Byla dívka s úsměvem...2
Informace:
No.. tak je tu další :) Nevím kde to beru ale tak... Nikdy jsem netvrdila, že to bude dávat smysl :D Snad vám bude :)
JEDNA CHVÍLE, JEDNA VZPOMÍNKA
Dívka kráčela poznamenaným světem, jako neviditelný duch. Bez cíle, bez začátku. Kam? Kam kráčíš dívko? Tam, kde mne je potřeba. Ladnými kroky procházela parkem, již k pozdějšímu dni. Stmívalo se a svět vypadal ještě smutněji a zlověstněji. Ale jakmile shlédla z nebes dolů, smutek opět obklopil i ji. Ti lidé... Na lavičkách sedící nebo ležíci lidé, jež jejich vzhled připomínal samotnou beznaděj.
Neměla by být překvapená, takový je svět, kde né každý má štěstí. Lidé, kteří si tohle zavinily i samotní. Jenže... "Jak se k nim mohou takhle chovat ostatní?" ptala se sama sebe a s lítostivím pohledem pozarvala starého muže, jež se snažil, tak zaufale se zabalit do novin, aby mu aspoň trochu bylo teplo... Teplo... Je znak štěstí. Tihle lidé, ho měli tak málo, oni opravdu viděli svět, takový jaký je. A ubozí lide, jež se na ně povyšovaly, neměli ani ponětí, ale ani nechtěly. Proč také? Oni si žijou v blahobytu. Oni žijou... Tady umírají.
Dívka si sundala svůj kabát a přistoupila k muži.
"Tady... Pro vás." řekla s jemným úsměvem. Muž překvapeně vzhlédl a kmital pohledem mezi kabátem a dívkou. Tak nevěřícný pohled, který se plnil štěstím. Vzal si ho a s krásným úsměvem poděkoval.
"Pane... Tolik štěstí pro pouhý kabát?" řekla jemně. Moudrými oči na ní pohlédl a opět sklopil pohled na své ruce, jež něžně držely kabát.
"Tohle není pouhý kabát dívenko. Tohle je laskavost, starost, kousek lásky a zájmu. My jež žijeme v zimě s každým dnem strachu u svůj život... Pro nás nic není jen "pouhé". Není to ten kabát co mě právě hřeje ze všeho nejvíc. Ale ten čin, který jsi pro mě udělala. Víš... Lidé, kteří nic nemají, mají víc, než lidé, kteří mají vše. A víš proč?" zeptal se.
"Protože, jsou bohatí maličkostma. Protože se dokážou těšit i z něčeho tak malého, jež by pro ty druhé neznamenal nic. Protože někdo, kdo nemá nic, poznal bolest beznaděje a tak každé maličké světlo, je pro něj záchranou. To proto, protože se chtějí osvobodit, protože vědí a chápou." říkala se smutným pohledem.
"Moudrá si dívko." řekl zarmouceně.
"Není to snad dobré?" odpověděla s úsměvem.
"Nic není zadarmo... Ani moudrost. Jsi tak mladá... Copak sis musela prožít, aby jsi tohle věděla? Co vše jsi musela vidět, abys pochopila?" říkal laskavě a hlas mu kolísal.
"To co mi svět nabídl a život dal. Stalo co se stalo. Zármutek nic nezmění. Vztek nic nezlepší. Úsměv potěší." říkala se zářivým úsměvem.
"Chraň svůj úsměv. Aby ti ho nikdo nesebral. Zůstaň čistá, ještě můžeš změnit tolik duší, jen pouhým úsměvem." řekl smutně ale i potěšeně. Chápala to. Malá dívka věděla.
Další den, jež přišla za starým mužem, aby dál zkoumala svět, tak pro ní známý, byla zraněna. Muž umrzl.Cítila jak se jí stahuje hrdlo a jak přes její oponu se rýsuje jizva. Další z mnoha. Kolik toho ještě vydrží?
"Zvláštní pán... Prý, když ho našli, usmíval se..." slyšela kolemjdoucí...
Jako obraz se jí zjevil v mysli muž, se šťastným úsměvem a jeho slova znějíc její myslí..
"Chraň svůj úsměv.... Ještě můžeš změnit tolik duší." Nejspíš... Nejspíš mu nebyla zima. Tělo mu sice požíral mráz ale duši hřejivý úsměv. Zaklonila hlavu a tak po prvé ukázala nebi své slzy. Usmívala se pro muže... Cítila jak ji vítr hladí tváře, jako by ji chtěl setřít ty kapičky krve její duše. Kdo ví, jestli to je opravdu vítr...
Jedna chvíle, jedna vzpomínka... Vzpomínky nám nikdo nevezme, a tolik nam mohou dát, malé nebo velké... Zůstavají v nás... Ať už je to starý muž bez ničeho, nebo mladý, neznámy světa se vším co potřebuje.
Co myslíte? Co mělo větší význam pro muže? Kabát jež mu podala? Nebo úsměv a slova? Vše to má svůj význam, ale co větší? Co vám bloudí myslí, čtenáři?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
