Druhá strana ep.9
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Alexej a pár dalších netrpělivě čekali, co se bude dít. Když jsme jim vysvětlili situaci, dva z místních odběhli a za chvíli se tu objevilo nákladní auto v doprovodu dalších sedmi motorek. Já nasedla na své místo za Alexejem a celá kolona vyrazila směr můj, teď už bývalý byt...
Stěhování proběhlo rychle. Domácí se ani neptal, co se děje když jsem mu vracela klíče. Asi ho pohled na tu bandu za mnou trochu rozhodil. S pomocí ostatních jsem ještě toho dne bydlela na novém místě. Takao slíbil, že zařídí formální stránky stěhování, takže na mě zůstalo jenom zorganizovat věci.
Přišlo mi to trochu prázdné, ale to se časem spraví. Teď, když budu mít lepší možnosti. Prozatím jsem zavřela dveře do druhého pokoje, který zatím zůstal prázdný, a zamířila do kuchyně. Jako poděkování za všechno jsem je pozvala na večeři. Měla jsem chuť to trochu oslavit a myslím, že oni by mě k tomu stejně přinutili. Ale nejprve jsem si musela odskočit do obchodu pro pár věcí.
„doufám, že jim bude chutnat“ myslela jsem si, když jsem vařila. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem to dělala i pro někoho jiného a stihla jsem to tak akorát. Zrovna jsem dolaďovala poslední detaily, když zaklepal první z nich. Pochopitelně to byl Alexej. Podivně se šklebil a pohazoval s bednou piv na rameni. Já si povzdechla a s úsměvem ho pustila dále.
„teda vrabčáku… tady to vypadá dobře“ pochválil mi byt a usadil se ke stolu. Bedna zůstala vedle něho a nevzdal se jí, ani když jsem mu nabídla, že jim to dám vychladit. Brzy na to dorazili i ostatní. Takao přišel poslední a když se usadil, znovu jsem jim poděkovala za pomoc.
„to nic vrabčáku“ zazubil se Alexej „od teď už patříš oficiálně k nám, takže to je samozřejmost“ trochu jsem se začervenala a tak jsme radši začali jíst. Z bedny se rozdalo pivo všem krom mě. Já dostala zase limonádu. Celý večer se vydařil a my seděli ještě dlouho do noci. Do školy to bylo asi třicet minut pěšky, což mi dovolovalo si ráno trochu přispat. Než všichni odešli, pomohli mi tu ještě trochu uklidit a když jsem později usínala, bylo mi podezřele příjemně. „…od teď jsi jedna z nás…“ ta slova mi létala hlavou sem a tam, dokud jsem neusnula.
Ráno mě zase probudil budík. V pyžamu jsem došla do koupelny a opláchla si obličej. Osoba v zrcadle vypadala stejná, jako vždy. Ale bylo na ní něco nového. Byla… šťastná. I když ne ze školy, ale z událostí posledních pár dnů. Šla jsem se převléct a ke snídani si dala zbytky od večeře. Moc toho sice nezbylo, ale i tak to bylo více, než se dávám obvykle. Hned po snídani jsem vyrazila do školy. Venku jsem se ještě pozdravila s pár místními, co už byli na nohou.
I když jsem tudy včera projela. Cestu jsem víceméně odhadovala. Vždycky jsem sem chodila z druhé strany. Tentokrát mířím rovnou do školy, ne na vlak. Párkrát jsem se ztratila a musela se i vracet, ale nakonec jsem se dostala ke škole včas. Když jsem vešla do třídy, všichni ztichli. Fumiko na mě nenávistně hleděla, ale nic neřekla. Ostatní uhýbali pohledy. Bylo mi jasné, že ví, co se včera v šatnách stalo. Tedy, zkreslenou verzi. Pochybuji, že jim řekla pravdu. No, nevadí… alespoň bude klid. Sedla jsem si na své místo a čekala na hodinu.
