Byla dívka s úsměvem... 1
Informace:
No... Tak něják jsem se rozhodla nasumírovat další maličkou část... A to jen díky pozitivním komentum... Děkuji ^^
https://www.youtube.com/watch?v=pVswxv28cCQ&list=RDj-DCasAxMqY&index=6
DALŠÍ KOUSEK PŘÍBĚHU
Jednou... Pouze jednou dívka povolila, aby někdo vstoupil do jejího světa. Někdo pro ní neznámý, někdo... Jiný. Muž... Aspoň to si myslela. Muž, jehož ruce pro ní by mohly být oporou, jeho hlas pro ní úsměvem, jeho štěstí i jejím štěstím. Protože přesto, že vstoupil do jejího světa a uviděl všechno to trápení a bolest, usmál se a objal ji.
"Jsi statečná a neuvěřitelně hodná." řekl ji na to.
"Tohle není slabost, ani nic, za co by jsi se měla trápit. Je to úžasná schopnost, která je nevídaná, možná proto jsi jiná. Ale výjmečná..." šeptal ji utěšující slova, která pro ni byla, jako by mohla vzlétnou ke ptákum na nebesa, volně se unášet větrem... Těžce se jí věřilo jeho slovům, ale jeho pohled byl tak vážný a laskavý, že uvěřila. Přesto, že znala lidi... Ale... "Oči lhát přece neumějí ne?" ptala se sama sebe... Bohužel... Přesto, že k sobě chovali city, pro oba cenné a pro dívku ještě cennější... Muž byl nakonec pouhým chlapcem.
Neznámý opravdového světa, přesto, že viděl ten její, neviděl ten okolo, nechápal... Byl jako ostatní ovlivněn lidmy. Bál se opustit pevnou, známou část a jít za dívkou. Váhal, trápil se, bál se.... Chtěl pořád žít v bezpečí a nevědomosti realného světa... Té sladké něvědomosti...
Dívce trhalo srdce, vidět ho, se takhle rmoutit. Pak pochopila... Nic se nezměnilo. A tak opět se usmála na chlapce a tiše řekla:
"To je v pořádku. Udělej tak, aby jsi byl šťastný. To je pro mne důležité, já odejdu, počkám. Chápu to... Bude to v pořádku." jenže nevěděla zda to říka jemu nebo i sobě. Musela odejít... Chlapec byl pod vlivem jiných lidí, kteří s ní nesouhlasily... S tím jaká je. Byla na to zvyklá, chápala to, ale také věděla, že ti lidé jsou důležití pro toho chlapce. Muž by se postavil za to, co sám chce... Ale chlapec... Věděla ale přesto! Nechtěla se vzdát... Toho kousíčku tepla, té malé naděje. Ale věděla, že by to byla jen pouhá fatamorgána. Byla by zaslepena jako ostatní. Nechtěla žít ve lži. A tak opět uzavřela svůj svět, i před chlapcem, aniž by si toho všiml. Aspoň z něčeho byla ráda. Chlapec byl šťastný, už se nemusel trápit a mohl dál žít v nevědomosti, jak jejího trápení tak i světa, milován. Ona nechtěla být ta, jež mu ukáže pravdu... Není to pěkné, není to správné ale je to lítost... Ona zná tu bolest. Pokud může, chce ostatní ochránit. Pokud to dokáže...
Byla dívka s úsměvem, jež dál bloudila světem, s další vzpomínkou tohoto světa, za její oponou. Byla tu smějící se, s pohledem bez duše. Přesto se nevzdávala a dál hledá. Přesto, že našla tolik utrpení, tolik bolesti, zrady a lži... Přesto tu bylo malinké světlo, jež ji naivně dávalo naději. Ale přeci jen....
Bez světla by nebylo stínu...
Tak co? Nalezne? Nalezne podstatu jejího úsměvu? Co myslíte čtenáři? Co by jste řekli dívce? Povězte... A možná vám odpoví i na to, na co neznáte odpověď ale přesto ji hledáte, tak jako ona...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
