(Bez)chybná 4
Informace:
Další pětiminutovka pro Vás :-)
Elis
„Co se děje Roberte?“ nasadila jsem nechápavý a trochu vystrašený výraz.
„Vypadáš hrozně, bolí tě něco?“ snažila jsem se mu položit ruku na čelo, abych zjistila, zda nemá teplotu. V polovině pohybu mou ruku však zastavil.
„Nedělej mi to těžší.“ Jeho pohled směřoval někam k mým botám. Jeho tvář byla zahalena ve stínu. Teď už jsem se vážně začala bát. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jen mlčky stála a čekala, co přijde.
Znám Roberta už poměrně dlouho. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme se seznámili to léto, kdy jsem se přestěhovala k babičce. To mi bylo myslím pět let. Od té doby jsme spolu trávili mnoho času. Jako děti jsme si hrály na princeznu a rytíře. Robert vždycky tvrdil, že mě před vším zlým ochrání a nikomu nedovolí, aby mi ubližoval. Tenkrát jsem se hodně smála, a to právě díky němu. Dělal vše možné proto, abych byla veselá. Vždycky tvrdil, že když se Hime-sama směje, tak svět je zářivější. Nikdy jsem moc nerozuměla.
Tak vážného jako dnes jsem ho ještě neviděla. Už jsme mlčky stáli nějakou chvíli a nevypadalo to, že by chtěl promluvit. Jeho pohled stále směřoval k mým botám. Nakonec jsem se odhodlala a trochu se přikrčila, abych se mu mohla podívat do tváře. Když jsem to udělala, cukl sebou. Nejspíš byl ponořený do svých myšlenek a já ho z nich tímto gestem vytrhla.
„Promiň.“ Omluvila jsem se a usmála se na něj. Když jsem to udělala, tak se v jeho obličeji objevil bolestný výraz. Bodlo mě z toho u srdce. Proč se tváří takhle? Začala jsem na hrudi pociťovat tíseň. Chtěla jsem se ho znovu dotknout, ale tentokrát né proto, abych mu změřila teplotu.
„Lucy.“ Oslovil mě a má ruka se při zvuku jeho hlasu zastavila.
„To, že jsme se dnes potkali, nebyla náhoda. Dozvěděl jsem se, že tě dnes propouští z nemocnice, tak jsem za tebou přišel.“ To je pravda, obyčejně tudy nechodí. Byla by to celkem zacházka od jeho domu, a pokud vím, tak tady v okolí zná jen mě. To ale pořád nevysvětlovalo, proč se tváří tak bolestně.
„A co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se ho chladným hlasem. Nevím, proč jsem to řekla tímto tónem. Nechci, aby si myslel, že je mi jedno, jak mu je. Tahle má věta mu nejspíše dodala odvahu, protože jeho bolestný výraz se změnil v odhodlaný. Tíseň, kterou jsem pociťovala na hrudi, se zvětšila. Byla tak těžká, že se mi začalo trochu špatně dýchat. Robertovi jsem ale nic ze svých vnitřních pocitů neukázala.
„Vlastně jsem ti přišel oznámit, že se s tebou už dále nemohu přátelit.“ Jeho výraz v obličeji vypadal stále odhodlaně.
„Aha.“ Pronesla jsem opět s ledovým klidem. Sakra! Proč se tak chovám? Proč se ho nezeptám, co se děje?!
„Nezajímá tě ani důvod?“
„Kdybys mi to chtěl říct, tak mi to řekneš, aniž bych se ptala.“ Co to kruci zase melu? A proč se nemůžu hýbat? Je to, jako by mé tělo nepatřilo mě. Vůbec mě neposlouchá. A tíseň na hrudi, je čím dál větší.
„Jsi vážně ledová královna.“ Šlo vidět jeho zhnusený a zároveň zklamaný pohled. S těmito slovy se otočil a odcházel.
Chtěla jsem ho zastavit, ale stála jsem jako přimrzlá. Chtěla jsem ho zavolat, ale vyschlo mi v krku, a když jsem otevřela pusu, tak z ní nevyšla ani hláska. Chtěla jsem vzdorovat, ale nešlo to. Jen jsem tam stála a koukala, jak můj rytíř odchází.
Vešla jsem do chodby, zavřela dveře a najednou ze mě má ztuhlost opadla. Zhroutila jsem se na podlahu a začala brečet. Tolik mě to bolí. Jako by mi někdo trhal srdce. Neříkal jsi, že mě ochráníš? Neslíbil jsi, že nedovolíš, aby mi někdo ublížil?!!!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
