Druhá strana ep.13
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Zvedla jsem se a šla se do ní podívat. Alexej mě sledoval, jak přepočítávám bankovky a když jsem svěsila hlavu do dlaní, promluvil. „pokud jde o peníze, s tím se netrap, domluvím to s Takaem. “ „nemusíš, zajdu za ním sama“ odmítla jsem jeho návrh „stejně mi říkal, že mi s rodiči pomůže, až na to přijde“ „stejně půjdu s tebou“ radši jsem už nic nenamítala a šli jsme teda za ním společně...
„Máš ponětí, kde by mohl být?“ zeptala jsem se, když jsme vyšli na ulici. „zkusíme zase sklad“ „tak ty se jdi podívat do skladu, a já se podívám do dílny. Kdyby tam nebyl, uvidíme se zase venku“ zavelela jsem a on to přijal jako voják rozkaz. „jistě madam“ Dokonce mi i zasalutoval, než odběhl. Chvíli jsem se za ním dívala a pak se otočila ke svému cíli.
Celou dílnu tvořily dvě místnosti. První byla obrovská, opravovali tady všechny ty jejich motorky. Byly tu dva zvedáky, kolem zdí skříně s nářadím, a vším, co snad mohli potřebovat. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Nevyznám se v tom. Ta druhá byla ani ne čtvrtinová a sloužila jako kancelář. Když jsem vešla dovnitř, pozdravila jsem prvního, koho jsem uviděla. „zdravím, není tady někde Takao?“ „nevím o něm, ale zkus se podívat do kanclu“ „děkuji“ chlapík se zase vrátil k rozebrané mašině a já se vydala do kanceláře.
Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Nikoho jsem neviděla, přesto jsem vešla. Na stole byly rozházeny kupy papírů. Z hrnku se kouřilo a v místnosti se mísila vůně kávy a oleje. „Ano? Potřebuješ něco?“ ozval se někdo a já sebou trhla. Podívala jsem se směrem, ze kterého to přišlo, a konečně si všimla, že tady nejsem sama. U skříněk stála nějaká žena „omlouvám se“ začala sem opatrně, když jsem si uvědomila, že čeká na mou odpověď „Hledám Takaa, ale tady asi není. Takže zase půjdu“ otočila jsem se a měla se k odchodu. „stůj.“
Moje tělo se na její rozkaz zastavilo. „ty jsi Shiori že?“ zeptala se zvědavě a já se na ni otočila. „H-hai“ „neboj se, já nekoušu“ zasmála se mému chování. Ani nevím, proč jsem byla tak nervózní. Možná proto, že jsem tady moc žen zatím neviděla. Tahle na sobě měla do pasu svlečenou pracovní kombinézu, stejnou jako chlapi vedle v dílně. Na sobě měla tričko s vránou a růží. Černé vlasy byly sepnuté do copu a sem tam prosvítaly červené pramínky. V ruce držela nějaké složky, které teď položila na stůl. „já jsem Shinata, ale všichni mi říkají Crow“ přijala jsem nabízenou ruku a taky pozdravila.
„těší mě, ale jak to, že znáš mé jméno? Pokud vím, ještě jsme se nepotkaly“ zajímalo mě to, protože někoho, jako je ona, bych si snad všimla. „to proto, že jsem většinu času zalezlá tady v dílně“ vysvětlovala mi a sedla si na desku stolu „zato o tobě tady slyšeli všichni. Takaova nalezenka, která porazila šermíře hlavního, a on si ji přestěhoval blíže…“ zvídavě naklonila hlavu na stranu a prohlížela si mě „…nevypadáš na to.“ Utrousila nakonec.
„měla jsem štěstí“ „možná… nebo v tobě něco je a vidí to jenom ti dva…“ chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tím druhým myslí Alexeje. „no, jestli hledáš Takaa tak nejsi sama. Sháním ho už od rána, ale on se mi vyhýbá. Jestli ho najdeš předenou, tak ho za mnou pošli“ upila z hrnku a vrátila se k papírům. Já toho využila a zmizela jsem ven. „Tak tohle jsem nečekala“ řekla jsem si pro sebe, když jsem vycházela zpátky na ulici. Rozhlídla jsem se, ale Alexej nikde nebyl. Vydala jsem se tedy za ním.
