Nenáviděný 7
Informace:
Tak tady je další díl, ve kterém se objeví nová postava :3
Doufám, že se bude líbit :D
S pevně zavřenýma očima jsem očekával svou smrt. Tiše jsem kňučel a myslel jsem na Akiho.
Pořád jsem cítil jeho zuby na krku, které se zařezávaly stále hlouběji. Z ranky od zubů mi vytékal pramínek krve.
Panebože tak už to ukonči! Měl jsem chuť vykřiknout, ale jelikož mi zarýval zuby do krku, bylo to docela těžké. Z mých úst vyšel jen nesrozumitelný chrapot. Začínal jsem být celkem naštvaný a začal jsem se pod ním vrtět, ale zřejmě to bylo k ničemu, protože se ani nehnul a já se ke všemu začínal cítit slabší a slabší.
Najednou jsem ucítil, jak stisk povolil a zuby z mého krku zmizely. Rychle jsem se převalil na bok. Chytil jsem se za krk a rozkašlal jsem se. Otočil jsem se na velkého černého vlka, který mě propaloval svýma žlutýma očima. ,,Kdo jsi a odkud jsi přišel?!"zavrčel na mě tiše, ale výhružně. ,,Utekl jsem z města. Snažil jsem se najít nějaký úkryt..."řekl jsem tiše chraplavým hlasem. ,,Cítím, že nejsi normální člověk, ale zajímalo by mě, proč si byl ve městě, když je to tam tak nebezbečné a hemží se to tam lovci..."řekl výhrůžným hlasem a podíval se mi do očí. Ztěžka jsem polk a podíval jsem se na něj. Nechci mu vyprávět proč jsem utekl. Určitě by si myslel, že jsem zbabělec, i když je to pravda.
,,Tak mluv!"zakřičel na mě. Já se jen trochu přikrčil a podíval jsem se na něj. Asi jsem ho naštval. ,,Mám své důvody a nehodlám ti tady vyprávět co se stalo, když tě ani neznám."vykřikl jsem ,,Takže mě klidně zabí, bude to tak pro všechny lepší." dodal jsem tiše šeptem, že to nebylo skoro slyšet. Pohlédl jsem na něj a on se změnil na člověka. Poodešel kousek stranou a zvedl ze země své oblečení. Oblékl si černé kalhoty, černou košili a nazul si vysoké šněrovací boty. Poté so otočil ke mě a podával mi svůj šedý kabát. ,,Na vem si ho, potřebuješ ho víc než já. Celý se třeseš, musí ti být zima. Není ti špatně? Si celý bledý. A za tamto se omlouvám, vyděsil si mě..."řekl a mile se usmál. Vzhlédl jsem nahoru a váhavě jsem se na něj podíval. Koukl jsem mu do tváře. Byl určitě starší než já, možná tak starý jako Aki. Měl dlouhé zrzavé vlasy stažené do drdolu a měl krátkou bradku. Mile se na mě usmíval. Celkem rychlá změna nálad. Nesměle jsem natáhl svou třesoucí se ruku a vzal si od něj kabát. ,,Děkuji..."špitl jsem tiše a přehodil jsem si přes sebe kabát. Chtěl jsem se zvednout z té studené země, ale nohy se mi klepaly a bolest hlavy byla téměř nesnesitelná. Opět jsem dopadl na tvrdou zem a rozklepal jsem se. Přitáhl jsem si kabát více k tělu a začal jsem zrychleně oddechovat.
,,Hej si v pořádku?! Co se děje?"cítil jsem, jak ke mě rychle přiběhl a položil mi ruku na čelo. ,,Panebože celý hoříš. Hej! Ne ne ne ne ne, nezavírej oči! Koukej se na mě!" Položil mi ruku na tvář a já na něj upřel svůj pohled zakalený vysokou horečkou. ,,Tak fajn."řekl tiše a vzal mě do náruče, jako princeznu. Ježiš nad čím to přemýšlím, asi se mi mozek zavařil horečkou. Rozeběhl se se mnou neznámo kam. Jen jsem si byl jistý, že míříme hloběji do jeskyně. Začali se mi zavírat oči a já přestával vnímat. Už mi bylo vážně všechno jedno...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
