Druhá strana ep.11
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Před dveřmi nás čekal učitel. Azumi už musela být uvnitř. „nevím, co vy dvě plánujete, ale tam budete obyčejné studentky… rozumíte?“ vyhrkl na nás „Hai, Sensei“ odpověděly jsme jednohlasně. Zakroutil hlavou, pak otevřel dveře a vešel do třídy. Nishihara se postavila vedle něj před tabuli a já šla na své místo...
„takže, dneska trochu opožděně“ začal učitel, když jsem se posadila a třída utichla. „teď se vám představí vaše nová spolužačka, buďte na ni hodní“ pokynul a Nishihara se uklonila. „jmenuji se Erize Nishihara, ráda vás poznávám a doufám, že spolu budeme vycházet“ u kluků bylo vidět, že skoro slintají. Holky zase zatínaly pěsti… nejspíše závistí… ani se jim nedivím. V té uniformě vypadala… no nádherně. Když jsem si uvědomila, na co myslím, protřepala jsem si hlavu. „Takhle nesmím uvažovat… to by mi Takao teda poděkoval…“ rychle jsem si urovnala myšlenky.
Nishihara mezitím už dokončila představování a mířila za mnou dozadu. „tam nesedej, my ti tady uděláme místo“ zavolal jeden z kluků. Myslím, že se jmenoval… Danno… nebo tak nějak. „ne děkuju, mě to tady stačí“ odpověděla mu mile a pokračovala. „ne vážně, nesedej si blízko k ní“ nedal se odbýt, ale teď už ho ignorovala. Posadila se vedle mě a pak přisunula svojí lavici k té mé. Spolužáci se plácali do čela a obraceli oči v sloup. Já s tím vlastně počítala. Chvíli na to se na její lavici objevil blok a tužka.
Celá třída ji mezitím sledovala. Někteří si mezi sebou šeptali. Azumi byla nejspíše pořád v šoku. Fumiko přímo zuřila a o čem se bavil Danno se svými sousedy jsem neslyšela. „ehm…“ odkašlal si učitel „snad bychom tedy mohli začít“ vyžádal si zase pozornost a začal hodinu. Vzal to rychle, protože jsme její značnou část strávili u ředitele. Když zazvonilo na přestávku, byla vidět ve třídě nervozita. Nejspíše chtěli poznat Nishiharu, ale moje přítomnost je od toho odrazovala. Chtěla jsem se zvednout, a dát jim tak příležitost. Nishihara mě ale chytila za rukáv. „nechoď“ překvapeně jsem se zase posadila a všimla si nenávistných tváří. Především ze strany kluků.
Další hodiny ubíhaly jako voda. Učitelé se nám představovali a vysvětlovali jejich plány pro tento rok. Než jsem se nadála, byl čas oběda. Otevřela jsem tašku, když v tom jsem se zarazila. Já zapomněla oběd doma… se zklamaným výrazem jsem ji zase zavřela a vyšla ze třídy. Všimla jsem si že Nishihara pospíchá i s jejím obědem za mnou. Počkala jsem tedy, než mě dohoní a pak společně pokračovaly. Mířily jsme na střechu. Tedy… já tam mířila, Nishihara mě jen mlčky následovala.
Jsem jediná ze studentů, kdo sem chodí. Mám dokonce i vlastní klíč, tak to nikdy nebyl problém. Loni mi ho dal učitel, protože to bylo jediné místo, kde po mě spolužáci nešli. Ještě vylezu na stříšku nad vchodem a tam se uvelebím. Nishihara za mnou šplhala s obědem v zubech a pak si sedla vedle mě. „ty nebudeš jíst?“ zeptala se, když si všimla, že si nic nenesu. „nemám nějak hlad“ zalhala jsem a zavřela oči. Hlad jsem měla, ale koupit jsem si nic jít nemohla. Ne že bych na to neměla… ale ostatní by mi to znemožnili. Nevím přesně jak, ale byla jsem si jistá, že by na něco přišli. Ve třídě se mi zůstávat nechtělo, tak zbývala střecha.
Vůně jejího oběda mě dráždila, až se nakonec přeci jen ozval můj žaludek. Trochu jsem zrudla a přitáhla si kolena k bradě. Potichu se smála, pak nabrala do hůlek trochu rýže a strčila mi ji před nos „na“ nabízela mi, ale já se otočila na druhou stranu. „proč tohle děláš?“ „už jsem ti říkala, že jsi první kamarádka, co mám“ snědla, co měla a nabrala druhou várku. „tohle bys neměla dělat“ „proč?“ „protože… ty jsi ty… a já… jsem já…“ „a co je na to špatného?“ „nemusíš si kazit pověst tím, že budeš poblíž mě, měla by jsi to pak jednodušší“
„Shiori…“ pokračovala teď trochu tišeji a v hlase se jí objevila lehká výstraha. „jak jsi sama řekla, já jsem já, a ty jsi ty… to znamená, že mě budeš poslouchat?“ posadila jsem se na paty a uklonila se směrem k ní „jistě slečno“ „pak zvedni hlavu“ učinila jsem tak. Zase měla na paličkách kuličku rýže „na“ na tvář se jí vrátil úsměv. Já byla zase rudá, ale poslušně jsem snědla, co mi dala. Nějak často se červenám, když jsem kolem ní.
