Druhá strana ep.12
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Jak to, že jsem si jeho chování neuvědomila dříve. A proč mi to vůbec vadí, je to fajn chlap… jasně, je o dost starší, ale i tak… s mojí pověstí si stejně nikoho nenajdu. Koukla jsem na mobil a zděsila se. Pět nepřijatých hovorů od mámy a dva od táty...
„proboha, já jim zapomněla zavolat“ zděsila jsem se a rychle vymýšlela nějakou výmluvu. O stěhování ale přece ještě nevědí, nebo ano? Ale proč by mě tedy tak sháněli, kdyby nešlo o to. Pomalu jsem vyhledala matčino číslo v paměti mobilu a volala.
„Shiori!“ ozvalo se jako první, když to zvedla. „ehm… ahoj mami“ „Řekni mi, že to co mi tvůj domácí řekl, není pravda, že ses nepřestěhovala, aniž bys nám to řekla?“ takže je to kvůli tomu, a dokonce mi hned řekla, jak se to dozvěděli „víš já… stalo se to nějak moc rychle… teda, počkat…“ zarazila jsem se, když jsem si uvědomila význam jejich slov „vy jste mě celou tu dobu nechávali hlídat?“
„Ale jdi zlato… ty sis vážně myslela, že tě po tom všem necháme bez dozoru?“ tím mě trochu vytočila „říkala jsem vám, že to zvládnu. Tohle nebylo nutné…“ „podívej Shiori…“ zkusila to znovu „…prostě jsme se o tebe báli, tak jsme požádali tvého domácího, aby na tebe dohlídnul a dal nám vědět, kdyby se něco dělo. No a včera nám zavolal, že ses odstěhovala“ povzdechla jsem si a musela jí dát za pravdu… tenkrát jsem na tom nebyla nejlíp, ale když se pak objevil Takao, začalo se to lepšit. „dobře, omlouvám se, že jsem vám to nezavolala sama a musel vám to volat on. Ale měla jsem tu včera přátele a já na to úplně zapomněla“ „nepili jste, že ne?“ „oni jo, ale já ne, neboj…“ „Shiori!“ „Vážně jsem nepila… a oni jsou dospělí, tak co“ „jak dospělí?“ „no dospělí, jako ty a táta… co na tom nechápeš?“ „víš co, já to vzdávám…“ rezignovala matka a já si myslela, že jsem zvítězila. Ale ona mě hned vyvedla z omylu „v pátek jsme v Tokiu, pošlu ti čas a místo, kde se sejdeme a ty nás vezmeš k sobě a promluvíme si o tom z očí do očí. Když se o sebe dokážeš postarat, tak návštěvu rodičů zvládneš, že ano. “
Tím mě zaskočila na tolik, že jsem se nezmohla na žádnou odpověď. „Shiori? Posloucháš mě?“ „C-cože? Ehm… jo… jasně že jo… tak v pátek…“ vysoukala jsem ze sebe a zavěsila. Tak tohle je zlé. Mobil mi vypadl z ruky a já chvíli zírala na holou zeď. Než jsem zase přišla k sobě, uběhlo několik dlouhých minut. Pomalu mi začalo docházet, že mám jenom dva dny na to, abych všechno připravila. „vždyť já tu ani nemám žádný další futon…“ to znamenalo, že nebudou mít kde spát. No, pořád můžou jít do hotelu… ale na to bych moc nespoléhala. Druhý pokoj je teď úplně prázdný… ten můj zůstal skoro beze změny.
V hlavě se mi hromadily úkoly, co všechno musím zařídit. Bylo toho už tolik, že jsem si to začala pást na papír. Mezitím mi přišla zpráva s časem, kdy dorazí. Budu mít sotva čas se ze školy dostat na nádraží. Takže se mi to ještě zkrátilo „Jak mám tohle všechno stihnout za jediný den?“ zoufala jsem si, když jsem seznam předběžně dokončila a procházela si jej, jestli mě něco ještě nenapadne. Ale neviděla jsem možnost, jak by se mi to mohlo povést…
Z mého zoufání mě vyrušilo klepání na dveře. Jako tělo bez duše jsem se přesunula ke dveřím a otevřela je. Stál tam zase Alexej. „ehm… Shiori“ začal nezvykle nesměle „Já… omlouvám se“ „he…? Za co?“ nechápala jsem. Na to, co před chvílí proved, jsem pro teď úplně zapomněla. On si ale můj zjev způsobený telefonátem s matkou vyložil trochu jinak. „no… za to, co jsem udělal dole v posilovně“ uhýbal pohledem a celkově se zdál nesvůj. Já si konečně vzpomněla, co má na mysli a začala se červenat. „jo tohle… to nic… jsem v pořádku, jenom mě to… překvapilo“ „na to že jsi v pořádku, jsi celkem mimo“ poznamenal a ukázal na mě. Podívala jsem se na sebe a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že naznačuje skutečnost, že jsem se za celou tu dobu ještě nepřevlékla. Pořád jsem byla ve cvičebním. Jenže to mi v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Ale pak mě něco napadlo.
Můj výraz se z „totálně mimo„ změnil během okamžiku na „tohle by mohlo vyřešit můj problém„ popadla jsem ho za ruku a vtáhla do bytu. „co to?“ vyhrknul, když jsem za ním zabouchla dveře. „Alexeji…“ upřela jsem na něj pohled a on znejistil… normálně bych se začala smát, on a znejistil. Neznám nikoho silnějšího než je on… i kdyby proti němu stál Takao… věřím, že by to nakonec vyhrál on. Ale teď byl nesvůj, stejně jako já. „… potřebuju pomoc“
„J-jasně, cokoli chceš“ opatrně mě chytil za ramena a trochu si mě přitáhl… „ne tohle!“ vytrhla jsem se mu a okamžitě zrudla. Popadla jsem seznam a podala mu ho „…s tímhle“ opatrně vzal seznam a snažil se mi nedívat do očí. „co to je?“ „seznam věcí… co si musím opatřit“ projížděl si jednotlivé položky očima a přikyvoval. „to by neměl být problém, někdy tě vezmu a můžeme objet obchody“ konečně se na mě podíval. Já seděla na zemi se zkříženýma nohama a koukala na něj. „potřebuju to zajistit… během zítřka“ „proč tak rychle?“ vyzvídal „děje se něco?“ já kývla hlavou na souhlas „přijedou mí rodiče… v pátek“ „a sakra“
Zase jsem kývla na souhlas…. „no…“ podíval se zase na seznam „domluvím se s Takaem, a zítra tě vyzvednu po škole. Zkusíme sehnat, co nejvíce půjde“ „díky“ převrátila jsem se dozadu a lehla si. Tohle bylo až moc rychlé… nejprve to stěhování, pak Nishihara, teď zase rodiče. Teprve teď mě napadlo, jestli na to vlastně budu mít dost peněz. Podívala jsem se ke skříni, kde jsem měla tu obálku, kterou mi dal Takao. Původně jsem ji neměla v plánu použít, ale teď se věci trochu změnily. Zvedla jsem se a šla se do ní podívat. Alexej mě sledoval, jak přepočítávám bankovky a když jsem svěsila hlavu do dlaní, promluvil. „pokud jde o peníze, s tím se netrap, domluvím to s Takaem. “ „nemusíš, zajdu za ním sama“ odmítla jsem jeho návrh „stejně mi říkal, že mi s rodiči pomůže, až na to přijde“ „stejně půjdu s tebou“ radši jsem už nic nenamítala a šli jsme teda za ním společně.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