Učitel přišel se zvoněním. „takže…“ chtěl začít proslov, ale vyrušilo ho hlášení v rozhlase „Ogata Shiori a její třídní učitel nechť se okamžitě dostaví do kanceláře ředitele školy“ třida se na mě otočila a u Fumiko jsem si všimla podlého úsměvu. „takže my půjdeme…“ dořekl učitel, i když nejspíše chtěl říct něco jiného. „Azumi, ty jdeš s námi“ řekl a všichni tři jsme vyrazili ze třídy.
„myslel jsem, že chceš situaci napravit, ne ji zhoršit“ vyhrkl na mě, když jsme procházeli chodbami směrem ke kanceláři ředitele. „nějak se to vymklo kontrole“ odpověděla jsem mu a v duchu se smála. Tahle situace mi ve skutečnosti není vůbec nepříjemná. Když jsme došli k cíli, tedy kanceláři, učitel zaklepal. „dále“ ozvalo se a všichni tři jsme vstoupili.
„dobrý den“ pozdravila jsem společně s Azumi. Není to poprvé, co jsem v této místnosti. Je to tu celkem velké. Naproti dveřím je stůl ředitele a za ním velké okno, vlevo skříně s dokumenty a stůl sekretářky, která tady teď nebyla, což mi připadalo trochu divné. Vpravo pak další skříně a dvě pohovky se stolem. Dneska tady ale bylo mnohem více lidí, než obvykle.
Až teď jsem si všimla dvou lidí u dveří. Měli na sobě podezřele povědomé černé obleky. Rozhlédla jsem se po místnosti a rychle se uklonila, směrem k pohovce. Seděl tam ten muž ze včerejška, vedle něj Nishihara a za ní stál Takao. Setrvala jsem v úkloně, dokud mi pohybem ruky nenaznačil, abych se narovnala. Muž se ani nepohnul, zato Takao přikývl a Nishihara si rukou zakrývala ústa a skrývala úsměv.
Ostatní přítomní se na mě dívali, jako bych se zbláznila, protože k nikomu z nich jsem tento druh úcty neprojevila. Učitel se postavil vedle ředitele a mě s Azumi poslali na křesla u stolu sekretářky. „Shiori“ zavolala na mě Nishihara. Otočila jsem se k ní a viděla, jak poklepává rukou na pohovku vedle sebe. Podívala jsem se na Takaa s otázkou v očích a on jenom přikývl. Na řediteli bylo vidět, že se mu nelíbí, že si v jeho kanceláři dělají, co chtějí. Ale překousl to. Uvědomila jsem si, že Nishihara má na sobě uniformu z naší školy. Trochu mě to překvapilo, ale v tu chvíli jsem to neřešila.
„takže…“ začal, když jsem se usadila „máte ji tady. Ale stále nechápu, proč jste ji tady chtěli“ „jak jsme se již bavili…“ začal ten muž „má dcera přestoupí na vaši školu, konkrétní důvod zná jen ona, ale na tom nezáleží…“ „ano, to jsem pochopil“ pokračoval zase ředitel „ale co s tím má společného zrovna ona?“ řekl a ukázal na mě. Muž, z jehož řeči vyplynulo, že je Nishihařin otec se nadechoval k odpovědi, ale jeho dcera ho předběhla
„to mohu vysvětlit… tenhle přestup byl plánován již přes prázdniny. Během nich jsme se se Shiori seznámily a mě přijde jako dobrý nápad, když budu ve třídě s někým, koho znám“ „ona není zrovna někdo, o kom byste měla prohlašovat, že ji znáte“ řekl zase ředitel „na této škole o ní kolují pověsti. A ona… místo toho, aby se je snažila uklidnit… je ještě přiživuje. A nejsou to zrovna dobré pověsti…“ já celou dobu hleděla do země. Tahle situace se mi nelíbila. Nechápala jsem, co se tady děje. Proč Nishihara prohlašuje, že mě zná? A proč tady vůbec je Takao?
