Dākugādian 3
Informace:
:) přijemne četení, doufám že se vám bude pokračování líbit
Byla jsem už z té cesty opravdu hodně unavená. Vždyť už jsme šli několik dní. Prošli jsme lesy které byly v noci děsivé, překonali vysoké hory i řeky, v níž každy krok byl nebezpečný a hrozil nám pád do divokých vln. Často jsem si myslela, že už neujdu ani krok, ale moje touha po svoboě, pomstě, a touha zjistit, kdo vlastně jsem, mi vždy pomohla a dodala sílu jít dál.
Nakonec jsme došli k vysokým horám. Kráčeli jsme podel břehu řeky, která se stále zužovala a zdála se nekonečná. K večeru jsme došli k rozlehlému místu, kde stálo několik stromů, nějaké keře a malé políčko. Vedle něho stál starý domek se dvěma okny a doškovou střechou. Rai se u něj zastavil. „Jsme tu Natsuki“, řekl, přistoupil blíž ke dveřím a zaklepal. Zevnitř se ozval mužský hlas: „Kdo je to?“ „To jsem já Rai. Nastal čas, pusť nás dál!“ Dveře se ihned otevřely a v nich stál vysoký muž s tmavymi rozcuchanymi vlasy a s mrazivým pohledem zabijáka. Alespoň se mi tak na první pohled jevil. Měl světle modré oči a ostrý pohled, mrazivý jako led. Přímo jsem ucítila jak mi mráz prošel celý tělem. Najednou však zbledl jako by viděl něco děsiveho. Nepatrně couvl, ale rychle se vzpamatoval a pozval nás dál. Vypadalo to tam jinak než jsem očekávala. Vypadalo to jako v domě nějakeho šlechtice a přitom zvenku to byla obyčejná chatrč. „Jmenuji se Haruko Kiyoshi“, představil se silným, tak trochu napřáplým hlasem. „Těší mě že vás konečně poznávam“. Uklonil se a podíval se mi z příma do očí a mě opět projel mrát po zádech. Byl tím svým studeným pohledem opravdu děsivy. Nemohla jsem se při tom jeho pohledu ani pohnout, natož mu odpovědět. V pravou chvíli se ale do toho vložil Rai, ostatně jako v posledních několika dní vždy, řekl: „To je Natsuki“. „Já vím!“, řekl: „Ta podoba se nedá zapřít“. Haruko se otočil a zamířil do další mistnosti, my ho nasledovali. Byla jsem sice unavená, ale ne natolik, abych si neuvědomila, že i tento člověk něco o mé minulosti ví. Jeho odměřené chování, slova která řekl i podivně mrazivý pohled mi napovídaly, abych se prozatím raději na nic neptala. Nevěděla jsem jestli mu mohu věřit. Důvěřovala jsem ale Raiovi a tak jsem byla celkem klidná. Věděla jsem, že čas odhalení pravdy se přiblížil.
„Připravil jsem nějaké jidlo, najezte se a jděte si odpočinout, ráno se uvidíme“, řekl Haruko a to jsme také udělali. Byla jsem ráda že si můžu konečně dát normální jidlo, byla jsem ale tak unavená že jsem toho moc nesnědla a šla spát. Rai a Haruko tam ještě zůstali a povídali si dlouho do noci. Ráno mě probudila vůně připravované snídaně. Pocítila jsem hlad, a vůbec se cítila velmi příjemně, neotálela jsem proto, vyskočila z postele a rychle jsem se oblékla. Takhle skvěle jsem se už dlouho nevyspala. Dole v kuchyni už byla připravená snídaně, bylo prostřeno, ale v místností nikdo nebyl. Ze chvíli se ale ozval mě už známí, lehce přiškrcený a mrazivý hlas: „Dobré ráno, Natsuki, jak jste se vyspala?“ Trochu jsem se lekla, ale nechtěla jsem, aby si toho příchozí všiml. „Velmi dobře“, odpověděla jsem po pravdě. „A kde je Rai?“, zeptala jsem se. „Ještě spí, dlouho jsme ponocovali, tak jsem ho nechtěl budit, však za chvíli vstane, on dlouho nespí“. „To je pravda“, řekla jsem, „opravdu toho v posledních dnech moc nenaspal.“
Sedla jsem si ke stolu a on si sedl naproti mně. Podíval se na mě tím svým zvláštním pohledem, popřál dobrého chutnání a pustil se do vydatné snídaně, kterou měl před sebou. I já se tedy s chutí dala do jídla. „Dobré ráno, vy už snídáte, proč jste na mě nepočkali?“, ozval se Rai, promnul si oči a usmál se. Viditelně byl v dobré náladě. Přisedl si ke mně a začal jíst.
