Druhá strana ep.7
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...To jejich mlčení mi začínalo být trochu nepříjemné. Místo odpovědi mě ale jenom pohladil po vlasech a postrčil k připravené motorce. „pojď, hodím tě domů“ úplně ignoroval moji otázku. Rozzlobilo mě to, ale ovládla jsem se. Něco mi říkalo, že se to stejně brzy dozvím...
Druhého dne ráno jsem zase vyrazila do školy. Cestou se nic neobvyklého nestalo. Všichni se mi vyhýbali a posměšky lítaly pořád stejně. Ve škole jsem usedla do své lavice a začetla se do knihy. Dneska jsme měli mít zahajovací ceremoniál, a pak zase domů. Fumiko už byla ve třídě, ale před začátkem ještě někam odběhla. Nepřekvapilo by mě, kdyby chystala odplatu za ten včerejšek. Při vzpomínce na její vystrašený výraz jsem se musela pousmát. „co se to se mnou stalo“ řekla jsem si potichu a vrátila se ke knize.
Učitel přišel brzy po zvonění a odvedl nás do sálu, kde se konal ceremoniál. Já zůstala stát vzadu u dveří. Nechtěla jsem sedět mezi spolužáky a učitel nic nenamítal. Ředitel měl dlouhý proslov k prvákům. Pak ještě mluvil předseda studentské rady… celé to trvalo něco přes hodinu, než nás propustili. Já se vytratila jako první, proč taky ne, když jsem celou tu dobu postávala u dveří. Domů jsem se ale ještě nemohla. Musela jsem počkat, až se ve třídě zase všichni shromáždíme a až pak nás pustili. Seděla jsem na svém místě a pozorovala odcházející spolužáky. Nikdo z nich se na mě ani nepodíval. Jako bych byla duch. Tedy… skoro nikdo. Fumiko se ve dveřích otočila a než zmizela, všimla jsem si, že se usmívá. Teď už mi bylo jasné, že něco chystá.
Počkala jsem ještě půl hodiny, než jsem vyrazila i já. Došla jsem ke skříňkám a přezula se. Naštěstí jsou na zámek, takže se dovnitř nikdo bez klíče nedostane. Občas mi tam něco nasypali nebo nalili, ale dneska tam nic nebylo. Otočila jsem se a chtěla vyjít ven, když mě někdo chytil pod krkem. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. „máme nevyřízené účty Ogato!“, „Fumiko“ zasípala jsem, jak mi docházel dech. Zaslechla jsem další dva hlasy za mnou, nejspíše ti dva ze včerejška. „něco ti dlužíme, vrahu“ řekl jeden z nich a společně mě chytli za ruce. Každý za jednu a přitiskli mě zády ke skříňkám.
Fumiko zase zesílila stisk na mém krku. Bylo to jako tenkrát, když mě škrtil ten násilník. Docházel mi dech a pomalu jsem ztrácela vědomí. „tak co, bez těch grázlů nejsi tak na koni…“ posmívala se mi a povolila sevření, abych neomdlela. Když jsem zase mohla dýchat, objevil se mi na tváři úsměv. Proč? Protože jsem si něčeho všimla, nebo spíše někoho.
„hele, jí se to snad líbí“ řekl ten, co mě držel za levou ruku. „tak ty máš ráda škrcení?“ pokračovala Fumiko. „A co tohle?“ rukou mi začala rozepínat knoflíčky u saka. Kluci se posmívali, a kdybych se na ně podívala. Viděla bych, jak jim blyští v očích. Co se mě týče. Věděla jsem, co se stane. Ti tři byli tak zabráni do obtěžování mně, že si nevšimli, že v šatně s námi už nějakou dobu stojí Alexej a pár dalších. Já si jich všimla hned, ale dala jsem jim znamení, aby ještě chvíli počkali. Teď stáli schovaní za druhou řadou skříněk a čekali, co mám v plánu.
„jí se to vážně líbí“ řekla Fumiko když rozepla poslední knoflíček. Teď se přesunula k sukni a kluci mi mezi tím chtěli sako sundat. Na to jsem ale čekala. Ve chvíli kdy uvolnili sevření rukou, jsem se jim vytrhla a vrazila Fumiko facku, až si překvapením sedla na zem. Kluci mě rychle přitiskli zase ke zdi. Ale zápěstí jsem měla stále volné. Alexej se na nás celou tu dobu díval, a když jsem luskla prsty, pochopil. Ti tři si toho nevšimli. Fumito se zvedala ze země s otiskem mé ruky na tváři. „za tohle mi zaplatíš, potvoro.“ Rozkřikla se a natáhla ruku k úderu. Jenže ten nepřišel.
