(Bez)chybná 1
Informace:
Lucy je dívka, která má vše. Je krásná. Ve škole má dobré známky a u kluků je oblíbená. Na první pohled prostě bezchybná.
Je září. Od začátku školy uběhl téměř celý měsíc. Ačkoliv se většina studentů vzájemně nezná, je tu jedna, kterou zná již celá škola. Je tak krásná a strašidelná, že se ji lidi bojí oslovit. Děvčata ji nemají rády pro její krásu a kluci se ji bojí pro její sebevědomý postoj. Chladná, nikdy se neusmívající Lucy.
…
…
„Ahoj…“ oslovil mě hlas bez tváře. Ignorovala jsem to. Není tu nic, co by mě zajímalo natolik, abych odtrhla oči od právě čtené knížky.
„Ahoj Lucy…“ ozvalo se tentokrát hlasitěji ze stejného místa.
„Co to čteš? Nechceš po škole někam zajít?“ rozhodla jsem se podívat směrem k příčině toho otravného hlasu. Přede mnou stála Alice. Byla ke mně trochu předkloněná. Věnovala jsem jí jen letmý pohled a opět jsem sklonila hlavu ke knize. Bohužel pro mne to Alice nehodlala jen tak vzdát.
„Ségra říkala, že v té nové restauraci na náměstí mají nejlepší zákusky v celém městě. Říkala jsem si, že bychom tam spolu po škole mohly zajít.“ její hlas zněl celkem vesele. Tohle mě otravuje ještě více. Proč na mě vůbec mluví! Zavřela jsem tedy prudce knihu a opět zvedla oči směrem k Alici. Vypadala, že ji má změna postoje vůbec nic nenaznačila, jelikož se na mě pořád dívala tím svým připitomělým úsměvem plným naděje.
„Nemám zájem.“ odpověděla jsem stručně a začala si balit věci na lavici. Další hodinu jsme měli na jiném poschodí. Chtěla jsem tam jít sice později, ale zdá se, že nemám na výběr. Tady si stejně nic nepřečtu a podle Aliciiny dnešní nálady to nevypadá, že bych se jí zbavila jen tak snadno.
„Proč se mi vyhýbáš? Udělala jsem ti snad něco, čím bych tě naštvala?“ zeptala se Alice tónem neviňátka. Bez jediného slova jsem si sbalila zbytek věcí a odešla ze třídy. Alice se na mne určitě dívala. Cítila jsem, jak se mi její pohled zabodával do zad.
Nechápu, co má za problém. Tváří se sice jako neviňátko, ale já ji tu její milou tvářičku nevěřím. Tenhle typ falešných lidí nesnáším ze všeho nejvíce.
Vyšla jsem až na poslední patro, kde jsme měli hodinu informatiky. Jako vždy tu seděl Filip. Kluk z naší třídy, který se nebavil téměř s nikým. Jen seděl, poslouchal písničky a četl knihy. Bylo by fajn, kdybych si taky pořídila sluchátka, možná bych se tak vyhnula otravné Alici. To by ale můj rozpočet musel vypadat trochu jinak.
Do hodiny zbývalo ještě pár minut, Mohla bych si ještě něco přečíst. Sedla jsem si naproti vedlejší učebny a začala číst. Miluji tyhle druhy knížek. Vždy, když čtu nějakou knihu, mám ji zabalenou v černém, neprůhledném obalu. Nechci, aby někdo věděl, co čtu. Vlastně nechci, aby o mě někdo věděl cokoliv. Nemám ráda lidi.
„Ledová královna.“
„Ticho, uslyší tě.“
„Tak ať, stejně je to jen namyšlená kráva. Myslí si, že když je trochu hezká, tak se může na všechny dívat z patra. Nemám ráda takový druh lidí.“ opět jsem slyšela jen další hlasy bez tváře. Nemám nejmenší zájem se koukat, kdo to říká. Je jednodušší jim nepřiřazovat tvář, pak člověk může předstírat, že se nic z toho neděje.
Hodina informatiky byla opět nudná jako vždy. Ne, že by byla pro mě tolik jednoduchá, ale ze všech předmětů, je právě informatika ta nejnudnější. Zajímalo by mě, zda něco z toho, co se v ní učíme, použiju ve svém budoucím životě. Myslím, že jednoduché animace, které nemají ani hlavu a ani patu na takové úrovni nikoho zajímat nebudou.
Při svých úvahách o důležitosti informatiky mě ani ve snu nenapadlo, že bych si měla dávat pozor na “hlasy“, které jsou kolem mě.
„Pozor!“ slyšela jsem hned za svými zády a dřív, než jsem se stihla otočit, jsem již padala dolů ze schodů. Zvláštní, nevypadá to, že by padal někdo jiný kromě mě. Při letmém pohledu jsem se ještě stihla podívat nahoru, kde stála Alice s úšklebkem ve tváři. Ten jí ovšem v okamžiku zmizel a rozběhla se ke mně.
„Ježiši Lucy, jsi v pořádku?“ zeptala se mě. Okamžitě se ke mně začali sbíhat další lidé. Bylo mi zle a bolela mě hlava. Co se to děje? Proč jsem spadla? Snad nejsem tak hloupá, abych spadla sama od sebe ze schodů? Začala jsem ztrácet vědomí. V tom se ke mně sklonila Alice a pošeptala mi do ucha: „To ti patří mrcho!“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
