(Bez)chybná 2
Informace:
Pokračování....Jak to s Lucy dopadlo. Bude v pořádku? A co na to poví její matka? Uvidíme.
Příjemné čtení
Elis
„Bude v pořádku.“
„Opravdu?! Ten pád nevypadal dobře. Tolik jsem se bála.“
„Ty za to nemůžeš. Přestaň se pořád obviňovat.“
„Ale mohla jsem ji chytit nebo cokoliv. Je mi to tolik líto.“
„Neplač Alice. Teď už s tím nic nenaděláme. Může být ráda, že má takovou kamarádku, jako jsi ty.“
„Děkuji sestři. Jsem ráda, že bude v pořádku.“
Slyšela jsem v dálce hlasy. O čem se to baví? O mě? Všechno mě bolí. Nemůžu pohnout rukou. Něco mi brání. Je tady tma. Nelíbí se mi tady. Bolí mě hlava. Chce se mi spát…
…
…
„Ještě se pořád neprobrala?“
„Ne.“
„Opravdu bude v pořádku?“ ten hlas zněl klidně, ale přeci jen v něm byla cítit nejistota.
„Nebojte se. Máme tady nejlepší doktory a ti vědí, co dělají. Dnes je ještě pod vlivem prášků. Zkuste přijít zítra, to už jí určitě bude lépe. Musím se jít podívat na dalšího pacienta. Zkuste se tu nezdržet moc dlouho, musí odpočívat.“
„Jistě, za chvíli musím stejně jít.“
Někdo mi drží ruku, je to tak hřejivý dotek. Uklidňuje mě to. Dokonce i ta tma už není tak strašidelná. Cítím se příjemně. Chce se mi zase spát.
…
…
„Dobré ráno Lucy. Tak jak se cítíš?“ zeptal se mě primář při ranní vizitě. Od toho incidentu je to téměř týden. Nakonec jsem si zlomila ruku a měla otřes mozku. Naštěstí to nebylo natolik vážné, abych musela na operaci. Každopádně si mě tu chtěli nechat na pozorování. Alici jsem od toho incidentu ve škole ještě nepotkala. Zajímalo by mě, zda se mi to jen zdálo. Přece jen je na vždy tak milá, i když je celkem vlezlá.
„Skvěle, pane doktore. Kdy mě pustíte domů?“ potřebuju se dostat domů co nejdříve, až se tohle dozví matka, určitě nebude zrovna nadšená. Vlastně se divím, že ještě nevolala. Určitě ji musel někdo volat.
„Kam tak spěcháš, užíj si prázdniny. Chápu, že doma je to příjemnější, nicméně si musíš ještě nějakou chvíli odpočinout.“ Primář natáhl ruku a sestra mu podala mou složku. Upřeně se díval dovnitř a tvářil se, že přemýšlí. Myslím, že bych ho mohla zkusit přemluvit. Je jedno co řekne, ale já dneska prostě musím domů, dřív než se to matka dozví. Nahodila jsem nejvíce milý úsměv, jakého jsem byla schopna.
„Doma můžu odpočívat stejně tak dobře a možná i lépe.“ je to nepříjemné, takhle jsem se netvářila už dlouho, snad mi uvěří, že je ten úsměv upřímný.
„No nevidím zde nic, co by tomu bránilo. Myslel jsem si, že tě propustím až zítra, ale když na tom tak trváš.“ Ano! Konečně můžu domů.
„Zavoláme tvé matce, ať si tě vyzvedne.“
Sakra! Co teď. Pokud zavolají matce, bude průšvih. Ale asi se nedá nic dělat.
„Dobře.“ Měla jsem čekat, že to tak dopadne. Být v nemocnici, aniž by se to matka dozvěděla? Co jsem si myslela, jsem naivní. Nedá se nic dělat. Začnu si balit.
Dopoledne uteklo jako voda a nastala chvíle, kdy jsem čekala na okamžik setkání s mou matkou.
„Lucy, je tady tvá matka.“
„Dobře. Děkuji.“ Vzala jsem si věci a vyšla z pokoje. Nikdo na chodbě nebyl. Asi ještě vyplňuje nějaké papíry. Sedla jsem si na gauč, který byl na chodbě, a čekala na matku, která se nejspíše nacházela v sesterně.
„Děkuji, že jste se o Lucy starali.“
„To nestojí za řeč, je to přece naše povinnost.“
Slyšela jsem přibližující se kroky. Neodvážila jsem se podívat směrem, odkud matka přicházela. Nechci ji vidět.
„Lucy, půjdeme?“ Hmm? To je zvláštní, takhle nezní hlas mé matky. Otočila jsem se. Co to sakra je?!
„Kdo jsi?“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
