Rozštěp / IX.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
AN: Po krátké odmlce se vracíme k Morimu a Honeymu, jelikož jejich příběh ještě nebyl úplně dokončen. Dozvíte se tedy, jak to doopravdy bylo :).
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / místy +18 / kapitolovka
IX. Něco o Morim
Byla právě neděle a Tamaki vyšlapával zasněžený kopec. Bylo nádherné sluneční počasí. Pod nohama se mu podlamoval čistě bílý sníh, v dálce se modraly hory a přímo před ním se tyčilo sídlo Honinozukovic rodiny. Byla to velká romantická a hlavně tradiční japonská stavba, která se ve slunci kouzelně třpytila a byla téměř celá zasněžená. Tamakiho srdce nad tou krásou jenom plesalo. Z toho důvodu se nechal autem vysadit trochu dříve, aby se mohl v klidu projít. Sice bylo namáhavé překonávat závěje, ale jemu to nevadilo. Celá ta krásná krajina, která se pod ním rozléhala mu byla odměnou. Zhluboka se nadechl a jenom vstřebával tu krásu, když se nad ním ozval známý hlásek, který už dlouho neslyšel.
"Tamakiii!!! Tady nahoře!" Byl to droboučký Honey, který na něj mával z okna. Tamaki se neubránil zářivému úsměvu, který mu Honey oplatil. Když se za ním Tamaki potácel do kopce, v duchu měl radost. Honey se usmíval, to bylo dobré znamení. Už jej neviděl smát se celou věčnost a bál se, že by se úsměvu víckrát nenaučil. Ukázalo se však, že nebylo třeba se strachovat.
Honey se ve škole neukázal už dva měsíce. Nadále byl přede všemi schovaný ve svém sídle, daleko od všech dotazů a soucitných pohledů. Tamaki se svěřil Kyouyovi, že jej Honeyho uzavřenost trápí a Kyouya na to měl velice jednoduchou odpověď.
"Zasloužíš si ho vidět," řekl mu vážně, když k sobě v sobotu ráno tulili v posteli. A proto ještě ten den zavolal Honeyho rodině a zeptal se, zda by Honeyho nemohl navštívit jeho dobrý kamarád ze školy. Honeyho rodina - stejně jako Tamaki - moc nedoufali, že by Honey byl k něčemu takovému svolný, ale nakonec se mu vrátila kladná odpověď a na další den Tamaki vstával v šest ráno, aby v devět hodin dopoledne byl u Honeyho. Na jednu stranu se na něj moc těšil, ale na tu druhou se cítil docela špatně, že sebou nevzal zbytek klubu, určitě jej také toužili vidět. Pak si ale řekl, že by to určitě bylo na Honeyho moc. Jeden návštěvník bohatě stačí.
Když se k němu konečně dopídil, tak jej Honey na dřevěné verandě přivítal láskyplným objetím a už jej táhl do domu. Najednou jako by to byl ten stejný Honey, který ještě před pár měsíci žil úplně obyčejný život, jako všichni ostatní. Udělal mu čaj a donesl mu na dřevěném tácku ručně malovanou konvičku se dvěma šálky. Usadil se na proti němu do rozestlaného futonu, kolem kterého se kupily nejrůznější předměty, hlavně knihy a oblečení a usmál se na něj. Seděli u velikého okna, ze kterého na ně svítilo jasné ranní slunce.
Potichu popíjeli horký čaj a Tamakimu neušlo, jak by Honey podivně pobledlý a hubený, ale jinak vypadal vesele a neustále se usmíval. Ve futonu s ním očividně bydlel i jeho růžový Ušáček. Tamaki se musel usmát. Aspoň že ti dva se už udobřili.
"Senpai, to jste tu úplně sám?" zeptal se.
"Většinou ano, ještě je tu služebná, která po mě občas uklízí a pomáhá mi s vařením, ale dnes tu není." vysvětlil Honey a znovu se napil horkého čaje, ze kterého se silně kouřilo.
"A jak se vám zatím daří?" zajímal se Tamaki.
Honey pokrčil rameny. "Tak různě. Čtu si, odpočívám, chodím po okolí, povídám si terapeutkou, která mě pravidelně navštěvuje a hlavně vzpomínám."