Když už chtěla udeřit, objevil se za ní Alexej a chytil jí za zvednutou ruku. Překvapeně se ohlédla a než se vzpamatovali, stáli u každého z kluků dva Alexejovi lidi. Zvedli je ze země a stejně, jako oni drželi předtím mě, drželi oni teď je. S tím rozdílem, že oni nedosáhli nohama na zem. Překvapení změnou situace se nezmohli na žádný odpor. Fumiko stála se zdviženou rukou a kdyby její pohled mohl zabíjet, byla by tu celkem slušná hromádka mrtvol. Pomalu jsem si zase zapnula sáčko a upravila sukni.
„ahoj Alexeji“ pozdravila jsem ho, jako by celá tahle situace byla předem naplánovaná „čau vrabčáku, co to tu nacvičujete?“ zeptal se hned a nepouštěl přitom ruku, kterou držel zdviženou vysoko nad hlavou své majitelky „to je teď jedno, co se děje?“ „krom toho že bavím tvým vystoupením?“ lhostejně jsem pokrčila rameny a on zvážněl. „poslal nás pro tebe Takao, jde o ten včerejšek“ Fumiko na mě hodila zvídavý pohled a já pokračovala ve hře. Zamyšleně jsem přikývla a sebrala jsem ze země svou tašku.
„co s nimi?“ zeptal se jeden z Alexejových lidí, když jsem odcházela. Podívala jsem se na ně přes rameno „pusťte je, za to že mi to sako nezničili“ Ten co se ptal, nahodil zklamaný výraz, ale pustili je. „tohle bylo naposledy Fumiko.“ Dodala jsem varovně a vyšla ven. Alexej a ostatní se ke mně přidali a nechali jsme ty tři tak, jak byli. Po cestě přes dvůr na nás všichni zírali a já se tím docela dobře bavila. Právě jsem totiž ke své pověsti přidala něco nového. Před branou na nás čekali další dva, co hlídali motorky. Já si od Alexeje vzala helmu a všichni jsme vyrazili směr Takao.
Za pár minut jsme tam byli a první, čeho jsem si všimla, bylo, že tu zase stojí ty tři limuzíny. I když jinde, než stály včera. Alexej zaparkoval a spolu semnou vešel dovnitř. Krom ochranky z limuzín tady dneska nikdo nebyl. Začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit, ale už nešlo couvnout. Když jsem vešla do zadní haly, bylo tam pro změnu těch lidí nějak moc.
Všude kolem zdí stála v pravidelných rozestupech ochranka v oblecích, jenom u mojí zástěny byli místní. Na podiu zase seděl mistr, ale dnes nebyl sám. Vedle něj seděl muž v obleku se slunečními brýlemi, vedle něj pak Nishihara. Takao stál dole pod podiem a se založenýma rukama se na mě díval. Stejně jako Alexej jsem se uklonila směrem k podiu a čekala, co se bude dít.
„jdi se převléct“ zavelel Takao a já poslechla. Místní se přede mnou rozestoupili. Zatáhla jsem za sebou závěs a slyšela Alexeje, jak jim hrozí „jestli se někdo z vás otočí tak si mě nepřejte“ ta reakce mi i v téhle situaci vykouzlila na tváři úsměv. Za pár okamžiků jsem už stála uprostřed haly a čekala na další instrukce. Nishihara si mě se zájmem prohlížela, zatímco mistr a muž mezi nimi sebou ani nehnuli. „jako včera Shiori, jen ne proti mně“ řekl nakonec Takao a z řad ochranky vystoupil jeden s dřevěným mečem. „nic u sebe nemám“ řekla jsem na obranu, ale to jim bylo zřejmě jedno. „udělej, co můžeš, abys ho porazila.“ Řekl zase a ještě mi popřál hodně štěstí.
Takový vývoj událostí jsem teda nečekala. Co asi zmůže někdo jako já proti bezpochyby cvičenému šermíři. Takaa jsem porazila, protože mě nechal vyhrát. A navíc jsem měla svoje věci. Teď tu stojím s prázdnýma rukama a přes halu si to ke mně míří nějaký člověk v obleku s mečem přehozeným přes rameno. Pomalu jsem ustupovala, a v hlavě se mi otáčely všechny kolečka na plný výkon, abych našla způsob, jak se z téhle situace dostat.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
