Druhá strana ep.8
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Teď tu stojím s prázdnýma rukama a přes halu si to ke mně míří nějaký člověk v obleku s mečem přehozeným přes rameno. Pomalu jsem ustupovala, a v hlavě se mi otáčely všechny kolečka na plný výkon, abych našla způsob, jak se z téhle situace dostat...
„vrabčáku“ zakřičel najednou jeden z místních a poslal mi po zemi mě tak známou věc. Můj opasek… nevěděla jsem, kde ho vzal. Teda jo… nějak se musel dostat ke mně do bytu a najít ho. Jenže pochybuji, že by byla pistole připravená. Pokaždé z ní zase vypustím vzduch a pochybuji, že by ho tam zase dali. Zbýval tedy nůž. Je to sice jako jít klacíkem proti kameni, ale pořád lepší než do něj bušit holými pěstmi.
Když si toho můj oponent všimnul, zrychlil a chtěl na mě zaútočit dříve, než se k němu dostanu. Měla jsem tak akorát čas vytáhnout nůž z pouzdra a uskočit. Zbytek zůstal na zemi a on to odkopl na stranu. „fajn, takže mám jenom tohle“ pomyslela jsem si a pevněji sevřela rukojeť nože. Nechala jsem ho útočit a hledala jeho slabiny.
Byl rychlý a já měla co dělat, abych si ho udržela od těla. Na rozdíl od Takaa mi nedopřál ani chvilku klidu a oba jsme tak byli neustále v pohybu. Já občas naznačila útok, aby musel vykrýt něco, co nepřijde a získala tak pár vteřin. Reagoval rychle, až moc. Nemohla jsem se k němu ani přiblížit. Napadala mě jediná možnost, jak jeho obranu prorazit. „tohle je šílené“ proletělo mi hlavou a já se chystala ke skutečnému úderu.
Ve chvíli, kdy chtěl udeřit, jsem zase naznačila útok. On okamžitě přešel do krytu, ale já zase zastavila. Během okamžiku jsem ale zaútočila znovu, na jiné místo, a on mi opět nastavil meč v obranném postoji. Jenže tentokrát jsem nezastavila. Úder mířené na jeho rameno, jsem přesměrovala níže a vyrazila vpřed. Jeho čepel byla skloněná šikmo dolů a můj cíl byl pod jeho rukojetí. Pokusil se mě jí ještě trefit, ale já mu proklouzla pod rukou a během letu projela nožem po stehně stejně, jako včera Takaovi. A mělo to asi tak stejný účinek. Na rozdíl od včerejška jsem ale hned zastavila a přikrčila se. On se ohnal v širokém oblouku, aby si vytvořil prostor. Jenže meč mi proletěl neškodně nad hlavou. Přesně podle plánu. Než si stihl uvědomit, o co se pokouším, opět jsem vyrazila.
Netušila jsem, kde se to ve mně bere. Asi všechen ten výcvik vážně přinesl nějaké ovoce. Byla jsem dost blízko na to, aby mi stačil jediný odraz. On ještě vykopl, aby mě srazil dříve, než se k němu vůbec dostanu. To ale byla chyba. Když stál na jedné noze, neustál můj náraz a svalil se i se mnou na zem. Nevážím sice moc, ale stačilo to, abych mu vyrazila dech. Než se vzpamatoval, měl u krku můj nůž a souboj tak skončil.
Hlasitě jsem oddechovala, a po tváři mi stékaly potůčky potu. Chvíli na to se od místních rozezněl jásot a já se konečně odtáhla od svého soupeře. Podívala jsem se směrem k podiu, ale všichni stáli tak, jak byli při začátku. Nevypadalo to, že by byli nějak potěšeni, nebo zklamáni. Něco tady nehraje.