„Vyspal si se dobře?“ zeptal se ho Haruko a aniž čekal odpověď, jedl dál.
Když dojedl podíval se na Raie a jeho pohled nebyl zrovna příjemný: „Proč jsi ji ještě nic neřekl?“ zeptal se Raie. Ten se začal smát a po chvíli řekl: „Aby mě Natsuki při cestě zdržovala. To jsem nepotřeboval, cesta sem byla dlouha a náročná a navíc jsem chtěl abys u toho byl také“.
„To je od tebe hezké“ řekl haruko, „Ale víš, že nás nesmí nic brzdit“, pokračoval můž s ledovým pohledem. „Budeme ji muset vše naučit, nemužeme ji chranit věčně!“ „To je pravda!“ přikývl Rai, přestal smát a zpříma se harukovi podíval do očí: „Ale mím poslaním je chránit jí, dokud nezemřu!“ Haruko prudce vstal a řekl: „Tvým možná, ale mím ne, nechám vás tu do doby, než se Natsuki nauči základy, pak odejdete!“ Sice jsem nerozuměla tomu nečekanému výbuchu hněvu, ale pochopila jsem, že jsem tu nechtěná, proto jsem vstala od stolu a odešla ven. Šla jsem za dům, kde bylo jezero a za ním vysoké hory s bílými klobouky na vysokých štítech. Ubřehu jezera stála připoutána loďka, sedla jsem si do ní a rozbrečela se.
Vidíš co děláš?! Řekl jsem ti, že se k ní máš chováš uctivě. Víš přece kdo to je“, řekl rozčíleně Rai, když viděl, jak Natsuki chování Haruka vzalo. Haruko se na něj upřeně podíval a řekl: „Právě, že to moc dobře vím, a i když vím, že ona za to nemuže, nedokážu jí tu věc odpustit.“ Rai už neřekl nic, jen se zvedl a odešel. Našel mě, přisedl si ke mně do loďky a utřel mi slzy: „Omlouvam se za něho, věz, že k tomu má své důvody. Víš tvůj otec a jeho otec byli velcí přátele. Mnoho let spolu prožívali dobré i zlé, ale jednoho dne se jeho otec přidal k temné straně a pokusil se vyvraždit královskou rodinu. Tvůj otec se proti tomu postavil, nemohl nic jiného udělat. Nakonec svého přitele a otce Haruka v souboji zabil. Haruk mu to nikdy neodpustil“. Slíbil ale věrnost naši věci, tak mu můžeme věřit, ale je to pro něho těžké. Máme před sebou hodně práce. Musíš se toho hodně naučit a on je v tom hodně dobrý. Může tě toho hodně naučit, proto to tady musíme zvládnot, pak půjdeme dál.
To bylo poprve, co mi řekl něco mych rodičích a nebylo to zrovna nic příjemného. Nic z toho jsem ale nechápala. O jakých temných silách Rai mluví, proč kvůli nim chtěl Harukův otec vyvraždit královskou rodinu a co stím měl co dělat můj otec? Vždy jsem toužila poznat svou rodinu a důvod svého věznění a teď, když se mi to mělo splnit jsem pocitila strach z toho, co se ještě dozvím. Uklidňovala mě ale slova, která řekl Rai, že jeho posláním je mě chránit. Věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně, a také jsem věděla, že Rai by to nedělal z nějakých špatných pohnůtek. Byl čestným mužem, o tom jsem byla přesvědčena. Naprosto jsem mu důvěřovala a to mě uklidňovalo a dodávalo sílu zvládat veškeré útrapy cesty a protivenství, s nimiž jsme se setkávali. Vstali jsme a šli opět dovnitř, tam už u dveří čekal Haruko, podíval se na mě a Raie a řekl: „Měli by jsme jí už vše říct“.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