Nebyla jsem ani v půlce cesty, když ti dva vyšli ven. Když si mě všimli, zastavili, a já přidala do kroku. „co se děje?“ ptal se Takao, když jsem zastavila před ním „Alexej mi toho moc neřekl, jenom že ti mají v pátek přijet rodiče a ty potřebuješ zítra na nákup“ „tak to ti v podstatě řekl všechno. Problém je, že ten nákup jsou věci do bytu, aby naši mohli přespat pár nocí u mě. A aby to nebylo v prázdném pokoji.“ „chápu… zítra tě vyzvedne po škole a pomůže ti, ještě něco?“ chtěla jsem mu říct o těch penězích, ale zastyděla jsem se. Do teď jsem přežívala s tím, co jsem měla. Nikdy jsem od našich nežebrala, aby mi poslali něco navíc. A teď bych měla prosit jeho, aby mi zase půjčil? To tedy ne… ale stejně jsem potřebovala ještě něco.
Chytila jsem ho za rukáv a odvedla trochu stranou, aby nás Alexej neslyšel. Netuším, proč jsem to udělala. Byl to prostě instinkt, nebo jsem prostě nechtěla, aby si to bral nějak špatně. „a-až přijedou, m-mohl by ses s nimi setkat?“ poprosila jsem ho nejistě „Jistě že, přeci jsem ti to slíbil“ přikývla jsem na souhlas a byla ráda, že si to pamatuje. „přijedu s nimi v pátek po škole. Pak bych ti zavolala a ty by ses stavil“ přemýšlela jsem nahlas „půjde to?“ „jo, jistě, zkusím si na to udělat čas“ „díky“ Takao se otočil a zamířil si to zpátky do skladu „jo a ještě jedna věc“ křikla jsem za ním. Otočil se a čekal „kdo je Crow?“
Alexej vyprsknul smíchem a rychle se otočil tak, abychom na něj neviděli. Takao za ním hodil káravý pohled a pak se zase vrátil ke mně „kdy ses s ní setkala?“ „před chvílí, když jsme tě hledali. Byla jsem se podívat do dílny, seděla v kanceláři a procházela papíry“ pokrčila jsem přitom rameny, jako by o nic nešlo. Vždyť to tak i bylo. „je to jak říkáš, Crow pomáhá v dílně a taky patří k nám. Proč se vůbec ptáš?“ „jen tak, shání tě. A taky jsem tady moc žen neviděla. Vlastně ona je první“ „Je často zalezlá v dílně a ven vychází spíše večer“ vysvětloval mi, ale já měla dojem, že mi zase něco zatajuje. A Alexej ví, o co jde. „no… asi bys za ní měl zajít. Byla nějaká rozmrzelá a říkala, že tě shání od rána“ „jo, asi bych měl“ Alexej se celou dobu bavil na jeho účet. „Za touhle Crow bude více, než se na první pohled zdá“ napadlo mě, když Takao odcházel.
„dobrá Shiori, zítra po škole tě vyzvednu a objedeme pár obchodů“ rozloučil se se mnou i Alexej „tak zítra…“ zamávala jsem mu a vrátila se domů. Seděla jsem nad tím seznamem a už ani nevím, po kolikáté jsem ho projížděla a upravovala. Chtěla jsem, aby to vyšlo. Aby naši poznali, že jsem tady v pořádku, a že se o sebe umím postarat.
Ani nevím, kdy jsem usnula, protože když mě probral zvuk budíku, seděla jsem pořád u stolu. Trvalo mi, než jsem si uvědomila co se děje. Že je ráno, já byla celou noc v cvičebním a že bych brzy měla vyrazit do školy, ať jsem tam před Nishiharou. Mobil pořád vyhrával na stole a já si mnula oči. „tohle se nesmí opakovat“ řekla jsem si pro sebe, když mě zabolelo v zádech. Konečně jsem vypnula tu otravnou melodii a šla se připravit. Ještě že škola teprve začíná. Na sprchu jsem neměla čas, tak jsem si jenom oblékla uniformu a pádila.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