Ve stejnou chvíli, kdy mě to napadlo, mě někdo chytil kolem krku a zvedl ze země. Došlo mi tedy, že souboj ještě neskončil. Co tedy budu muset udělat, aby se tak stalo?. „to není fér, vždyť ho porazila“ křičeli místní, ale nikdo jiný se nehnul. Soupeř mě držel ve vzduchu a je nevěděla, co dělat. Nůž jsem v překvapení pustila a teď jsem se k němu neměla jak dostat. Držel mě pevně a uvolnit se taky nebylo v mých silách. Kopala jsem naslepo nohama, až jsem se do něčeho trefila. On trochu zavrávoral, a když jsem to zopakovala s větší silou, odhodil mě před sebe na zem. Dopadla jsem tvrdě, ale byla jsem volná.
Ohlédla jsem se a viděla ho, jak ke mně kulhá s mečem v ruce. Nůž byl na zemi za ním, takže jsem byla v háji. Porozhlédla jsem se, a hledala cokoli, co by mi mohlo pomoct. Naděje mi ale svitla stejně nečekaně, jako předtím. Kousek ode mě ležel opasek, který on předtím odkopl. Bez váhání jsem se rozeběhla a vytáhla pistoli z pouzdra. Zásobník byl na místě a kupodivu plný. Natáhla jsem závěr, rychle namířila a zmáčkla spoušť.
Nic se ale nestalo. „já věděla, že to nenabil“ zanadávala jsem si pro sebe a lovila náhradní bombičku. Aspoň že tu vzal taky. Soupeř byl už u mě ale díky tomu, že kulhal, jsem mu utekla jenom s menším vypětím sil. Pak už jsem byla v klidu. Pozadu jsem před ním ustupovala a po slepu naplnila pistoli stlačeným vzduchem z bombičky. On věděl, že má problém. Snažil se zrychlit, jak to jen šlo, ale stejně mi nestačil. Po deseti krocích jsem pustila prázdnou bombičku na zem a zase natáhla závěr.
Naposledy jsem odběhla dál od něj. Pak zamířila a třikrát stiskla spoušť. Halou se rozlehl zvuk střelby a můj soupeř se sesunul k zemi. Jedna rána ho trefila do zápěstí s mečem, druhá do stehna, kde jsem ho předtím kopla, třetí se svezla po boku a roztrhla košili. Z téhle vzdálenosti jsem ho mohla i vážně zranit, kdybych mířila na hlavu. I tak všechny zásahy slabě krvácely, a určitě to štípalo.
Tentokrát se potlesk ozval od podia. S pistolí stále namířenou na svého protivníka jsem se otočila k nim a viděla všechny čtyři, jak mi tleskají. Takao a Nishihara upřímně, mistr a ten druhý spíše aby se neřeklo ale i tak to byl skvělý pocit. „teď už je konec?“ chtěla jsem se ujistit a Takao mi s úsměvem pokynul, že ano. Místní se rovněž připojili k potlesku. Když jsem posbírala své věci, chytil mě Alexej kolem ramen a hrdě mě odváděl ven.
Sedli jsme si na našem obvyklém místě a někdo mi podal moji oblíbenou pomerančovou limonádu. „vrabčáku, ty se nezdáš“ pronesl zase Alexej, když jsem odložila sklenici vedle sebe. „teď už mi řekneš, co se to tam stalo?“ povzdechl si a odpověděl s omluvným úsměvem „právě jsi změnila svůj život“ nechápavě jsem pokývala hlavou.
Zajímala mě ještě jedna věc „kde jste vůbec vzali moje věci?“ zeptala jsem se, abych změnila téma. A asi to bylo až moc náhlé, protože jednomu z místních, co tam seděl s námi, zaskočilo. Podívala jsem se na něho a vzpomněla si, že to byl on, kdo mi ho hodil. Alexej se zase zazubil a odpověděl za něj „promiň vrabčáku, nebyl čas a tak jsem ho pro ně poslal“. „máš to tam fakt hezké“ dodal ten druhý. Já povytáhla jedno obočí a on uhnul pohledem. „doufám, že ses mi nehrabal ve věcech víc, než bylo třeba“ on celý zrudnul a já si představila, jak mi prohledává byt. Pak jsme se tomu ale všichni začali smát.