"To se vám nedivím, je to tu nádherné!" usmál se Tamaki a znovu vyhlédnul z okna na třpytící se sníh. Pak si na něco vzpomněl. "Málem bych zapomněl, mám pro vás něco malého." Řekl a podal mu krabici s jahodovým dortem. Byl to nejlepší dárek, jaký jej napadlo přivést. Na jednu stranu se bál, aby Honeymu neublížil, ale ten se při pohledu na něj rozzářil. Trval na tom, že ho musí ihned nakrojit a tak spolu seděli a spokojeně žvýkali, když Honey řekl: "Takový dobrý dort jsem neměl už celou věčnost. Moje matka si myslí, že bych měl začít jíst zdravě a jelikož ve vesničce kousek odtud toho moc nekoupím, tak jsem závislý na tom, co mi přivezou. Bože, ten dort je tak lahodný. Připomíná mi to staré dobré časy s Takashim. I když nikdy na sladké moc nebyl, pokaždé si se mnou aspoň kousek dal. Bylo to takové naše..."
Na chvíli se zasnil a pak se podíval na Tamakiho. Ani se nesnažil jejich vztah zapřít, muselo mu už dávno dojít, že si to členové klubu mezi sebou pověděli.
"Co všechno o nás dvou vlastně víš?" zeptal se klidně. Tamaki ledabyle pokrčil rameny.
"Hodně mi toho řekl Kaoru, pak trochu od Kyouyi a také něco od Rin-"
Honey zvážněl. "Co všechno ti říkala Rin?" zeptal se trochu ostře. Tamakiho ta reakce zarazila, ale odpověděl. "Říkala, že si původně měla vzít Moriho a pak spolu chvilku chodili a potom že se nějak k sobě nehodili, tak se rozešli a její rodina domluvený sňatek zrušila. Nic víc."
"To je hodně okleštěná verze," povzdechl si Honey pohoršeně. "Něco ti povím, Tamaki. Rin nevěř ani slovo. Kdyby nebylo jí, tak by se nic z toho nestalo."
Tamaki na něj překvapeně valil oči, neschopen cokoliv říct. Honey se uvelebil ve futonu.
"Asi bych měl začít úplně od začátku," řekl a stiskl svého Ušáčka.
"Úplně poprvé to začalo asi před dvěma lety, když jsem jednou spolu sami trénovali. Původně jsme jenom tak blbli, protože jsme to ani nebrali nijak vážně, když najednou se snad poprvé stalo, že mě Takashi přepral a já ležel na zemi úplně vyřízený a on byl nade mnou. Musím se přiznat, že jsem ten den měl velmi rozvernou náladu. Měl jsem svůj den, všechno se mi dařilo a já si tak ležel na zemi, má duše bojovníka byla uspokojená vyrovnaným zápasem a nade mnou byl krásný člověk, ještě zpocený a zadýchaný, zkrátka dokonalá příležitost. Popadl jsem Tashiho za límec a dokud byl ještě sám překvapený ze svého vítězství jsem ho políbil. Bral jsem to jako vtip a ani jsem nečekal, že se stane to co se stalo. Takashi mě neodstrčil, ani se tomu nezasmál, prostě mě k sobě přivinul a líbal mě, jako by mě snad..." Na chvilku se Honey zarazil. "V tom okamžiku mi došlo, že pro něj nejsem kamarád, ani rodina, ale něco víc. Hodně jsme o tom spolu mluvili. Přiznal se mi, že ke mě už dříve něco cítil, ale že se bál to projevit. Já sám jsem Takashiho miloval více, než kohokoliv jiného, ale nebyl jsem si jistý, zda bych byl schopen jeho lásku stejným způsobem opětovat. Než jsme však na to všechno stačili zapomenout, tak mezi námi opět něco stalo. Opět to byla jenom taková legrácka, která se zvrtla v něco víc a já jsem si uvědomil, že líbat Takashiho mi vůbec nevadí. Dokonce mi ani nevadí jeho doteky. Nikdy mě nijak neodpuzoval, pouze jsem si nebyl úplně jistý, zda je to co chci. Teď se musím přiznat, že jsem si nechával v našem komplikovaném vztahu menší rezervu a vidím sebe samého jako pěkného zbabělce, která hledal zadní vrátka. Na druhou stranu, jsem byl v jednom okamžiku schopný být Takashiho nejvěrnější milenec a v tom druhém jsem od něj byl schopný odskočit a tvářit se, že se mezi námi nic nestalo. Takashimu jsem to vysvětlil a on to pochopil, jenže pak se na scéně objevil nový živel, kterému to vysvětleno nebylo. A to bylo tím největším trnem v jeho oku."
