Druhá strana ep.10
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
... Pokud tady chcete studovat, budete dodržovat pravidla této školy stejně, jako ostatní studenti“ Azumi ten náhlý výbuch dost překvapil, ale my ostatní se ani nehnuli. Nevím proč ostatní, ale na mě takhle vyjel už několikrát. Nishihara se pomalu opřela a ledově klidným hlasem pronesla „ni-san?“...
Netušila jsem, ke komu mluví. O to více mě překvapilo, když se pohnul Takao. Ti dva jsou příbuzní? Ale to by znamenalo že… překvapeně jsem pozorovala Takaa, jak na mobilu vytáčí nějaké číslo a podává mi ho. Poté došel k řediteli a přátelsky jej poplácal po rameni. „všechno jde, když se chce“ řekl a nenápadně na mě mrknul.
Přiložila jsem si telefon k uchu „halo?“ řekla jsem a čekala. „čau vrabčáku… za chvíli jsme tam, doufám, že máš náladu na pořádnou hru“ byl to Alexej. Zmateně jsem se podívala na Takaa. Tenhle výraz znám, teď se bude něco dít.
„fajn“ řekla jsem zase do telefonu „víš, kam máš jít?“ zeptala jsem se, abych se trochu dostala do role, kterou pro mě ti dva připravili. Zároveň jsem mu tak dala prostor k vysvětlení situace. Podle výrazu Nishihary a jejího… tedy jejich otce to bylo nové i pro ně. Nejspíše nevěděla, co má Takao v plánu, když si s ním domlouvala krizový scénář… nebo že by měl něco připravené čistě pro případ potřeby?.
„jasně, za chvíli jsem u vás“ „fajn, čekám“ když mi to nechtěl vysvětlit, musím tedy improvizovat. Chtěla jsem zavěsit, ale ještě mi něco chtěl. „jo vrabčáku?“ „no?…“ „promiň“ zase se mi, omlouval. On si to vážně bere za vinu, že mě před těmi pár dny neposlal pryč o chvíli dříve „v pořádku, čekám“ teď už jsem zavěsila a mobil vrátila Takaovi.
Chvíli jsme seděli mlčky a pak se na chodbě ozvaly zvuky kroků. Dveře se rozlétly a dovnitř se nahrnul Alexej s pár lidmi v patách. Když byli všichni uvnitř, společně se uklonili směrem k muži a pak ještě jednou, ke mně. Trochu mě to zaskočilo, ale hrála jsem jejich hru, tedy jsem jim odpověděla kývnutím hlavy. Alexej se pak postavil za mě a Takao se vrátil za svou sestru. Azumi na nás zírala s otevřenými ústy, učitel s ředitelem na tom nebyli o moc líp a já potlačovala smích.
Jeden z příchozích mi podal složku a stejnou hodil na stůl ředitele. Spolu s učitelem ji otevřeli a podle široce rozevřených očí se zhrozili. Já nevěděla, co se tam píše, a taky ji otevřela. Ovšem udělala jsem to pomalu, abych nezkazila tu atmosféru, kterou Takao a Alexej připravili. Nishihara se ke mně naklonila. Byla zvědavá, ale dávala to mnohem více najevo než já. Ve složce byly fotky. Poznávala jsem, co na nich je a stálo mě velké množství sil, abych nevyprskla smíchy.
Nishihara to nepochopila a zmateně se na mě dívala. Na těch fotkách bylo ředitelovo milované sportovní auto. Jenže za jeho volantem seděl Alexej. Na další fotce byl jeho dům s otevřenými dveřmi. Dále pak jeho žena. A ještě několik dalších. Tohle je hodně podlé, a dalo by se to považovat za vydírání. Ne, tohle je vydírání. A ještě před pár dny by mě to dost překvapilo. Jenže teď už vím, s kým mám tu čest.
