Druhá strana ep.6
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Poklekla jsem na jedno koleno a nastavila nůž tak, aby po jeho čepeli meč sklouznul a dopadl vedle mě. Tohle patřilo k základům jeho tréningu a on přesně věděl, že to udělám. Sice se stalo to, co jsem plánovala. Ale nečekala jsem, že hned potom zaútočí znovu. Jen co se jeho meč dotkl země, vystartovala jsem po něm. On se mému úderu ale vyhnul a v otočce mi přejel mečem přes záda. Tohle nebylo to bolestivé, ale cítila jsem to...
„znovu“ řekl a než jsem se vzpamatovala, zase na mě zaútočil. Tentokrát jsem ustupovala a čekala, kdy mi zase dá příležitost zaútočit. Jeho obrana byla na mě moc účinná. Navíc já měla jenom nůž, kdežto on používal meč a držel si mě tak z dosahu. Kdybych tak nějak získala čas a mohla použít pistoli. Jenže ta byla pořád v pouzdře a navíc nebyla nabitá.
První, co mi tenkrát vtloukal ten prodavač do hlavy, bylo, abych ji nikdy nenosila nabitou, pokud ji neplánuju použít. Teď by mi trvalo natáhnout závěr a zamířit. Zase jsem uskočila před padajícím mečem a tentokrát si všimla slabiny, kterou mi vystavil. Vsadím se, že to už dělá delší dobu, ale já si jí všimla až teď. „No, tak to zkusím“ pomyslela jsem si a počkala na jeho další úder. Zase ho vedl seshora dolů a to bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Takao držel meč v pravé ruce. Měl tak omezený úhel působnosti na levé straně. Když meč klesal, vyrazila jsem vpřed kolem něj. Přejela mu nožem po stehně a než se otočil, pokračovala jsem dále. Kdybych držela skutečný nůž, měl by teď problémy se pohybovat. Jenže kdyby ty zbraně byly vážně skutečné, já bych ležela na zemi s ranou na zádech. Jenže že tohle jsou jenom atrapy pro trénink. Za běhu jsem vytáhla pistoli a natáhla závěr. Věděla jsem, že je pár kroků za mnou a vrhla se na zem. Ve vzduchu jsem se přetočila a po zádech klouzala dále. Cestou jsem ale dvakrát vystřelila a jedna z ran zasáhla Takaa do ruky s mečem. Rány se rozlehly tělocvičnou a chvíli na to se k nim přidal ještě třesk meče, padajícího na podlahu.
Takao se držel za zraněnou ruku a já se k němu vrhla. Měl tam ošklivou ránu a krvácelo to. Chtěla jsem se rozběhnout pro nějaký kapesník, nebo ubrousek, abych to vyčistila, ale on mě chytil za ruku a zastavil. „dobrá práce“ řekl s úsměvem. Překvapeně jsem na něj zírala. Chtěla jsem ho okřiknout, co si to vymyslel. Ale dříve, než jsem tak učinila, se halou rozezněl potlesk. Podívala jsem se ke dveřím a tam stál Alexej a ještě několik dalších. Nevšimla jsem si, kdy vešli dovnitř. Všichni tleskali a já cítila, jak rudnu.
Takao se zvedl a položil mi ruku na rameno. Vůbec nic jsem nechápala, a kdyby mi ke tváři někdo přiložil ruku, spálil by se. „tak náš vrabčák začíná klovat“ zasmál se Alexej, odstrčil ode mě Takaa a sám mě chytil kolem ramen. Jeden z místních donesl Takaovi kapesník a on si teď u mistra čistil ránu a o něčem mluvili. Pro mě to bylo vždycky znamení, že tréning je u konce. Sice jsem teprve teď přišla, ale to na věci nic neměnilo. Mohla jsem se sice zastavit vepředu a třeba si zaběhat, ale na to jsem dneska neměla vůbec chuť. Vymanila jsem se z Alexejova objetí a šla se dozadu převléct. „za chvíli jsem u vás.“ Zavolala jsem na ně, než jsem zmizela za zástěnou.
Když jsem odcházela, ještě jsem se ohlédla na ty dva na podiu. Pořád o něčem debatovali a vypadalo to, že nejsou tak docela za jedno. Venku jsem se porozhlédla a hledala Alexeje. Stál zase na rohu a mával na mě. Tenhle chlapík mi byl celkem sympatický. I když vypadá jako rváč. V jádru to je fajn člověk. Na chvíli jsem si k nim sedla a povídali si. Teda, spíš on povídal. Hlavně o mém souboji před chvílí. Domů jsem se ještě nechtělo. Trochu jsem se bála, že na mě ti tři někde čekají a celkově bylo ještě brzy a já bych jenom ležela doma a četla si.
Dobře jsme se bavili, když do ulice vjely tři černé limuzíny. Všichni místní se okamžitě uklonili směrem k nim a já je nevím proč, napodobila. Auta zastavily před posilovnou. Vyběhlo několik lidí v oblecích a postavili se různě kolem nich. Pak někdo vystoupil z toho prostředního a vešel dovnitř „kdo je to?“ zeptala jsem se „tohle je náš šéf“ řekl Alexej a dodal „asi bys měla jít“ podívala jsem se na něj, ale jeho žertovná tvář byla pryč.