"Kaoru," dovtípil se Tamaki. Honey se zasmál. "Kaoru, ach s tím jsem si užil více než dost. Kolikrát si ně někde vyhlédnul a pěkně sme se pohádali. Kaoru měl Takashiho raději než mě a když jsem si zkrátka musel od Takashiho dát na chvilku oddech, Takashi to řekl Kaoru, který to celé špatně pochopil a viděl ve mě špinavého nevěrníka, který si zahrává s city svého přítele. Mě to však v té době nevadilo. Byl jsem s tímto vztahem spokojený a upřímně jsem si ani neuvědomoval, jak se Takashi asi cítí. Když jsem si pískl, už ke mě běžel a líbal mě, jako by se nic nestalo. Kolikrát jsem mu v náručí uplakaně slíbil, že teď už je to napořád. Těch slibů bylo tolik, že už jsem jim později ani já sám nevěřil. Ale Takashi jim věřil vždycky. Teď se však může zdát, že Takashi byl naivní hlupák, který si po sobě nechával šlapat. Tak se to ten první rok našeho zmateného vztahu opravdu zdálo, pak jsem si ale nedokázal nevšimnout, že Takashiho objetí na usmířenou jsou stále kratší a jeho přikyvování na mé nesmyslné sliby je stále nejistější. Sám Takashi si už uvědomil, že dokud mi to bude tolerovat, tak to takhle bude pokračovat do nekonečna. Chtěl to někomu říct, ale komu? Rodině? Ani omylem. Kaoru? Ten by zase zahořel touhou pohladit můj obličej svou pěstí. Nakonec našel útěchu u otce své budoucí nevěsty, kam chodil na sezení, kde se nechával zpovídat ze svých pocitů. Nikdy neprozradil jméno ani pohlaví osoby, která mu toto citové vydírání prováděla a proto celé léto nikdo neměl žádné podezření. Mori se začal stýkat se svojí budoucí ženou a ukázalo se, že si hodně rozumějí a proto spolu začali chodit. Na otázku proč tolik navštěvuje jejího otce jí pověděl, že má problémy se stresem a Rin mu na to skočila. Nemělo cenu jí o mě nějak zbytečně vykládat. Všechno se zdálo tak nadějné a růžové. Obě rodiny se z jejich kvetoucího vztahu těšily a budoucnost se zdála velmi slibná.
Pak se ale stalo něco, co to všechno zkazilo.
Objevil jsem se na scéně totiž já. Nedokázal jsem unést představu, že Takashi se věnuje někomu jinému než mě. Navyknul jsem si, že pokaždé, když se něco pokazilo, byl tu Takashi, aby mě utěšil a ukolébal v náručí. Jenomže on už tam najednou nebyl, protože byl s Rin.
Jak já ji nenáviděl. Byla pro mě nepřítelem, kterého jsem musel porazit, překážkou, kterou jsem musel překonat a bylo mi úplně ukradené za jakou cenu. Vymyslel jsem plán, jak získat Takashiho zpět. Pozval jsem jej opět na hory, sem do sídla. Přijel zdráhavě, sám nejspíš tušil, co po něm chci. Tvářil jsem se, že budeme spolu jako kamarádi, jako za starých časů, před tím vším. Souhlasil, ale dával si na mě pozor. Za ty dva měsíce ve společnosti Rin si na mě velice rychle odvykl. Stačilo však otevřít láhev silného saké, připomenout pár vtipů z dětství a už se se tomu všemu opět smáli. A když byl úplně opilý, tak já..." na chvíli se zarazil a zíral do země, zahanbený sám nad sebou. Tamaki mlčel. Přemýšlel, zda jej má utěšit dotekem na rameno, ale než se stačil rozhodnout, Honey pokračoval.
"Samozřejmě že jsem ho svedl. Věděl jsem jak na něj, co ho dostane na kolena. Než jsme se však ráno stačili probudit, čekalo nás překvapení v podobě Rin. Prý chtěla Takashiho překvapit. Našla nás spolu nahé ve futonu. Člověk nemusí být zvlášť chytrý na to, aby mu došlo, co jsme tam dělali. Takashi se probudil s příšernou kocovinou, ale byl příliš uvědomělý na to, aby se pokoušel nějak ospravedlňovat. Když Rin odešla, tak mi do očí řekl, že se mnou už nikdy nechce nic mít. Akceptoval jsem to. Sice jsem lačnil po pocitu, že Takashiho opět vlastním, ale po tom co jsem si uvědomil, co jsem udělal, už jsem se z něj již nadále nemohl těšit. Najednou jsem byl zhnusený sám ze sebe a uvědomil jsem si, že sex je něco, co mi Takashiho nezíská. Chtěl jsem aby mě miloval upřímně a odevzdaně, stejně jako na začátku. To už ale bylo dávno pryč. Takashi z toho pocit už dávno vystřízlivěl a už mi nevěřil. Bál jsem se, že nás vztah už nic nezachrání.