Zavřela jsem složku a podala ji zpátky Alexejovi za mnou. „takže?“ zeptal se Takao. „jděte třeba k čertu…“ řekl pobledle ředitel a vytáhl formuláře o přestupu. Něco na ně načmáral a pak je učitel položil na stůl před námi. „vše je tedy v pořádku“ řekl jejich otec, když formuláře zkontroloval. „Nishihara je od této chvíle studentkou této školy a je zařazena do třídy… 2B?“ podíval se na mě a já přikývla. „to bychom tedy měli“ zvedl se a přistoupil k ředitelovu stolu. „bylo mi potěšení se s vámi setkat“ potřásl si rukou se stále otřeseným ředitelem a poté jsme vyšli ven. Azumi zůstala s těmi dvěma vevnitř a já mířila s celým průvodem k východu.
Bylo nás tam dvanáct a před budovou postávalo ještě několik dalších. Když jsme vyšli ven, odvedl si mě jejich otec stranou. „poslouchej Shiori“ začal, když jsme byli mimo doslech. „víš, proč se tohle stalo?“ zeptal se mě a já zakývala hlavou, že nevím. „byla jsi ve špatný čas, na špatném místě.“ Tomu jsem se musela pousmát. Tohle nahrává Alexejově teorii. „tvým úkolem teď bude udržet Nishiharu mimo jakékoli nebezpečí, rozumíš tomu?“ přidal trochu ostřejším hlasem a já tentokrát jasně kývla na souhlas. Skutečně jsem tomu rozuměla, a přiznám se, že mě to trochu děsilo. Nějak rychle jsem se do toho dostala. „to je dobře“ říkal si teď už spíše pro sebe „kdyby se něco dělo. Takao a jeho lidi jsou kousek. V nejhorším případě mohou kontaktovat i mé lidi. Ještě jedna věc. Jestli selžeš… poneseš za to plnou zodpovědnost, stejně jako Takao a ostatní.“ Nasucho jsem polkla a opět přikývla na srozuměnou. „dobře, to je dobře“ otočil se a následován svými lidmi odcházel pryč.
Teď se vedle mě postavil Takao. „hlídej moji sestřičku dobře“ řekl trochu pobaveným tonem. „proč jsi mi neřekl, že je to tvůj otec?“ vyhrkla jsem na něj „nebyl čas“ odpověděl s pokrčením ramen a zase se zasmál. „jak řekl Alexej, teď jsi jedna z nás… a my stojíme za tebou… víš, co máš dělat?“ zase jsem přikývla a podívala se směrem k Nishihaře. Stála před vchodem. Ruce sepnuté před sebou, vítr si pohrával s jejími vlasy a házel jí je do obličeje. Na tváři ji zářil přátelský úsměv a já se přistihla, že zase rudnu. Takao si toho rovněž všimnul a začal se smát ještě více. Musela jsem se odvrátit, jak jsem se styděla. „jak říkám, hlídej mi moji sestřičku… a kdyby něco, zavolej…“ otočil se a všichni zbývající vyrazili pryč. V bráně se ale ještě otočil a zavolal „po škole si vás obě vyzvedneme“ já na ně zamávala a oni zmizeli za rohem.
Teď jsme tu byly samy. Byla jsem rudá až za ušima. Nevěděla jsem co říct a tak jenom trapně stála. „neměly bychom jít do třídy?“ zeptala se po chvíli a já souhlasila „jo… to bychom asi měly… slečno…“ zase se zasmála a já neměla daleko k tomu, aby se mi z uší vyvalila pára. Protáhla jsem se kolem ní a chtěla vejít zpátky do školy. „Shiori“ zavolala na mě, když jsme byly pod shody. „ano slečno?“ „tu slečnu vypusť, když tady není otec.“ „ehm.. no… já totiž…“ nedařilo se mi ze sebe dostat souvislou větu. Ona se na mě trochu zamračila a já povolila. „dobrá Nishihara-san“ „bez toho -san!“ podívala jsem se na ni. Pořád se mračila a já rezignovala úplně. „Nishiharo“ její výraz se hned změnil na veselejší „to je lepší nemyslíš?“ „jistě…“ otočila jsem se a vyrazily jsme zpátky ke třídě.
Před dveřmi nás čekal učitel. Azumi už musela být uvnitř. „nevím, co vy dvě plánujete, ale tam budete obyčejné studentky… rozumíte?“ vyhrkl na nás „Hai, Sensei“ odpověděly jsme jednohlasně. Zakroutil hlavou, pak otevřel dveře a vešel do třídy. Nishihara se postavila vedle něj před tabuli a já šla na své místo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
