Druhá strana ep.14
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Mobil pořád vyhrával na stole a já si mnula oči. „tohle se nesmí opakovat“ řekla jsem si pro sebe, když mě zabolelo v zádech. Konečně jsem vypnula tu otravnou melodii a šla se připravit. Ještě že škola teprve začíná. Na sprchu jsem neměla čas, tak jsem si jenom oblékla uniformu a pádila...
Běžela jsem celou cestu a zastavila se až u brány. Moje výdrž se za posledních pár měsíců o hodně zlepšila. A ještě že tomu tak bylo, protože v opačném případě bych to neměla šanci stihnout. Ve stejnou chvíli kdy jsem dorazila k bráně, objevila se na příjezdové cestě černá limuzína. Bezpečně jsem věděla, kdo v ní sedí. „od zítřka musím vstávat dříve“ pomyslela jsem si, když jsem se snažila zklidnit dech. To se mi částečně podařilo a jen co Nishihara vystoupila, uklonila jsem se jí.
„Dobré ráno slečno“ „co jsem ti říkala o té slečně?“ kárala mě hned, jak jsem to dořekla. Opatrně jsem se podívala na muže v obleku, který jí přidržoval dveře. „říkala jsem ti, že to platí jenom před otcem. Tenhle nic nepoví, že ne?“ zeptala se směrem k němu a on se jí taky uklonil „jistě že ne slečno, Váš otec se ode mě nic nedozví“ „já vím, že ne“ usmála se na něj „uvidíme se odpoledne Sawao“ „hezký den slečny“ její řidič se napřímil a během chvilky odjel.
„proč ti on může říkat slečno?“ nedalo mi to a musela jsem se jí na to zeptat. „Sawao je dobrý člověk“ otočila se na mě a zahleděla se mi do očí, až jsem musela uhnout pohledem „jeho rodina je ve službách té naší už několik generací a kdybych mu to zakázala, urazila bych je“ tyhle vztahy pro mě byly neznámé, ale musím připustit, že je chápu a její vysvětlení jsem přikývnutím přijala. „no… tak asi půjdeme ne?“ v tichosti jsme se vydali do třídy a počkaly na zvonění.
Výuka byla pořád ještě omezená, hodně se povídalo o náplni hodin a pročítaly úvody učebnic. Ani nevím jak, najednou zazvonilo na obědovou přestávku. Automaticky jsem natáhla ruku k tašce, ale pak si uvědomila, že jsem zase zapomněla na oběd. Svěsila jsem hlavu a následovaná Nishiharou jsem se odebrala na střechu.
„zase nemáš oběd?“ zeptala se, když jsme se usadily na stejném místě, jako včera. „já… zapomněla“ přiznala jsem se „měla jsem toho včera moc…“ „souvisí to nějak důvodem, proč jsi celý den mimo?“ ptala se dále. „jak to myslíš?“ „no…“ usmála se „vytáhla sis dvakrát špatný předmět, když se tě učitel na něco ptal, musela jsem do tebe strčit…“ „t-to se vážně dělo?“ vůbec jsem si to neuvědomila a při představě, že jsem se před ní takhle ztrapnila jsem se začala červenat. „Hai, a teď k tomu tvému obědu“ položila na zem mezi nás balíček. Podíval jsem se na ni a doufala, že v tom není to, co si myslím.
Nishihara jej rozvázala a já si povzdechla „to já bych se měla starat o tebe, ne ty o mě“ rozpustile pokrčila rameny „možná někdy v budoucnu“ přímo zářila, když mi podávala pár hůlek a s jednohlasným itadakimas jsme se pustily do jídla. Když mi dávala okusit včera, bylo to dobré. To dnešní ale bylo výborné. Musel to chystat nějaký šéfkuchař. Kam se hrabou moje kuchyňské pokusy. Tak trochu jsem zapochybovala, jestli ta moje večeře na poděkování ostatním vážně byla tak dobrá, jak říkali. Doufám, že to nechválili jenom proto, že mě nechtěli urazit, nebo tak něco.