Pak se však stalo něco, co náš tajný svět úplně rozdrtilo. První co Rin udělala, když přijela domů bylo, že běžela k matce a všechno jí řekla. Její matka vyvolala hotový poplach. Svolala obě rodiny na schůzku, na které prohlásila, že nesouhlasí s tím, aby si její dcera vzala muže jako je Takashi. Můžu ti Tamaki potvrdit, že tím byla vyhlášena válka. Neválčily pouze rodiny, nýbrž samotní členové mezi sebou. Rinin otec s její matkou nesouhlasil a i oni dva se hodně rozhádali. I moji rodiče se kvůli tomu hodně pohádali, ale moje matka naštěstí brzy dostala rozum. Ale bylo to hrozné. Pamatuji se, že se na nás oba hodně křičelo, kolikrát i z obou stran. O tom, jak jsme si to mohli dovolit, co všechno jsme tím způsobili a já nevím co všechno ještě. Říkali, že ten sňatek nebyl pouze o nich dvou, ale také o velkých penězích, které v tom byly zamíchané a o které díky nám přišli. Bylo to nekonečné! Nekonečné tři měsíce neustálých ústupků, omluv a přesvědčování a všechny bez výsledku. Kobayashi rodina nás zamítla nadobro a žádná sebehlubší úklona je nedonutila změnit názor.
Já jsem na tom byl ještě dobře, protože můj otec mi lásku k Takashimu nezazlíval a vysvětlil mi, že respektuje moje rozhodnutí, ale Takashi zažíval hotové peklo. Neustále poslouchal ze všech stran o tom, jak je všechny zklamal a co všechno tím zničil. Měl z toho hroznou depresi a byl úplně na dně. Byl jsem totiž jediný, s kým si o tom mohl normálně promluvit, bez obviňování a předsudků.
Situace začala vrcholit v listopadu. Kaoru to pochopil tak, že jsme se nadobro rozešli, ale musím říct, že tehdy jsme se k sobě připoutali více než kdy víc. Teď jsem to byl já, kdo měl roli utěšovatele. A přesto že Takashi svůj slib dodržel a už semnou nic sexuálního neměl, tak přesto jsme si navzájem byli oporou. A musím se přiznat, že v té době jsem si uvědomil, že jej opravdu miluju, tou čistou odevzdanou láskou, po které jsem tolik toužil, ale než jsem mu to stačil říct, tak si vzal život. Stalo se to tak rychle a my jsme ani nebyli schopní si uvědomit, že se k tomu schyluje. Hlavně Tamaki musíš pochopit, že Takashi byl hodně zakřiknutý a smutný z toho, co se dělo mezi rodinami a proto mě i Kaoru tolik překvapilo, když najednou začal být tak trochu... já nevím, veselejší? Plný života? Najednou mi zničehonic koupil obrovský dort, pozval dvojčata do kina a mě do zábavního parku, jako by se ani nechumelilo. Byl tak šťastný. Pořád se smál a tolik se mi věnoval. Na jednu stranu jsem tomu nerozuměl, na tu druhou jsem si řekl, že se na to všechno konečně pořádně vykašlal a hodil to za hlavu.
Ach, jak jsem byl naivní. Mělo mi ihned dojít, že Takashi se rozhodl, že si vezme život. Všechny ty dárečky a výlety byly na rozloučenou. Chtěl nám tím říct, že se loučí v dobrém, že nás má rád a nechce, abychom na něj zapoměli. Měl jsem ale tak popletenou hlavu dobrou náladou, že mi to bohužel došlo až v momentě, kdy jsem se za ním jednou v noci vloupal do pokoje a našel jsem ho pověšeného za hlavu u stropu. Napsal dopis, ve kterém se omlouval, že zklamal celou rodinu a vůbec všechny a že se jej hanba dohnala k sebevraždě. Bral to jako jediné východisko." Tentokrát se Honey odmlčel na hodně dlouho. Chvíli se ani jeden z nich nepohl, pak se však Tamaki posadil vedle něj na futon a objal jej. Hladil jej po zádech a konejšivě se s ním kolíbal.