Když jsme se vrátili do třídy, ostatní na nás házeli nenávistné pohledy. Tedy spíše na mě. Nevím, jestli si jich všimla i ona, ale pokud ano, nedala to najevo. Zbytek dne byl poklidný, Nishihara se držela poblíž mě a nikdo se k ní ani nepřiblížil. Párkrát na ni sice volali kluci, ale ona je zdvořile odmítala. Princezna a vrah… tak bych pojmenovala pohled na nás. Odpoledne si ji před školou vyzvedla eskorta s černým autem a mě zase Alexej na motorce.
„abych nezapomněl“ spustil Alexej, jen co jsme zastavili v ulici. „máš se stavit za Takaem, bude nejspíše ve skladu“ „a to je kde?“ nikdy jsem tu takhle brzo nebyla, a krom posilovny a dílny, kde opravovali všechny ty motorky, jsem nevěděla, co všechno tady je. Ukázal mi tedy kam jít a sám zamířil do dílny. Já otevřela dveře a vešla dovnitř. Poblíž vrat stálo pár nákladních aut. S jedním z nich mě včera stěhovali. Kolem stěn byly naskládány různě veliké bedny a uprostřed pak stály další. Nevím, co v nich bylo, ale byly pořádně veliké.
Motalo se tu dost místních ale Takaa jsem nikde neviděla. On si zato našel mě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ke mně míří. „pojďme někam jinam“ navrhl a táhnul mě pryč. Napadlo mě, že tady je něco, co bych neměla vidět. Ale radši jsem to neřešila. Venku se Takao zastavil a podíval se na mě.
„tak co říkáš na Nishiharu?“ nevěděla jsem, jak to myslí a trochu jsem znervózněla. „no…“ začala jsem ostýchavě „nejsem si jistá, co vlastně chce. Tváří se mile, ale mám dojem, že je to jenom ta horní vrstva. A budou problémy.“ „proč myslíš?“ „už si ji přiřadili ke mně a pokud ne, brzy se tak stane. Začnou se na ni dívat skrz prsty a je pravděpodobné, že se stane i jejich terčem. Sice s ní můžu být pořád, ale pokud nás rozdělí, něco se stane…“ Takao přikyvoval a přemýšlel nad tím, co jsem mu řekla. „ještě něco?“ chvíli jsem přemýšlela „asi ne, jenom to“ o tom co se stalo na střeše, jsem radši pomlčela.
„dobrá tedy“ uzavřel náš rozhovor a sepnul ruce „já tady ještě musím něco dokončit, dneska si zajdi jenom do dopředu“ „dobře“ pak se otočil a vrátil se do skladu. Já šla domů a udělala si druhý oběd, protože jsem měla zase hlad. Ale nebylo toho moc, protože jsem mířila na trénink. Po tom, co jsem doma uklidila, jsem ještě mrkla na hodiny. Byl to nezvyk být doma takhle brzo, ještě větší být takhle brzo v ulici. Sice to vypadalo podobně, jako vždy, ale… ale. Prostě to byl nezvyk. Převlékla jsem se do domácího a přemýšlela, jestli mám jít cvičit hned. Nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem šla.
Venku jsem zase narazila na Alexeje a ten mi nabídl, že se ke mně přidá. Samotné se mi do toho nechtělo tak jsem přijala. Věděla jsem, že je to silák, ale i tak mě překvapilo, kolik toho na činkách zvedl, a škodolibě se mi smál, když jsem měl problémy s těmi malými. Ale bylo to jenom z legrace a já to věděla. I tak jsem ale zahrála uraženou a vrátila se na běhací pás.
Nebyli jsme tady sami. Nevím, jestli všichni byli místní, ale pokukovali po nás. Někteří se zájmem, někteří jen tak… bylo to ale jiné, než když jsem sem chodila s Takaem. Ten se tady sice ukázal, aby se na nás podíval, prohodil pár slov s Alexejem a zase zmizel. „o co šlo?“ vyzvídala jsem „jenom o práci“ „aha“ musela jsem znít trochu zklamaně „lituješ toho?“ „ne, jenom… jsem to nečekala“ „promiň vrabčáku“ přešel za mě, objal mě a zvedl z pásu, abych nespadla.
„promíjím, ale jestli mě zase nepoložíš na zem tak si to ještě rozmyslím“ zasmála jsem se a on mě vážně položil. Ale objetí nepovolil. Bylo to trochu divné, a konečně mi došlo, co je tu jinak. Takao by tohle neudělal. Ale on… „Alexeji“ „víš, je fajn že bydlíš tady“ řekl jako by mě neposlouchal. „Alexeji!“ upozornila jsem na sebe o trochu ostřeji a teď už mě pustil. „promiň“ omluvil se mi a já byla červená jak rak. Podívala jsem se po místnosti a všimla si, že někteří přítomní se posmívají. Jak to že jsem si toho nevšimla dříve?
„asi mám dneska dost“ omluvila jsem se mu a vyrazila dozadu pro věci. Teď už nebyl důvod si je tu nechávat a já si je chtěla vzít domů. Tam jsem se svalila na podlahu a zírala na strop. Jak to, že jsem si jeho chování neuvědomila dříve. A proč mi to vůbec vadí, je to fajn chlap… jasně, je o dost starší, ale i tak… s mojí pověstí si stejně nikoho nenajdu. Koukla jsem na mobil a zděsila se. Pět nepřijatých hovorů od mámy a dva od táty.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