Otočila jsem se a chtěla vyrazit. Když v tom někdo zavolal „ty tam, stůj…“ ohlédla jsem se a viděla, jak si to ke mně míří dvojce chlápků v oblecích. Alexej jim uhnul z cesty a zase se uklonil, když procházeli kolem něj. „jak se jmenuješ?“ zeptal se mě, když přišli blíže. „Ogata Shiori“ odpověděla jsem a taky se uklonila. „kolik ti je?“ pokračoval ve výslechu a já mu odpověděla, stejně jako na další otázky kolem mé školy a pár dalších témat. Nevěděla jsem, co jsou zač, ale když se jim místní klaní, neodvážila jsem se vzdorovat. Nakonec řekl, abych nikam nechodila a oba se vraceli zpátky.
„promiň vrabčáku“ omluvil se mi Alexej a já tak docela nechápala proč. Jistě, bylo to trochu nepříjemné, prožít takový výslech, ale snad z toho nic zlého nevzejde. Nebo ano? Sedla jsem si zase k nim a dívala se směrem k limuzínám. Chlapíci mezitím došli zpátky a bavili se s někým uvnitř té prostřední. Pak se jeden napřímil a zavolal na mě „slečno Shiori“ „tak najednou jsem slečna?“ podivila jsem se, ale vyrazila k nim. Alexeje jsem měla v patách.
Když jsme se přiblížili ke kruhu strážců, zastavil mě. „půjč mi ten tvůj opasek“ vyhrknul na mě. Já neváhala a podala mu jej. Ten co mě volal, se na mě díval s vytaženým obočím, pak se uklonil a odstoupil dozadu. Jeho místo zaujal jeho kolega. „prosím, slečno Shiori“ řekl trochu zdvořilejším tónem. Alexej mě postrčil a sám zůstal mimo kruh. Prošla jsem kolem otevřených dveří a podívala se dovnitř. Seděla tam nějaká holka, odhadem mého věku. Dlouhé, rovné vlasy přecházely z černých kořínků no fialových konečků. Na sobě měla světle modré kimono a celkově vypadala… no… jako nějaká princezna.
„posaď se prosím“ řekla tichým hlasem a já poslechla. Dveře za mnou se hned zavřely a my byly jediné uvnitř. Řidič byl oddělen přepážkou a nevypadalo to, že by se nějak zajímal o dění za sebou. Dívala jsem se na tu holku a přemýšlel, co asi chce. „Jmenuji se Erize Nishihara“ představila se mi. „Ogata Shiori“ odpověděla jsem ji a uklonila se, jak mi to situace dovolila. „všimla jsem si tě, když jsme kolem vás projížděli, proč jsi tady?“ zeptala se zase, tentokrát se zjevným zájmem v hlase. „chodím sem trénovat“ „a jak ti to jde?“ „no dneska jsem porazila Takaa, ale mám dojem, že mě spíše nechal vyhrát“ nesměle jsem se pousmála, a poškrábala se vzadu na hlavě. Když jsem si uvědomila, co dělám, rychle jsem svěsila hlavu a omluvila se. Takové chování v přítomnosti někoho z vyšší třídy, kam ona bezpochyby patří, ode mě bylo neomalené.
Ona se ale místo napomenutí začala smát. Dneska po druhé jsem byla rudá až za ušima. Nesmála se nijak okatě. Rukou si zakrývala ústa a snažila se to skrývat. Vážně vypadala, jako princezna. „omlouvám se“ řekla nakonec „víš, já jsem pořád obklopena těmi vážnými tvářemi. Ty jsi po dlouhé době první, kdo mě rozesmál. A navíc se ti to povedlo za necelou minutu. Děkuji“ nevěděla jsem co říct, tak jsem radši mlčela. Ona se na mě pořád usmívala a vypadalo to, že to myslí zcela upřímně. Pak se otevřely dveře a dovnitř nakoukl jeden z ochranky. „omlouvám se dámy, ale je čas“ pochopila jsem jeho narážku a urychleně vystoupila. Uvolnila jsem tak cestu právě přicházejícímu muži. Honem jsem se uklonila, a zůstala tak, než nastoupil. Ochranka pak naskákala do zbylých aut a během minuty byli všichni pryč.
Dívala jsem se za nimi a přemýšlela, co se to právě stalo. Ve vchodu do posilovny se opíral Takao a zkoumavě si mě prohlížel. „co je?“ zeptala jsem se. „nic… zatím…“ bez vysvětlení zmizel vevnitř. Podívala jsem se na Alexeje, který mi vracel opasek. „co se děje Alexeji?“ zeptala jsem se, když jsem si jej zase nasazovala. To jejich mlčení mi začínalo být trochu nepříjemné. Místo odpovědi mě ale jenom pohladil po vlasech a postrčil k připravené motorce. „pojď, hodím tě domů“ úplně ignoroval moji otázku. Rozzlobilo mě to, ale ovládla jsem se. Něco mi říkalo, že se to stejně brzy dozvím.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