"Já vím, že za to můžu já. Došlo mi to ihned. Kdyby nebylo mojí sobeckosti, tak by Takashi byl živý a šťastný s Rin. Všichni by byli spokojení. Místo toho jsem sám, s pocitem viny a těžkým tajemstvím, které si vezmu sebou do hrobu.
Možná tě to překvapí, ale tuhle verzi příběhu znáš jenom ty a Kyouya. Celá ta aféra byla přísně tajná. Já osobně ani nechci, aby se to někdo další dozvěděl, už jenom kvůli Takashimu. Tobě a Kyouyovi jsem to řekl proto, že si myslím, že by jste to jako hlavy klubu a moji kamarádi vědět měli. Ale zároveň tě prosím, aby jsi si to tajemství nechal pro sebe. Doufám, že mi rozumíš." vysvětloval tichounce a Tamaki jenom přikyvoval.
"Nebojte se, senpai. Neřeknu to nikomu." Pak jej však napadlo ještě něco, co považoval za důležité zmínit. "Senpai, říkal vám Kyouya o tom, že se Rin, po tom co se dozvěděla o Morim, nervově zhroutila? Nepochybuji o tom, že ona sama si přikládá velkou vinu. Jsem si jistý, že jej sama měla taky moc ráda. A možná si ani neuvědomovala co všechno tím způsobí, když se o tom rozhodla říct své matce."
Honey chvíli mlčel. "Já o Rin vím. Vím, že se z toho také viní. Ale musíš pochopit, že ještě nejsem připravený na to, abych jí odpustil, stejně tak jako ona mě. Musíme tomu dát čas."
Pak se mu v náručí svezl do klína a objímal pevně jeho ruku. Tamaki pokračoval v konejšivém hlazení jeho plavých vlasů a sám nevěděl, co si vlastně má myslet. Nakonec se ale rozhodl, že Honey se sám vinní dost a není třeba jej kvůli tomu nějak soudit.
"Tamaki, jaké je to vůbec mezi tebou a Kyouyou?" zeptal maličkatý senpai se náhle. Tamaki překvapeně zamrkal. "Odkud to víte?"
"Kyouya za mnou jezdí docela často. Párkrát se o tobě zmínil. Pochopil jsem, že mezi vámi něco je." zasmál se tiše Honey. Tamaki si povzdechl.
Zbytek dne strávili procházkami po okolí, při kterých si spolu povídali. Tamaki mu pověděl o tom, jak Kyouya svolil k jejich vztahu a začali spolu tajně chodit. Na otázku, zda to spolu už dělali, souhlasně přikývl, ačkoliv se dlouho celý rudý ošíval. Nakonec jel domů až ve čtyři hodiny odpoledne a když se s Honeym loučili v pevném objetí, nedokázal si odepřít poslední otázku, která jej trápila už několik dní.
"Senpai, kdy se vůbec vrátíte zpátky do Ouranu?"
Honey se vymanil z objetí, narovnal se a podíval se mu do očí.
"Odpusť, Tamaki, ale já už se tam nevrátím." řekl tiše a Tamaki se sklopenýma očima přikývl, ale srdce mu pukalo žalem nad věštbou, která se jeho slovy vyplnila.
To bylo naposledy co Honeyho viděl.
Když dorazil domů, venku už byla černá tma. Sotva však vystoupil z auta, už k němu spěchala služebná se zprávou, že s ním jeho otec potřebuje naléhavě mluvit. Tamaki se tedy vyslékl z kabátu a pospíchal to otcovy pracovny, kde jej našel jak sedí za stolem a něco píše na laptopu. Jakmile jej otec uviděl, sklopil víko počítače a řekl synovi, ať se posadí.
"Proč jsi mě volal? Stalo se něco? Někdo umřel?" zeptal se. Otcův výraz v obličeji byl nepříjemně vážný, až z něj Tamakiho zamrazilo.
"Ne, nikdo neumřel," řekl jeho otec a narovnal se v křesle a vzal do rukou papír, který před ním ležel. "Poslyš, Tamaki. Slýchávám na tebe v poslední době samou chválu," začal klidně. Tamaki ani nedutal. "Prý jsi měl velmi dobré hodnocení ve všech testech a také jsem slyšel, že váš klub poslední dobou vydělává velké peníze - hlavně díky tobě. To jsou velmi dobré zprávy, nemyslíš?"
Zmateně přikývl a pod stolem si nervózně proplétal prsty. Jeho otec pokračoval nebezpečně klidným tónem.
"Také prý v poslední době trávíš hodně času s Ootori Kyouyou. Jste spolu skoro pořád, nejen ve škole, ale také doma."