Z rozjímání mě vyrušil Nishihařin hlas „prozradíš mi, co se děje?“ „c-cože?“ přeslechla jsem její otázku a ona se mi zase začala smát. „ptala jsem se, jestli mi prozradíš, co se děje, že jsi taková“ bylo mi tak trapně jako ještě nikdy, ne jen že nevnímám učitele, ale dokonce ani jí, a to se se mnou podělila o oběd… zase „zítra mi přijedou rodiče“ zašeptala jsem „a to je ten důvod?“ naklonila hlavu, jako kdyby byla štěně. „neviděla jsem je přes rok, včera mi volali a zlobili se kvůli tomu stěhování“ „jakému stěhování?“ zvedla jsem zrak a zadívala se na ní. Ona překlopila hlavu na druhou stranu a čekala na vysvětlení.
Hrála překvapenou? Nebo o tom vážně nevěděla? „po tom souboji s vaší ochrankou, jsem se přestěhovala do bytu v té ulici, naši to zjistili a zítra mají přijet. Jenže já ten byt ještě nemám plně připravený“ „to je skvělé…“ rozzářila se jako sluníčko a já na ni překvapeně zírala „c-co je na tom skvělého?“ „to, že můžeme jí po škole na nákupy, co ty na to?“ štípla jsem se, jestli jsem neusnula, ale zdálo se, že ne. „j-já…“ začala jsem opatrně „omlouvám se, ale já už jsem domluvená, že mě vyzvedne Alexej.“ Lhostejně pokrčila rameny, jako by to nic neznamenalo „tak mu zavoláme, že není třeba, že se půjdeme projet spolu“ „a-ale… t-ty máš určitě jiný vkus, a nehodilo by se tě vodit do podřadných obchodů, které si já můžu dovolit“ zkoušela jsem jí to vymluvit.
„ty mě pořád nevidíš jako kamarádku že?“ posmutněla a ve mně hrklo. To mi ještě tak scházelo… „samozřejmě že vidím, já jenom…“ s nadějí se na mě podívala a já si povzdechla „jde o to, že ty… jsi ty… ty se pohybuješ ve vyšší společnosti, jsi obklopená krásnými věcmi a sama záříš, jako umělecké dílo. Já si mohu dovolit jenom účelnost“ „tak dobře, tentokrát ti to prominu“ souhlasila nakonec s žertovným úsměvem, zase to byla ona a já si v duchu oddechla. „někdy ti to vynahradím“ ještě to jsem jí slíbila a společně jsme se vracely do třídy.
Zbytek školy uběhl jako voda a než jsme se nadály, dívala jsem se, jak nastupuje do svého auta a odjíždí domů. Alexej na mě už taky čekal, ale věděl, že Nishihara má přednost. „připravená na nákup?“ zeptal se, když jsem nasedla do náklaďáku vedle něj „jak jen můžu být“ prošli jsme snad deset obchodů a domů se vraceli s většinou věcí, které jsem měla na seznamu uvedených. Šetřili jsme, jak se jen dalo a nakonec mi ještě pár drobných zbylo. „Nevěřila jsem, že se nám to povede“ povzdechla jsem si, když už jsme mířili zpátky, kde mě ještě čekal ten zbytek příprav. Alexej s chlapy mi ochotně pomohli, dokonce se přidal i Takao. Připravili to hodně rychle a na mě nakonec zbylo jenom koordinovat, kam co přijde.
Bylo už pozdě večer, když jsme skončili a všichni odešli. Stála jsem ve dveřích do pokoje, který bude v budoucnu sloužit jako obývací, ale nejprve jako ložnice pro rodiče. Nejdelší stěně dominovala řada nízkých skříněk s pár ozdobami. Uprostřed stál stolek s pěti polštářky kolem. Vzadu vedle okna pak jedna velká šatní skříň. V ní jsem ukryla i dva nové futony pro návštěvy. Na stěnách viselo pár obrazů, aby to nebylo tak prázdné. „ještě bych si tu někdy mohla vymalovat“ napadlo mě, když jsem si to prohlížela. Spokojeně jsem zavřela dveře a přešla do svého pokoje. Převlékla se do pyžama a svalila se na připravený futon. Zachumlala se do přikrývky a s úsměvem usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