Ani jsme si nevšimli, kdy se k nám přidal Takao. „ehm…“ odkašlal si, aby na sebe upoutal pozornost. „Shiori, můžeme si promluvit?“ „Hai“ seskočila jsem ze svého místa a pospíchala za ním. Vedl mě do jednoho ze vchodů v ulici. Předtím jsem tady nikdy nebyla. Vystoupali jsme do třetího patra a vešli do dveří na konci chodby. Když jsem byla uvnitř, zavřel za námi.
Stáli jsme v malém dvoupokojovém bytě. Malá kuchyně u vchodu a koupelna. V podstatě to vypadalo stejně, jako u mě. Jenom s tím jedním pokojem navíc. „co na to říkáš?“ zeptal se Takao ode dveří. „vypadá to na hezký byt, ale proč mi ho ukazuješ?“ „kvůli událostem posledních dnů nemůžeš zůstat tam, kde jsi byla. Tak chci, aby ses přestěhovala sem“ tím mě dost zaskočil. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „cože?“ zeptala jsem se pro případ, že jsem se přeslechla a on si povzdychl.
„promiň, ale už se stalo. To tvé vystoupení teď na tebe přitáhne nežádoucí pozornost a pro všechny bude lepší, když budeš někde u nás. Neboj, s nájmem nebude problém“ dodal obratem. „jak jako nebude problém?“ ptala jsem se trochu naštvaně „už teď si sotva udržím ten stávající byt a tenhle je ještě větší“. Takao zvedl ruce v obraném gestu „s penězi od teď nebudeš mít moc starostí“ a podal mi malou obálku. Vzala jsem si ji a podívala se dovnitř. Byla plná peněz. Otočila jsem se zpátky do bytu a pokračovala „co jste vlastně zač?“
„mohla bys nás nazvat gangem, nebo spíše mafií. Ve skutečnosti jsem jenom skupina spadající pod mnohem větší organizaci a odvádíme pro ně nějaké ty práce.“ Vysvětloval mi a já začínala chápat, do čeho jsem se to namočila. „proč jsi mě sem tenkrát přivedl?“ „protože kdybych to neudělal, mohla ses i zabít. A to bych prostě nebyl já, kdybych se na tohle jenom díval“ odpovídal okamžitě a já měla dojem, že i upřímně. Podívala jsem se na něj přes rameno a už s náznakem úsměvu dodala „a jak mám rodičům vysvětlit, že jsem se přestěhovala, a bydlím v bytě… mafiána?“ „klidně to hoď na mě, ani nebudeš muset lhát“ „takže mi vlastně nedáváš na výběr.“ „promiň mi to Shiori“
Představa že bych měla bydlet tady, kde mě přijali, mi připadala… lákavá… až příliš. „asi budu potřebovat pomoct se stěhováním“ dodala jsem a tentokrát se na mě usmál on. Viditelně se mu ulevilo, že jsem to přijala tak snadno. „řekni Alexejovi, bude vědět co a jak“ kývla jsem a chtěl vyjít ze dveří, ale on mi rukou zatarasil cestu. Tázavě jsem se na něj podívala. „hodně věcí, se teď změní. Dostala ses do světa, kde jsi být neměla… a je to moje vina. My všichni uděláme, co bude v našich silách… ale od tebe budeme potřebovat pomoct“ „stěhuju se ještě dneska?“ zeptala jsem se s povzbuzujícím úsměvem. „jo, tady jsou klíče“ společně jsme zase vyšli ven.
Alexej a pár dalších netrpělivě čekali, co se bude dít. Když jsme jim vysvětlili situaci, dva z místních odběhli a za chvíli se tu objevilo nákladní auto v doprovodu dalších sedmi motorek. Já nasedla na své místo za Alexejem a celá kolona vyrazila směr můj, teď už bývalý byt.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