„jaká je to pověst?“ zeptal se zase Muž se zájmem v hlase a sepnul ruce. „říká se o ní že…“ odpovídal ředitel, ale zasekl se. Takao tedy dokončil větu za něj. „…že zabila“ ředitel přikývl na souhlas. Učitel neříkal nic. Azumi se trochu posmívala a ti dva vedle mě na mě se zájmem hleděli. Trapnou chvíli ticha přerušil zase její otec „je to pravda?“ zeptal se mě a já přikývla. „udělala bys to znovu? Kdyby se situace opakovala?“ zase jsem přikývla a zatnula ruce v pěst, až mi klouby zbělaly.
„pak v tom nevidím problém“ pronesl nakonec muž a rozhodil rukama. Ředitele i ostatní ze školy to překvapilo. To samé platilo i pro mě. Podívala jsem se na ně a viděla, jak se na mě Nishihara povzbudivě usmívá. Její otec měl stále kamennou tvář, a co se Takaa týče… jeho postoj k věci znám.
„vám to možná nevadí… ale mě ano“ řekl zase ředitel a tentokrát jsme byli překvapeni oni „z jakého důvodu?“ zeptal se tentokrát Takao. „Stahují se kolem ní podivné existence.“ Začal vysvětlovat ředitel „zrovna včera mi byly nahlášeno, že si ji ve škole přijel vyzvednout nějaký gang a přitom napadli tři naše studenty“ Takao se ke mně nahnul a šeptem se mě zeptal, jestli to byl Alexej. Mlčky jsem přikývla a on pro změnu šeptal něco muži vedle. Ten taky přikývl a pak pokynul řediteli, aby pokračoval. Protože zastavil svou řeč, když se mnou mluvil Takao.
„no… jak jsem říkal… napadá naše studenty, a pokud by se vaše dcera zdržovala v její blízkosti, nevrhalo by to na ni zrovna dobré světlo“ klouby na rukou mi zase bělaly, jak jsem je zatínala. Neví, jak se to stalo. Ale nemohla jsem nesouhlasit. Bylo by nejlepší, aby se ode mě držela Nishihara dále. Hlavně pro ni. Jenže ona s tím zřejmě nechtěla smířit. Chytila mě za zápěstí a sevřela jej. Nijak silně, jenom abych cítila, že to udělala. Pak si vzala slovo
„Mně nijak nevadí, že mě s ní budou spojovat“ zase se na mě povzbudivě usmála a já cítila, že se začínám červenat. „chci do její třídy, proto tu je i její učitel a…“ zarazila se, když si vzpomněla na Azumi. „a ty jsi vlastně kdo?“ zeptala se. Azumi vstala a představila se jí. „Jsem Taketa Azumi. Předsedkyně naší třídy. Těší mě“ Nishihara přikývla na pozdrav a dále si jí nevšímala. „je tedy nějaký jiný důvod, proč by to nebylo možné?“ zeptala se tentokrát ředitele. „ano, nevezmu si to na svědomí“ odpověděl jí a bylo vidět, že se mu líbí jí odporovat.
„to po vás nikdo nechce“ odsekla mu zpátky a úsměv, který jí celou dobu zdobil tvář, se vytratil. „Váš transfer byl připraven do třídy 2A. a tak také bude učiněn“ „určitě by to šlo ještě změnit“ „nic se měnit nebude, dámo“ křikl už rozčíleně a udeřil pěstí do stolu. „tady si zakládáme na dohodách a jejich splnění. Pokud tady chcete studovat, budete dodržovat pravidla této školy stejně, jako ostatní studenti“ Azumi ten náhlý výbuch dost překvapil, ale my ostatní se ani nehnuli. Nevím proč ostatní, ale na mě takhle vyjel už několikrát. Nishihara se pomalu opřela a ledově klidným hlasem pronesla „ni-san?“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