"J-jsme velcí kamarádi,"přikývl znovu Tamaki a třásl se mu hlas. Začínal tušit, kam tím jeho otec míří. Jeho srdce bilo tak silně až mu pravidelný tlukot hučel v uších.
"Možná ale to vaše přátelství začíná trochu hraničit s něčím dalším, nemyslíš?" zeptal se. Tamaki cítil, že se mu zalévají oči slzami, ale snažil se je co nejvíc potlačit.
Musím se uklidnit! Ještě není všechno ztraceno, mohl bych to ještě uhrát ve svůj prospěch.
"Kdo ti to řekl?" zeptal se co nejklidnějším hlasem, který uměl.
"O to už nejde, kdo to řekl, tady jde o vás dva," zvedl se jeho otec z křesla a obešel stůl. Posadil se vedle Tamakiho na židli, kterou si přisunul, chytil jej za rameno a podíval se mu do obličeje.
"Tamaki, co vás to napadlo? Chápu, že jste mladí a zkoušíte všechno možné, ale uvědomujete si vůbec, co by jste tím mohli způsobit?" Promlouval na něj vážně. Tamaki měl oči sklopené a nadále si v klíně pohrával s prsty, i když jeho pohyby začínaly být čím dál křečovitější. Když se jeho otec nedočkal odpovědi, tak klidně pokračoval.
"Poslyš, když jsem byl mladý, tak jsem také experimentoval, ale to byly jenom úlety, které nic neznamenaly. Brzy jsem však dospěl a převzal zodpovědnost. Musíš si uvědomit, že zde v Japonsku by ti něco takového jen tak neprošlo. Kdyby lidé viděli, že jeden článek je slabší než ty ostatní, tak by nás zavrhli všechny. Celou naši společnost. Máte takové štěstí, že se to doneslo nejdříve ke mě. Dovedeš si vůbec představit, co by udělala Kyouyova rodina, kdyby se o tom dozvěděla? Co by udělal Kyouyův otec? Tak mysleli jste na to vůbec?" řekla trochu s ním zatřásl. Tamakiho silná vůle najednou byla ta tam a oči se mu znovu zalily potlačenými slzami. Samozřejmě že na to mysleli a jakou dobu jim to vycházelo. Byli tak pečliví! Očividně však stačilo málo k tomu, aby se to někdo dozvěděl.
"J-jenže já Kyouyu m-miluju!" rozplakal se nešťastně a začal si utírat slzy do rukávu. Jeho otec mu okamžitě podal kapesník. Tamakimu toto gesto připomnělo Kyouyu a z toho se mu chtělo brečet ještě víc.
"Tomu já rozumím, je mi jasné, že Kyouya by neriskoval svoje postavení jen tak, pro nic za nic a že tvou lásku opětuje. Jenže musíš pochopit, že vy si tento vztah nemůžete dovolit! Mohli by jste jeden druhého velice rychle ztratit!" pokračoval v promlouvání do duše. Když Tamaki neodpovídal, tak chvíli počkal, než se uklidní a pak se na něj vážně podíval. "Tamaki, já chápu, že to bude pro vás těžké, ale to, co ti teď řeknu není rada, ale rozkaz. Já ti z dobré vůle rozkazuji, aby jste ten vztah okamžitě ukončili, než se toto tajemství dostane do nesprávných rukou!"
"Jenže to se ti jen tak řekne! My spolu chceme být! Říkej si co chceš tati, ale já se Kyouyi nevzdám. Kyouyi ne!" poslední větu vzdorovitě vykřikl, zvedl se ze židle a hněvivě se díval svému otci do očí. Ani jej nenapadlo se Kyouyi vzdát. Kyouya pro něj byl poklad, který měl nevyčíslitelnou hodnotu a nikdo mu ho jen tak nevezme. Na světě není nic, co by mělo větší cenu než Kyouya.
Jeho otec na něj chvíli překvapeně zíral a pak se postavil také a svého syna převýšil.
"Dobře tedy. Nebudu lhát, čekal jsem, že to řekneš. Je od tebe pošetilé, že se nesnažíš ustoupit většímu dobru, ale ne překvapivé. Mám pro tebe však nabídku a chci aby sis ji velmi dobře rozmyslel."
Tamaki na něj zíral s otevřenou pusou, plný obav a neschopen slova.
"Ty ukončíš tento nebezpečný vztah s Kyouyou a já tě pošlu domů do Paříže."
Tamaki zalapal po dechu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
