jde vidět naprosto jasně, jakoby zářil. Eliel k němu natahuje svojí pravou ruku, když si uvědomí, že dokázala pohnout se svojí rukou. Cítí své ruce, i nohy, dokonce i celé své tělo. Je už i plně při vědomí. Jakoby jí ten nádherný, zářící motýl dal sílu.
Voda, ve které ležela se náhle proměňuje v oblak mraků a ona si připadá, jakoby se vznášela v oblacích. Motýl, poletující kolem ní vše osvětluje. Při pohledu na něj dostává Eliel nádherně příjemný pocit. Chce se ho dotknout. Znovu k němu natahuje svou ruku a když se ho konečně dotkne, najednou se oblak pod ní rozzáří. Rozzáří se natolik, že jí to zaslepí, zvuk bubnů najednou zmizí a ji se zmocní strach. Cítí, jakoby padala, silný vítr na ní fouká ze všech stran, že ani neví, jestli padá nahoru nebo dolu.
Když však po chvilce otevře oči, uvidí to. Vidí, že je ve vzduchu a padá obrovskou rychlostí na zem. Vidí však i to, že místo, kam padá, vůbec nezná. Vidí pod sebou sice zem, ale není to zem jako na planetě Zemi. Tahle je totiž azurově modrá a navíc září. Obloha je zase fialová a slunce září bíle. Eliel si uvědomuje, že se ocitla na naprosto odlišném místě, než, kde byla doposud.
„Je to nádhera...“, říká si Eliel. Má však strach, že až dopadne na zem, tak zemře. Než se tak však stane, její pád se náhle zastaví. Dopadla na hřbet letícího, obrovského motýla.
Kde se Eliel ocitla a jak dopadne její osud? To se dozvíte v příštím díle :) (Teda pokud se vám bude tento příběh líbit)
Písnička jako bonus :3
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
