(Bez)chybná 3
Informace:
Kdo byla záhadná žen? Dozví se to Lucy? Co ji potká po cestě domů? Další pětiminutovka (Bez)chybné jen pro Vás :-)
Elis
„Kdo jsi?“ trochu jsem to vykřikla. Nechtěla jsem vzbudit pozornost, ale co je to za vtip? Místo mé matky tam stála naprosto cizí žena. Má otázka ji však vůbec nevyvedla z míry. Přistoupila ke mně blíž a pošeptala mi do ucha: „Chtěla bys snad zavolat svou matku?“ Hrklo ve mně. Má pravdu. Tohle se matka rozhodně nesmí dozvědět.
Poté se žena zeptala jako by nic: „Ale no tak zlato. Nedělej si ze mě legraci, zase tak velký otřes mozku to nebyl.“ A začala se hihňat. Vypadala, že jí předstírání nedělá žádný problém. Herečka to byla skvělá, to se musí uznat.
„Promiň mami.“ začala jsem hrát s ní. Sice nevím kdo to je a o co jí jde, ale pořád je to lepší, než kdyby sem měla přijít má skutečná matka. Neznámá žena se na mě podívala tázavým pohledem. „Tak půjdeme?“
„Jistě mami.“ odpověděla jsem trošku nejistě. Otočila jsem se k sestře a rozloučila se s ní. Cestou k výtahu jsem se dívala na záhadnou ženu a snažila jsem se v jejím obličeji nalézt odpovědi na otázky, které se mi honily hlavou. Bylo to marné. Ani na chvilku, ze své role nevypadla.
Když jsme nastoupily do výtahu, obrátila jsem se k ženě a chtěla se jí zeptat, co to má znamenat. Dřív než jsem stačila cokoliv říct, se na mě podívala s jemným úsměvem a prstem u úst mi naznačila, že mám mlčet. Poslechla jsem. Když jsme byly venku z nemocnice, tak jsem se konečně odhodlala zeptat.
„Kdo jste? Co chcete? Proč jste tady?“ chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Žena se na mě mile usmála. Přistoupila ke mně blíže a natáhla ke mně ruku. Automaticky jsem ucukla. Paní neznáma tedy nechala svou ruku opět spadnout dolů.
„Musela bych to dlouho vysvětlovat a myslím, že by si to ta osoba ani moc nepřála. Můžu ti jen říct, že mě o to poprosil někdo, kdo pro mě mnoho znamená. Sama jsem byla překvapená. Nikdy se o nikoho takhle nezajímal. Sice nevím, proč se o tomto incidentu nesmí tvá matka dozvědět a kde vůbec je, ale do toho už mi nic není.“ řekla s úsměvem na tváři. V hlavě se mi udělal naprostý zmatek.
„Kdo vás o to požádal? A proč? Jak víte o mé matce?“ začala jsem ze sebe sypat další sadu otázek.
„Jak říkám. Nemůžu ti k tomu nic říct. Pokud chceš, doprovodím tě na stanici a odtamtud můžeš jet domů.“
Nechápu to. Čím více se ptám, tím více mám otázek. No, každopádně můžu být ráda, že vše dopadlo takhle. Stejně to vypadá, že toho z ní více nedostanu. Rozhodla jsem se tedy, že příjmu její nabídku a společně jsme se vydaly směrem ke stanici.
U stanice jsme se každá vydala svou cestou. Po cestě domů jsem se stavila do obchodu. Doma jsem nebyla asi týden, takže předpokládám, že tam nic poživatelného nezůstalo. Vzhledem k tomu, že jsem měla zlomenou pravou ruku a vše tedy zbývalo na mé málo používané levačce, se mi taška s nákupem a školní taška nesly celkem špatně. Po cestě jsem se musela několikrát zastavit a trošku si odpočinout.
„Lucy?“ uslyšela jsem, jak mě někdo volá. Otočila jsem se a hledala zdroj onoho zvolání. Stál tam Robert. Kluk z naší školy, jen o ročník výše. Většina holek po něm šílela, takže byl nejspíše podle všeobecně uznávaných měřítek považovaný za pěkného. Nevím, já o kluky zájem nemám. Kývla jsem hlavou na pozdrav a chtěla jsem jít dále. Robert si mě prohlédl a pak ke mně přistoupil blíže.
„Ukaž, pomůžu ti.“ Než jsem stačila odmítnout, už držel mé tašky a vykročil směrem k mému domu. Neměla jsem chuť se s ním hádat, a tak jsem to nechala být a jen mlčky šla vedle něj. Hlavou se mi honilo ještě spoustu otázek, týkajících se uplynulého týdne.
Cesta utekla poměrně rychle. Dřív mi připadala delší, ale to je nejspíše tím, že jsem byla ponořená do svých vlastních myšlenek a okolí jsem si moc nevšímala. Během cesty jsme s Robertem neprohodili ani slovo. Divím se, že ho to stále baví. Co z toho má, že se semnou přátelí?
„Tak už jsme tady. Položím ti ty tašky tady ke dveřím, nevadí?“ s těmito slovy je položil před dveře mého bytu. Robert je slušný kluk, jiní by toho nejspíše chtěli využít a vecpat se mi do bytu. To je taky důvod, proč se na něj, jako na jednoho z mála upřímně usmívám.
„Děkuji.“ usmála jsem se na oplátku a chystala se vejít do bytu.
„Počkej.“ s těmito slovy mne Robert chytil za rameno. Zvláštní. Jeho hlas nezněl tak vyrovnaně, jako obvykle. Otočila jsem se k němu čelem, abych se na něj podívala. Vypadal celkem vážně. Bála jsem se, co se mi chystá říct.
„Co se děje Roberte?“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
